čtvrtek 13. srpna 2015

Popelka

Je čtvrtek a já v Londýně trávím sedmý den z celkových třiceti šesti. Teprve teď, když věci zapadly do svých kolejí, mi už nepřipadá, že mojí prací je přidělávat další práci ostatním. Najednou zbývá čas si uvědomit, že jsem daleko a sama. Nebrečím. Buď mě celá cesta psychicky posílila, nebo po krájení pěti kilogramů cibule nemám co. S překvapením zjištuji, že pokud se chci s většinou ostatních opravdu pochopit, moje angličtina musí jít trochu stranou, na idiomy a frázová slovesa, která jsem poctivě studovala v průběhu celého akademického roku, v mezinárodním kolektivu nezbývá mnoho prostoru. Na druhou stranu zjišťuji, že na moji španělštinu ještě nestačilo nasedat tolik prachu, jak jsem myslela.

Místo, kde budu pracovat, bylo do poslední chvíle nejasné, ale já moc dobře věděla, kde bych byla nejradši. Když jsem do sebe rychle posouvala první sendvič, mezi sousty jsem se zmínila o své lásce k vaření a dobrému jídlu. Zdálo se mi to jako skvělá šance - nepracovala bych pro obyčejný hotel, ale kulinářskou školu, v kuchyni, které vládnou dvě její legendy. Když další ráno před odchodem do jednoho z muzeí kontroluji rozpis na další týden, mám radost, věci totiž vycházejí přesně podle plánu. V neděli poprvé oblékám vlastní uniformu a jako vetřelec, co do kuchařské školy nikdy nevstoupil ani špičkou jedné nohy, začínám svůj pracovní měsíc.

Brzy zjišťuji, že v přípravě večeře pro několik přátel a čtyřchodového menu pro 150 lidí je propastný rozdíl. V boji ztrácím pár kapek krve a bílá, škrobená uniforma brzy připomíná oděv, ve kterém bych šla před prací válet sudy z blízkého kopce. S mými schopnostmi se velmi nepočítá, a tak moje práce zahrnuje spoustu chopping, dicing, slicing a washing. S úžasem pozoruji koloběh jídla. Jestli mě něco dokáže snadno vyvést z míry, je to plýtvání jídlem, s tím tu však dokáží zatočit po svém... Věřila jsem, že po zpracování třiceti kilogramů masa denně bych se s velkou pravděpodobností mohla vrátit domů jako vegetarián a svým způsobem stravování se tak víc přiblížit příteli, ale ve chvíli, kdy musím uposlechnout rozkaz, ať odnesu před několika dny rozmražené maso zpět do mrazáku, nebo kolegyni, jak z plněných broskví omývá krém a následně z nich dělá smoothie, se musím zamyslet, zda se do večeře pouštět i nadále s takovou chutí, jako při příjezdu.

Každé odpoledne však jako Popelka odhazuji svou špinavou zástěru, měním se v elegantní dámu a z posh Hampsteadu mířím různými směry do centra města. Když zjišťuji, že na účtě přeci jen tolik nezbohatnu, snažím se bohatnout alespoň na zážitcích, o které tu není nouze. Přestože jsem Londýn i okolí navštívila už před několika lety, jeho zákoutí objevuji znovu a snad s ještě větší chutí, než poprvé. Možností mám tolik, že bych mohla každé volné odpoledne trávit jinde, Londýn vás nikdy neutahá. Baví mě jeho životní tempo, zdvořilost i puntičkářská organizace, které bývají často mylně zaměňovány za sucharství, stejně jako můj charakter.

Pusu a pár kapek deště,
L. M.

1 komentář:

  1. Milé Mládě,
    k Tvým článkům usedám sice jen zřídka, nicméně jsou mým velkým rituálem. Vždy u nich vypiju hrnek kávy a zamyslím se nad tím, že v mnoha situacích jsem se ocitla také. Vždy si přečtu každičký, který jsem ještě neměla možnost číst. Mimochodem krásné přirovnání londýnských zvyklostí a Tvého charakteru (jsem na tom zrovna tak). :)

    OdpovědětVymazat