sobota 18. července 2015

Na cestě, ale Kerouac to není - Berlin

Společná cesta byla předmětem mnohých diskuzí, které trvaly snad až příliš dlouho. Dlouhé odkládání občas ukázalo, že i leopard, šelma kočkovitá, může mít úmysly čistě zaječí. Pokud totiž zcela průměrný leopard potřebuje něco více než maso, je to dobrodružství. Ocitne-li se v jeho nedostatku, mnohem snázeji pak sklouzává do situací, o kterých se sice výborně píše, ale o to hůř se na ně vzpomíná. Když už to začíná vypadat, že věci visí na vlásku, v hodině platíme za hotel a jízdenky. Další čekání by totiž náš vztah nemusel ustát tak snadno.

Nejistí, zda nám budou tři dny k poznávání stačit, se vydáváme na cestu už brzy ráno. Překvapení, za jakou chvíli jsme schopni se dostat do všech městských částí, zvládáme obejít většinu klíčových míst už v pátek. Tvrdý tréninkový plán, během kterého jsem v minulém týdnu vyčerpaná zoufale brečela, bere za své s prvním kebabem. A přesně od té chvíle jsme se Berlínem převážně projídali. V posledním dni fashion weeku snadno na ulicích rozeznávám pozvané a ostatní smrtelníky. Náhlý páteční chlad a absence svetru nás zavedla mimo jiné i do obávaného Primarku, odkud jako držitelka té nejmenší tašky jeho zákaznic v historii prodeje odcházím s třemi kousky spodního prádla, bez svetru a s překvapením, že mě za tu dobu přítel nepohřbil pod hromadu hader, kde by mě už nikdy nikdo nenašel.


Po dlouhých a chaotických domluvách s uživateli Couchsurfingu jsme se raději rozhodli pro levný hotel ve čtvrti Wedding, jen minutu od zastávky metra. Při cestování, obzvlášť tak krátkém, je hotel to poslední, co mě zajímá, dokud je čistý. Probuzená čerstvým máslovým croissantem, který mi přítel nosil každé ráno z obchodu o pár kroků dál, zaznamenávám do diáře sobotní plán, na který ve výsledku tolik nehledíme a necháme se unášet ulicemi tak, jak to zrovna cítíme. Při hledání berlínské kávové klasiky The Barn úplně náhodou objevujeme ulici, kam se v jednom víkendu vrátíme ještě třikrát, zcela úmyslně a vám bychom to doporučili také. Stačí se dopravit na Rosenthaler Platz a odtud zabočit do Weinbergsweg. Ať už uznáváte jakýkoliv způsob stravování či kuchyni, čeká tu na vás minimálně jedna restaurace/kavárna, která uspokojí vaše potřeby a chuťové pohárky. 

Nám byl pro sobotní večeři nejsympatičtější Mexican Streetfood, kde jsem si na doporučení dala ty nejlepší tacos, co jsem kdy jedla.

Pokud jsme si na Berlíně něco opravdu zamilovali, byl to fakt, že jsme nemuseli dělat žádné kompromisy, ale bez obtíží končili konsenzusem. Spojení vegana a obyčejného všežravého leoparda u jedné hezké večeře se u nás občas jeví jako relativní problém, pokud zrovna oba odmítáme slevit ze svých nároků. Na naší cestě jsme však nenarazili na jedinou restauraci, kde by nabídka veganských pokrmů nebyla v remíze s tou běžnou.

 S trochou parazitování na cizích wifi jsme cestu k The Barn konečně našli a vychutnali si dopoledne na stoličkách v ulici. Barista mi se smíchem a "You're so lovely!" podává dvě kávy a nakonec i sáček zrnek domů, aby všechna rána byla tak milá.

Skandální odhalení! Leopard odtajňuje svou identitu a začíná... levým ukazováčkem!

Odpoledne se procházíme čtvrtí Keizberg a snažíme se objevit onu pověstnou atmosféru, což není ve výsledku tak snadné, nevíte-li do jaké ulice zabočit. V takových případech se jednoduše ztraťte.


Neděle trvají v Berlíně, a v celém Německu obecně, nějak déle. Plni rozmyslu a uvážení jsme nechali veškeré nákupy právě na poslední den cesty, aniž bychom si uvědomili to, co už dávno víme, jen jsme to sílou zvyku úplně vytěsnili - všude je zavřeno. Popojíždíme sem a tam ve snaze najít jakýkoliv záchytný bod, který by se nám postaral o program do odjezdu. Deset minut do dvanácté už stepujeme před restaurací a čekáme na její otevření. Pokud mám někdy jíst kořínky, chci to dělat v The Rootz. Restaurace je to čistě veganská/vegetariánská, ale na chuti vás o nic neochudí. Navíc toho máme s jejím provozovatelem evidentně více společného, než jen lásku k dobrému jídlu.

Naše poslední kroky směřovaly na Warschauer Straße, kde se v jednom domě nachází hned dvě veganské must. Mezitím, co v přízemí najdete čistě veganský supermarket, kde Novoroční dokázal vybírat ty pravé náhražky masa téměř hodinu, o patro výš vystoupáte do clean eating restaurace The Bowl, kde zakončujeme naše jinak docela dirty víkendové hodování.


Cestou na U-bahn nacházím na opačném konci stejné ulice místo, které okamžitě přitahuje moji pozornost. Stolky v ulici jsou tu suplovány růžovými šuplíky, kam by se 1/1 leopardů nejraději nastěhoval, uvnitř tradičně připravují čerstvé bagely a rezervují místa pro ty, co přijdou bez svého notebooku, zato s knihou. Pro ty, co čtivo v danou chvíli postrádají, mají v Fine Bagels plné zdi knih ke koupi pouze v angličtině, přičemž každá z nich vyhovovala leopardímu vkusu a jen těžko jsem vybírala svou jedinou. Nejlepší nakonec a tak to má být.


A kam sbalím kufry příště?
L. M.

3 komentáře:

  1. Mam tak hroznou chuť někam vyrazit! A třeba zrovna do Berlína!
    Bohužel nemám s kým a cestování samotnou mě nějak odrazuje.

    OdpovědětVymazat
  2. Zhltla jsem tvůj blog během chvíle, máš nového věrného čtenáře! :)

    OdpovědětVymazat
  3. super post! určite by som sa rada do Berlína niekedy dostala! tento rok je to Londýn, tak možno na ten budúci :D
    giveaway

    OdpovědětVymazat