úterý 15. září 2015

Leopard na útěku

Pět týdnů uplynulo a já se znovu ocitám doma. Pro všeobecný zmatek, kde to vlastně je, se ve třech dnech nacházím hned v pěti městech. Z Leoparda na cestě se brzy stal Leopard na útěku, všem nebezpečný a sobě obzvlášť.

Poslední týden management komplexu zjistil, že dokážu svou práci dokončit rychle a kvalitně, což je vlastnost, kterou se vyplatí skrývat do poslední chvíle, pokud si chcete zachovat jistou úroveň duševní a fyzické pohody. Jako jediná tak stíhám dvě směny současně a od polévky, bochníků chleba a sušenek přebíhám do mužských sprch – s naprosto čistými úmysly (přičemž čistým úmyslem nemíním nic jiného, než úmysl čistící). Po konferenci v Madridu, kam jedna z manažerek odjela, dostávám několik nových nabídek a jedny otevřené dveře, přičemž ke vstupu do jedněch z nich by stačil jediný e-mail říkající, že nastupuji.

Ve středu večer dostávám obálku, jejíž obsah rozhodně nestrčím za podprsenku při čekání na odvoz ve tři ráno na opuštěné Finchley, jak jsem plánovala, přestože je tam díky velikosti mých prsou dostatek místa. „Tak je schovej do kufru,“ radí mi přítel, který evidentně nečetl o staletém staříkovi a mém věčně nemocném močovém měchýři. Obálku s osmi sty liber v cash tak před svým odchodem schovávám za pas kalhotek – kdokoliv by tu noc z nepochopitelných důvodů dostal nápad mě znásilnit, vyhrál by po cestě ještě jackpot...

Pokud vás v letadle může potkat něco horšího, než řvoucí dítě přes uličku po probdělé noci, je to řvoucí bilingual mimino – nejdřív to zkusí česky, pak anglicky a nakonec propukne v hysterii, protože jediný signál, který ostatní zvládli pochopit, byl ten, že v životě žádné dítě nechtějí. Ještě na letištním parkovišti házím z obřího kufru několik hadříků do Le Pliage, s kterou po bleskové polévce ve společnosti táty skáču v poslední minutě do autobusu s jasným záměrem – cesta do Prahy. Dlouhou chvíli spolucestujících vyplňuji svým proslovem ze spaní, zcela jistě zabývajícím se některým z intelektuálních témat, ke kterému v bdělém stavu obyčejně nemám co říct...

Ve tři hodiny na mě čeká přítel s otevřenou náručí. Na jeho společnost jsem se těšila tolik, až jsem přes slzy v očích neviděla znechucené pohledy všech kolemjdoucích. Na „Nechceš se jít někam najíst?“ odpovídám pouhým táhnutím za jeho ruku směrem k metru, za běhu a bez dvouminutového čekání na jízdenku - po pěti týdnech by to bylo maření času. Náš vztah se najednou vrátil zpět do začátků, kdy jedinou výplní volného dne byl sex, stejně dobré jídlo, společná vana na konci dne a film, na který kouká jen kvůli mně, protože ho viděl už dávno, ale já při něm po deseti minutách usnu.

Půlroční stáž v Portugalsku pro mě najednou není jasnou volbou a já slibuji, že tentokrát nechám rozhodování na nás obou (a to jen proto, že si nemohu dovolit jej hodit na kohokoli jiného). Ve chvíli, kdy vás někdo miluje, je rozhodování ještě těžší, protože si můžete být jistí, že od něj nikdy neuslyšíte, ať zahodíte šanci a zůstanete doma – k tomu, aby to udělal, mu na vás příliš záleží. V sázce je toho spousta: lepší místo na pracovním trhu v oboru, kde musíte mít dostatečně ostré lokty, abyste se uplatnili (přičemž mě dokáže ušlapat i pár šílených puberťaček v Primarku) a na prvním místě muž, který mi do toho všeho celou dobu dodává kuráž.

Dobrou noc,
L. M.

3 komentáře:

  1. Ahjaj Leopardica, neprestaň nikdy písať

    OdpovědětVymazat
  2. Nvm no, měl by taky někam odjet, odletět a pracovat ..

    OdpovědětVymazat
  3. Tvé články se strašně krásně čtou, jen tak dál :) www.kristynablog.com

    OdpovědětVymazat