pátek 28. srpna 2015

Z šelmy vegetariánem

Dnešním dnem končí třetí týden mého londýnského žití a před sebou mám pouhé dva. Nepohodlí, které způsoboval rozdíl ve vnímání náboženství mezi mnou a ostatními, postupně vymizelo a od té doby ho supluje jiný zdroj – nekonečná únava. Pokud chcete Londýnem žít, bez finanční pomoci rodičů či tajných milenců, musíte se připravit na to, že kus života budete muset současně i obětovat.

Ve dvou po sobě jdoucích dnech se tak hned třikrát v mdlobách sesouvám k podlaze, naposledy hned poté, co jsem se pozvracela z proudu krve, který způsobil pilkový nůž v duu s mraženým muffinem k 56 vejcím benedikt Situace je to v mém životě tak častá, že ještě než nastane, zvládám ostatním s ledovým klidem oznámit, co se bude dít v následujících pěti vteřinách. Kolegyně mě pravidelně usadí zpět do židle, podá zdroj rychlého cukru a zvýší tak podezření, že ve skutečnosti mám jen vážně ráda Coca Colu a poslední události nejsou pouhou souhrou nešťastných náhod.

Abych viděla všechno a zažila ještě víc, hltám několik soust z obědového talíře a ještě rychlejším tempem, než kterým disponuji v kuchyni, se přesouvám blíž centru, kde ztrácím pojem o čase, abych ho znovu našla ve chvíli, kdy je téměř pozdě – několik minut před další prací. Bydlet a pracovat na stejném místě přináší jeden zásadní problém – jste ochuzeni o ten osvobozující pocit, kdy se z práce vracíte domů a povinnosti házíte za hlavu. Ve skutečnosti se z vás stává workoholik toho nejsilnějšího kalibru, aniž byste si toho byli vůbec vědomi. Nehledíc na únavu tedy trávím volný čas aktivně, a tak se nemůžu divit, že moje oční okolí kopíruje siluetu brady hlavy českého státu.

S prací v kuchyni, kde přicházím do styku s masovým množstvím potravin, nemůžu přestat uvažovat nad přechodem k vegetariánství, nebo dokonce veganské stravě. Když dvakrát do týdne umícháte pár domácích vajec k snídani, upečete kousek ryby a dáte na gril jeden steak, neprobleskne vámi jediná myšlenka. Přicházet všechno začalo až ve chvíli, kdy mi prošlo pod rukama kuřecích prs sto a já byla zodpovědná za to, aby se na talíř nedostalo nic, co nemá.

Brzy mě veškerá chuť na maso přešla a i ten nejlepší kus hovězího bych vyměnila za mísu čerstvého ovoce nebo zeleniny, které by nedělala společnost lžíce majonézy a smažené hranolky, jak ustanovuje zakořeněný zvyk. Pravidelně závidím lidem odkázaným na gluten free dietu, kterým připravuji speciální chody, abych pak z dálky pozorovala, jak se stejně pomalu zabíjí třetí dávkou dezertu, který si nezvládají odpustit. Přestože by mi to mělo být úplně jedno, stává se ze mě otravný moralista. Najednou sama sebe vidím za několik let jako jednu z těch podivných matek, které svým dětem vnucují myšlenku, že čokoláda a banán chutnají vlastně úplně stejně…

A jak to bude dál?
Kdoví.
L. M. 

sobota 22. srpna 2015

Jeptiška v casual rouchu

V úterý odbyla první třetina mého londýnského žití. Rozloučila jsem se s dvěma kolegyněmi, kterým jsem jejich návraty potají záviděla, mezitím, co ony utíraly z tváří slzy. Do metra naskakuji automaticky i bez dlouhého studování map a českým turistům svým nahraným britským přízvukem neúprosně radím cestu, odmítajíc přiznat, že všichni pocházíme ze stejné domoviny, když už mi to sežrali včetně navijáku šály od Burberry. Stává se ze mě Londoner, na chvíli.

K tomu, abych si v hlavě dokázala poskládat puzzle obsahující střípky z nezvyklého dění v mém nejbližším okolí, jsem potřebovala přibližně stejnou dobu, jako k samostatnému sestavení průměrného kuchyňského robota – pár dní. Než jsem se pustila do vyplňování přihlášky, kamarádka vynechala hned několik detailů (o velikosti London Eye). Nesla jsem zrovna jídlo z kuchyně do jídelny, když jsem byla důrazně pokárána – přijít o minutu později, mohla bych potkat other residents. Těmi rezidenty byli muži a věřte, že seznámit se s nimi by bylo poté, co jsem pomáhala své kamarádce přebírat jejich spodní prádlo v laundry, na seznamu přání až na posledním místě. Další den jsem před večeří, s úsměvem, na kterém nebylo nic zbožného, donucena pronést modlitbu. 

Ocitla jsem se tak jednou nohou v klášteře s jeptiškami v casual rouchu a druhou dolní končetinou v letním táboře. Mou obhajovací řeč o tom, že sice nejsem věřící, ale dle mého názoru sdílíme podobné životní hodnoty, tak mohu zmačkat a hodit do koše. Překvapená situací tak brzy ve smlouvě hledám, jak od ní odstoupit a zjišťuji podmínky při změně letu pro případ, že by se podobná situace opakovala. Můj respekt získáte snadno - výměnou za ten váš. Namísto toho, abych místní víru a s ní spojené zvyky bezhlavě přijala, si tak každým dnem mnohem víc uvědomuji, že si za svým životem a tím, jak s ním nakládám, pevně stojím.

S odchodem mé nejoblíbenější kuchyňské společnice opouštím i já svoje místo, jen se na rozdíl od ní stěhuji o pouhých deset kroků - do patisserie, kde si plním své tajné sny. Recepty násobím desíti a místo lásky přidávám granulovaný cukr – bez náhražek totiž za hodinu pro 150 lidí neupečete. V kuchyni se každý den naučíte něco nového: jak správně nakrájet cibuli, naporcovat maso, nebo s čokoládou až za ušima, že ten přístroj má upevňovací čudlíky tři, nikoliv dva. Nová, sladká zodpovědnost brzy přináší přízeň několika kolegů a mně zvláštní úlevu a radost.

Jak to bylo dál?
O tom zase příště.
L. M.