sobota 8. srpna 2015

Kotě na rohoži



Do odjezdu už se daly odpočítávat hodiny, když lidé, které jsem neviděla i půl roku, začali projevovat náhlý zájem. Mezi balením kufru, do kterého by se vešlo bez námahy a porcování mrtvé tělo, a tištění dokumentů bez konce, běžím ještě na poslední schůzky, kde jsem přítomná už jen fyzicky. Probuzení přichází až ve čtvrtek ráno se zprávou od přítele. „Musím se na tebe ještě alespoň podívat.“ Neschopná myslet na cokoli jiného než na něj mi tak šetří několik hodin stresu.

V půl desáté večer mu skáču kolem krku, s rozběhem. Uvědomila jsem si totiž, jak nekonečnou podporu v něm mám. Všechny partnery, kteří kvůli mně sotva popojeli o zastávku, jsem vyměnila za toho opravdového, který za mnou stojí za všech okolností a podnikne i čtyřhodinovou cestu kvůli jedné noci a ránu. Jeho spontánní návštěva ve mně vyvolala takovou radost, že mě bude držet pohromadě ještě celý měsíc, než ho uvidím znovu. Uprostřed noci do sebe liju dvojité espreso, abych poslední chvilky nezaspala stejně jako každý film, na který jsme se kdy společně koukali. Ráno mi chystá snídani, pomáhá s věcmi do auta a pobaveně sleduje, jak nervozitou smyslů zbavená piju horkou vodu v domnění, že je to zelený čaj. Do poslední chvíle se mnou čeká na letišti – já smutná, že odjíždím, on zklamaný, že nikam nejede. Naposledy ho pomačkám, vzlyknu, rozloučíme se a už se neohlížím, jinak bych se připojila do řad nižší věkové kategorie, která cestujícím pije krev.

Dvě hodiny letu neznamenaly nic, stejně dlouhou cestu podnikám hned několikrát týdně. Překvapení mi způsobila až pasová kontrola, kdy se dozvídám, že existuje věc jménem elektronický cestovní pas a mně se dostalo té cti ho zrovna vlastnit. K přístroji tedy přistupuji asi se stejným nadšením, jako k samoobslužné pokladně nebo kterémukoliv jinému automatu. Když se mi na potřetí podaří fotku naskenovat do přístroje, už mě ani nedokáže rozeznat, jak moc se u toho mračím. Vyzvedávám kufr, kde se stačil roztavit i rozlít kokosový olej a házím ho do zavazadlového prostoru autobusu, který mě odveze na místo určení. Alespoň jsem si to myslela.

O 5 minut později zjišťuji, že internet v telefonu nefunguje, přestože jsem za něj zaplatila, a zastávek se stejným názvem je tu přibližně pět. A protože tyhle dvě věci jdou skvěle dohromady, věším se na skupinu místních jako stalker, abych se dostala z panující situace, která mé organizované a puntičkářské osobě způsobuje křeč. Když se svým kufrem konečně najdu sídlo organizace, pro kterou budu následujících 36 dní pracovat, už zdaleka nevypadám tak sharp, jako když jsem nastupovala do letadla, ale spíše jako kotě, co najdete na rohoži u dveří a je vám ho tak líto, že mu dáte najíst a napít, což taky udělali.

Za svou mě přijali brzy a já si ve vřelé skupině našla svoje místo. O tom ale zase jindy.
See you later,
L. M.

2 komentáře:

  1. Tak to je super! Jsou to velké úspěšné počiny, ale zdá se mi to nebo z tebe cítím málo radosti?
    Přítel je skvělý, uží si to a nezapomeň se podělit o novinky! :)

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj Mláďe, jedním dechem jsem za necelý týden pročetla všechny tvoje články a musím říct, to je teda něco! Píšeš neskutečně a já se už nemůžu dočkat pokračování tvých článků! Držim ti palce ve všem, co děláš a užívej! :)

    OdpovědětVymazat