sobota 22. srpna 2015

Jeptiška v casual rouchu

V úterý odbyla první třetina mého londýnského žití. Rozloučila jsem se s dvěma kolegyněmi, kterým jsem jejich návraty potají záviděla, mezitím, co ony utíraly z tváří slzy. Do metra naskakuji automaticky i bez dlouhého studování map a českým turistům svým nahraným britským přízvukem neúprosně radím cestu, odmítajíc přiznat, že všichni pocházíme ze stejné domoviny, když už mi to sežrali včetně navijáku šály od Burberry. Stává se ze mě Londoner, na chvíli.

K tomu, abych si v hlavě dokázala poskládat puzzle obsahující střípky z nezvyklého dění v mém nejbližším okolí, jsem potřebovala přibližně stejnou dobu, jako k samostatnému sestavení průměrného kuchyňského robota – pár dní. Než jsem se pustila do vyplňování přihlášky, kamarádka vynechala hned několik detailů (o velikosti London Eye). Nesla jsem zrovna jídlo z kuchyně do jídelny, když jsem byla důrazně pokárána – přijít o minutu později, mohla bych potkat other residents. Těmi rezidenty byli muži a věřte, že seznámit se s nimi by bylo poté, co jsem pomáhala své kamarádce přebírat jejich spodní prádlo v laundry, na seznamu přání až na posledním místě. Další den jsem před večeří, s úsměvem, na kterém nebylo nic zbožného, donucena pronést modlitbu. 

Ocitla jsem se tak jednou nohou v klášteře s jeptiškami v casual rouchu a druhou dolní končetinou v letním táboře. Mou obhajovací řeč o tom, že sice nejsem věřící, ale dle mého názoru sdílíme podobné životní hodnoty, tak mohu zmačkat a hodit do koše. Překvapená situací tak brzy ve smlouvě hledám, jak od ní odstoupit a zjišťuji podmínky při změně letu pro případ, že by se podobná situace opakovala. Můj respekt získáte snadno - výměnou za ten váš. Namísto toho, abych místní víru a s ní spojené zvyky bezhlavě přijala, si tak každým dnem mnohem víc uvědomuji, že si za svým životem a tím, jak s ním nakládám, pevně stojím.

S odchodem mé nejoblíbenější kuchyňské společnice opouštím i já svoje místo, jen se na rozdíl od ní stěhuji o pouhých deset kroků - do patisserie, kde si plním své tajné sny. Recepty násobím desíti a místo lásky přidávám granulovaný cukr – bez náhražek totiž za hodinu pro 150 lidí neupečete. V kuchyni se každý den naučíte něco nového: jak správně nakrájet cibuli, naporcovat maso, nebo s čokoládou až za ušima, že ten přístroj má upevňovací čudlíky tři, nikoliv dva. Nová, sladká zodpovědnost brzy přináší přízeň několika kolegů a mně zvláštní úlevu a radost.

Jak to bylo dál?
O tom zase příště.
L. M.

1 komentář:

  1. Z toho psaní cítím tak silnou spokojenost. Jemně se dotýkáš svých zážitků bez toho abys je musela do detilu popisovat a přitom dokážeš vystihnout to podstatné a zajímavé.Těším se na další článek _)

    OdpovědětVymazat