úterý 5. ledna 2016

2016

Dvanáct měsíců se sešlo a já tradičně hledám skrýš před veselím na povel.

Ani letos jsem neoslavila první výročí.
Našla jsem odvahu a s ní své další doma v Londýně.
Třikrát jsem se mohla vdát, ale neudělala to.
Jednou jsem se vzdala a stokrát si to vyčítala.
Vyhrávala jsem, jen ne nad sebou.
Nazvali mě černým koněm, ale nenechala jsem se namlít do salámu.
V náruči milence jsem dostala víc, než od těch, co mi slibovali lásku.
Ubírala jsem z jídelníčku tak dlouho, až jsem přestala jíst úplně.
Krátce jsem mohla být umělcem i múzou.

V tom novém bych si přála být něčí první volbou.
Tím, na co bez přemýšlení ukážete, když se máte rozhodnout.
A už nikdy nenechat svůj život vypadat jako výběr týmu pro vybíjenou při hodině tělocviku na základní škole.

Díky, že jste u toho byli se mnou.
L. M.

6 komentářů:

  1. Úplně mi z toho přeběhl mráz po zádech, a poslední odstavec? <3 <3 a máš super deštník, Leoparde (to asi z toho Londýna, viď? :-))

    OdpovědětVymazat
  2. Copak se děje? Dlouho si nepsala a já to mládě nepoznávám ... Je to spíš ustraná lvice ....

    OdpovědětVymazat
  3. Leoparde, piš víc! Je nám po tobě smutno!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pokusím se, chystám pro vás v únoru něco velkého, hmatatelného a ihned po zkouškách nastupuji na léčení. Také mi chybíte.

      Vymazat
  4. Zase nemocná? Jak to? Tesim se na clanky!

    OdpovědětVymazat
  5. Často koukám na blog a chybí mi tvoje příběhy a historky.. :( buď hodná na sebe a své tělo, držím palce, ať vše zvládneš! ❤️

    OdpovědětVymazat