úterý 11. srpna 2015

Leopard & Londýn

Ještě nikdy jsem se nevydala na zahraniční cestu bez společníka – proč taky? Kdykoliv vyrazíte sami, míra dobrodružství se možná znásobí, ale požitek z něj nakonec vydělíte dvěma. Věci však občas nejdou podle plánu, a tak osud jménem management rozhodl, že do Londýna odjedu bez doprovodu své kamarádky.

Nejsem ze zástupu lidí, co do Anglie přijíždí bez podepsané smlouvy s pocitem, že na jejich pracovní výkony všichni čekají s otevřenou náručí a místo deště na ně budou pršet libry. Než jsem odjela, prošla jsem takovým pásmem dokumentů, že bych si s nimi do evropské metropole vyskládala cestu. Paradoxně mě to neudělalo o nic klidnější. O místě, které bude měsíc mým domovem, jsem se dozvěděla během jednoho nevinného semináře. Mezitím, co já jsem detailně rozebírala život a dílo mé zbožňované Fridy, kamarádka s jejím charakteristickým smíchem mluvila o jejích zkušenostech tady. Znělo to až příliš lákavě – posh Hampstead, skvělé peníze, žít Londýn.

Věci se nezdály být daleko od pravdy ani poté, co jsem si je osahala na vlastní pěst. Čistě ženský kolektiv ve stejné věkové kategorii a pokoj, za který tu platím stejnou částku jako v univerzitním městě, jen s rozdílem, že se o něj nemusím s nikým dělit. Překvapivý zlom přichází až ve chvíli, kdy usedám k jednomu stolu se svými budoucími kolegyněmi. Slečna sedící po mém levém boku bere do rukou zvonek, co ještě před chvílí ležel na středu stolu. ,,Hezké gesto," pomyslela jsem si, věříc, že tímto způsobem svolává ostatní k večeři. Najednou se však rozprostře místností takové ticho, že byste slyšeli i spadnout špendlík ve vedlejší prádelně. Hromadně začínají odříkávat modlitby. Zaskočená klopím oči do klína, nervózně si hraji s prsty a pootevírajíc rty předstírám, že něco mumlám.

Otázka, která později přijde, je nevyhnutelná: ,,Oh, you're not a christian?" A přesně to já nejsem. Do kostela vstupuji jen v černém, naštěstí jen zřídka. Několikrát ujištěná, že to není žádný problém, si přesto zadělávám na problém, který je při cestování o samotě základním - už na začátku se vyčleňuji z většinového kolektivu takovým způsobem, že mě nezachrání ani rodinný koncept fungování firmy. Jako kdyby nestačilo, že jediné jméno, které si pamatuji, je to ředitelky, a to jen proto, že jsem si s ní před odjezdem vyměnila několik e-mailů. Ve snaze napravit svou reputaci se tak účastním večerního setkání, z kterého se ani pro neskutečnou únavu nevykrádám před koncem - odměnou mi byl předpůlnoční shortbread. Najednou, až s odstupem času, si všímám zamknutých dveří mezi mužským a ženským křídlem, společně s plotem vysokým jako 4 mláďata.

A jak to bylo dál?
To Vám povím zase příště.
L. M.

Žádné komentáře:

Okomentovat