čtvrtek 18. května 2017

Jak jsem se sebou uzavřela mír



Od mého posledního vyprávění uplynul víc než rok. Ne snad, že by o příběhy byla nouze, právě naopak. Nechala jsem se jimi unášet, dokud jsem se neocitla tam, kde jsem dnes. V míru sama se sebou. Období dobíhání vlaku do Prahy skončilo a mnohem víc, než rozpad ročního vztahu, mě mrzel zbabělý přístup bývalého přítele a fakt, že špinavá práce zůstala na mně. Několik týdnů jsem pak zvedala vyzvánějící telefon, kde se po přijetí hovoru ozývalo pouze moje jméno a hrobové ticho. Od té doby jsem nesáhla na sóju ani seitan. Z principu. Za týden jsem se ohlédla a zjistila, že jsem se celý rok vzdávala života, za kterým jsem dříve stála. Přišla jsem o dobrodružství. Se záminkou jeho návratu potkávám v rámci experimentu nového muže, který se stává osudným pro další etapu mého života. Dveře do něj mu otevírám nahá, ledabyle zahalená v černém saténovém županu. V jednom okamžiku se stává příčinou mého vlastního selhání i motivací k nápravě do původního stavu. Na tenhle boj jsem se však musela vydat sama:



Občas něco udělá lepší rozhodnutí za vás.
Sestra mojí mámy jednou krátce před svou čtyřicítkou přiznala, že dvacáté roky vnímá jako své nejtěžší v životě, protože jsou plné nejistot z dlouhodobých rozhodnutí, kterým se nelze vyhnout. Blíží se moje 23. narozeniny a udělala jsem jich mnoho, ale ta nejlepší přicházela odjinud. Mezitím, co jsem se oddávala tlaku ze strany univerzity předhazující fakt, že k státnicím z původních 180 studentů dojde 30, zazvonil telefon s cizím číslem. Dnes je to číslo nadepsané jménem mého šéfa. Měla jsem štěstí, že někdo viděl moje silné stránky ve chvíli, kdy jsem byla sama vůči nim slepá a vrchol své kariéry viděla na pozici recepční v mezinárodním korporátu, když budu mít štěstí. Nebýt jednoho zvednutého telefonu, nad oborem, ve kterém už přes rok působím, by mě ani nenapadlo se zamyslet, třebaže to teď dává dokonalý smysl. Nenašla bych tak práci, která mě naplňuje a už vůbec nebudovala vlastní kariéru v jednadvaceti letech, bez potřeby při tom šlapat na mrtvoly. Občas něco ví mnohem lépe, co máte se svým životem udělat, ale nikdy to není někdo.

V životě nemusíte dělat žádné kompromisy.
Může se nabízet otázka, kde nacházím čas pro prezenční studium dvou oborů současně, fulltime kariéru, dvě hodiny tréninku denně a všechno ostatní, co k životu patří. Ačkoliv kombinace zdánlivě nahání hrůzu, vytváří zvláštní mix, díky kterému se každý den cítím živá. Velkou roli v něm hraje právě má práce, která mi díky vybudované důvěře dovoluje během dne na potřebný čas zmizet, nebo na projektu pracovat odjinud, ať to znamená barovou stoličku u mě v kuchyni, nebo mou další zahraniční cestu. Během roku se z mých kolegů současně stali přátelé, často skloňovaný work-life balance tak u nás dostává jiný význam. Jsme těmi stejnými lidmi uvnitř kanceláře, nebo když za sebou v různých časech zavřeme dveře. Škole jsem začala věnovat podstatně méně času, moje výsledky však byly paradoxně vynikající. Ve škole jsem odpočívala od práce a v práci od školy, i z běžné prokrastinace se tak stal neustále produktivní řetězec. Dveře bytu jsem zamykala mezi šestou a sedmou ráno a vracela se k nim ne dříve než v devět hodin večer, naučilo mě to však, že ve svém životě nemusím dělat vůbec žádné kompromisy. Stejně jako jsem nevolila mezi prací a školou, věřím, že v budoucnu nebudu volit ani mezi rodinou a kariérou.

Za změnou stojí pot a slzy, ne motivační citát.
V radikálních řezech mají leopardi black belt. Jakmile něco začne nepohodlně tlačit, musí to jít ze života pryč. Nezáleží na tom, jestli je to muž, nezdravé tělo, nebo další impulzivně pořízené boty z Asosu. Životní tempo na tom nese velký podíl viny - na overthinking vám totiž nezůstane víc, než pět minut před spaním. S tvrdohlavostí mně vlastní přichází za ruku i vůle. Můžu brečet a do postele se vracet po čtyřech, ale zůstává zachována, po všech přešlapech jsem si totiž konečně jistá tím, co nechci. Na to ostatní přijdu vylučovací metodou. Ty největší životní změny se v mém životě dějí v březnu. Stejně jako se loni do mých halucinací z hladovění ozval můj stávající šéf, letos se do několika minut od registrace v mé první posilovně ozval Trenér. Kdyby to neudělal, nikdy bych si ho pro stud nevybrala a v mé nervozitě z nového prostředí, leopardům nepřirozeného, bych dala přednost jakékoliv slečně - a udělala tím největší chybu. V životě se ráda obklopuji proaktivními lidmi, a tak si mě okamžitě získal. Moc dobře věděl, čemu jsem se roky vystavovala, ale nikdy se k tomu nevracel, pominu-li jeho opatrné "Ahoj Leo, co jsi dnes měla dobrého?" na začátcích každé naší lekce. Dal mi tak prostor vytěsnit staré návyky a donutil mě se smát. Každý večer jsem si před zrcadlem opakovala, že všechno jde správným směrem a Trenér ví, co dělá. Měl moji důvěru a já měla tu jeho. Místo zamýšlených tří tréninků týdně jich najednou zvládám šest a mnohé z nich podstupuji po boku svých dětských hrdinů.

Stále věřím, že změna musí vycházet z člověka a jeho tvrdé práce. Motivační citáty, terapie a lesklé knihy, co se tak dobře aranžují na Instagram a zaznamenávají do Dollerů, člověka nemění, ale usazují do pohodlnějšího křesla ohledně vlastního stagnujícího stavu. Zůstávám tak i nadále věrná čistým stránkám Moleskinů. Musela jsem si uvědomit, že i v mém klidném období jsem stále sotva dosahovala příjmu na úrovni bazálního metabolismu a pokud něco nezměním, diagnóza z poslední gynekologické prohlídky bude nezvratná. Na jediný den jsem si objemem nesla stejné množství jídla, které projde mou lednicí za celý týden. Mnohem hůř než žaludek ho trávila má hlava. Měsíc jsem s večeří polykala slzy a před každou cestou do posilovny zvracela ze stresu, který mi to přinášelo, třebaže jsem tam byla denně, k pohybu mám celý život blízko a samotný trénink mě dělal šťastnou. Byla jsem nová a na očích.

Když se někdo směje, neznamená to nutně, že se směje vám.
Tím, jak vypadám, nebo čemu se věnuji, mohu pro mnohé snadno vystupovat z davu. Nikdy to však nebylo motivací pro to, co dělám a jak se oblékám. Zůstávám otevřená, což mi dovoluje vnímat mnohem intenzivněji svoje okolí, ne jako jednolitý celek, ale jako skupinu detailů, které mi neunikají. Jsem ten člověk, který si všimne jemné rýhy na vašem podpatku, přestože si myslíte, že je to při chůzi nepostřehnutelné a pravděpodobně i vím, jakou si dáte kávu, ke komu se vracíte domů a ke komu byste se vraceli raději. Paradoxně mě to uvrtává do nejistoty, něco uvnitř totiž předpokládá, že ostatní mě vystavují stejnému drobnohledu. Začala jsem častěji trávit čas sama a kdykoliv bych ještě před měsícem slyšela někoho zasmát se, automaticky bych z toho vyvodila, že se směje mně. Rychle bych dopila kávu, zbytek oběda si nechala zabalit s sebou a nečekala ani na autobus domů, ale vydala se tam rychlým krokem pěšky. S odevzdáním bakalářské práce přišel týden, kdy mi lidé začali říkat hezké věci. To je vždycky taková radost, když přijdete. Dnes vám to tak sluší, skoro jsme vás nepoznaly. Skvěle se mi s vámi spolupracovalo. Já o vás nemám nejmenší pochybnosti, jste neuvěřitelná. V tu chvíli jsem si uvědomila, že i přes všechnu otevřenost jsem byla vůči těm nejdůležitějším věcem slepá.

Obklopte se dobrými lidmi.
V kanceláři mnohdy přicházíme ke globálním projektům pro náš odlišný postoj. Po stovkách jednání s lidmi a společnostmi napříč Evropou a jinými kontinenty jsme přišli na to, že áčkové kandidáty jednoduše přitahují pouze stejně atraktivní společnosti, přičemž pro C v nich není prostor a B čas od času dostane šanci se předvést. Na popud kolegy jsem se rozhodla stejný algoritmus aplikovat na svůj život. Obklopila jsem se dobrými lidmi a chovala jsem se tak, abych jedním byla i pro ně - další mi do života začali přicházet sami. Není to o kariéře, ale o tak malicherných věcech, jako kde si ráno koupíte pečivo k snídani, aby se na vás někdo usmál, koho pozdravíte na recepci a kdo bude formovat vaši osobnost svojí dlouhodobou přítomností. Nenechte se nikým otrávit. Malé věci tvoří velký celek a aktuálně i můj spokojený život.

Až přijde první úspěch, zkuste se ze sebe neposrat.
Oborem, ve kterém působím, se šíří nepříjemná nemoc z porovnání. Bez ohledu na dobu působení na společném trhu se mnozí ani nesnaží potlačit potřebu edukovat Noemovou záplavou špatné gramatiky zbylé účastníky a pro silně konkurenční prostředí někomu zlehka olíznout anální otvor, pro backup. Věřím, že jakmile jste úspěšní, mluví za vás vaše odvedená práce, která stojí za víc, než tři vykřičníky v hluchém textu a jsem ráda, že můžu pracovat s lidmi, kteří to cítí stejně. Je to chvíle, kdy si vlastní schopnost uvědomíte vy sami a přestanete na sebe být zlí, nebo nový klient, který volá majitelce, že od vás z více stran slyšel, a proto se rozhodl vybrat si právě společnost, ve které pracujete; stále si však zůstáváte vědomi toho, co všechno na sobě můžete ještě zlepšit. Jedině se skromností totiž zůstanete stále dobře přístupní okolním příležitostem, které už nikdy nebudete muset vyhledávat.

Berte vážně to, co děláte, ale nikdy sebe.
Jak by řekl Kendrick - Be humble, sit down.

Leopard

3 komentáře:

  1. Výsledný dojem? Skrz ten všezvládající obrázek trochu ční hlad po pochvale z nedostatku blízkosti druhé osoby a psychiatrické péči. Nemyslím to zle, L., kéž jsi šťastná, jack of all traits stíhá všechno.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jack of all trades, myslíš? Zaměřená jsem velmi úzce, jen své zaměření dokáži aplikovat v několika aspektech života současně, jeden tak benefituje z druhého a vytváří smysluplný celek. Co se týká blízkosti druhých osob, po všech přehmatech jsem si uvědomila, že mnohým jednoduše nenáleží. Může se tak možná stát, že zůstanu sama, ale v porovnání s tím, že i část života budu trávit po boku někoho, kdo za to nestál, mi to nepřipadá jako žádná hrozba.

      Vymazat