středa 7. října 2015

Jak jsem chtěla být lepší

Ačkoliv jsem si to do poslední chvíle odmítala připustit, z pěti týdnů v Londýně zůstalo víc, než pár fotek v telefonu. Není to tak dávno, kdy bych o sobě mluvila jako o hotové osobnosti - vyrovnané, která svými rozhodnutími možná ještě překvapí vás, ale nikoliv sebe a rozhodně ví, pro co si jde a kudy. Stačil jediný víkend ve všech mých doma a já se vrátila do něčeho, co nemá daleko od puberty, beďary nevyjímaje.

Doma mě naučili, že můžu mít všechno, když budu pracovat dostatečně tvrdě. Kdykoliv jsem pak vyrazila ven, snažili se mě tam přesvědčit, že bych se za svoje přednosti měla naopak stydět, víc. Vyrůstala jsem ve společnosti velkých mužů a se sto padesáti osmi centimetry, kterých jsem úspěšně dosáhla ve svých šestnácti letech, jsem vlastně ani neměla na výběr, než k nim celý život vzhlížet. Světoví vítězové v adrenalinových sportech, z elektrikáře v ředitele největšího hráče v energetice.

Samostatný život přinesl nový impuls. Začala jsem toužit po tom být úspěšnější, štíhlejší, házet ve větru delšími vlasy a na vyšších podpatcích se vracet z lépe placené práce. Chtěla jsem to všechno a chtěla jsem to hned. Zadní řady jsem vyměnila za tu první, útěchu na konci dne v podobě kokosovo-mandlové zmrzliny opomněla úplně, stejně jako veškeré jídlo, u kterého mi nedělal společnost přítel s ostřížím zrakem a prohlubujícím se podezřením. Ráno se rozbíhám za město a každý krok doprovázím myšlenkami na to, co na svém těle nenávidím ze všeho nejvíc...

Stačil měsíc a já jsem dosáhla všeho, co jsem si předsevzala. Došla jsem do cíle v rekordním čase, abych zjistila, že mě nedělá ani v nejmenším šťastnou. Honila jsem se za výsledkem, aniž bych si užívala proces. Měla jsem všechno, a nikdy nebyla tolik nešťastná. Couvat zpátky by bylo zbabělé. Místo toho hledám útěchu ve víkendovém stereotypu.

Na konci všeho jsem nevypadala jako vítěz, ale jako ubohá troska.

Dobrou noc,
L. M.