úterý 14. července 2015

Leopard bezdomovcem

Jak rychle čas utíká si často uvědomím až ve chvíli, kdy nadepisuji titulek nového článku a s překvapením zjišťuji, že poslední příspěvek sahá hned o celý měsíc zpět. Ačkoliv měsíc je doba dlouhá, mnohem více se toho odehrávalo v mojí hlavě, než v okolí, ve kterém jsem se zrovna pohybovala.

Celé čtyři týdny jsem trávila bez přítele a většinou také bez přátel. Po celoročním balení a drnkání kufrů o kamenné dlaždice se opět, plná očekávání, vracím domů, abych zjistila, že moje doma už neexistuje. Cestovala jsem tak dlouho, až se ze mě stala pouhá návštěva. Věci v pokoji možná zůstaly na stejném místě, kam jsem je před odjezdem odložila, ale stejnou atmosféru bych hledala jen s těží. Stávám se součástí nepříjemných hádek beze smyslu, odcházím uslzená od společného oběda, který jsem pro ostatní připravila, a pozoruji ostatní členy rodiny, jak si vůbec neváží toho, že mohou tolik času trávit společně.

Myšlenky na stěhování jsou najednou nevyhnutelné a já začínám cítit potřebu vybudovat si domov vlastní. Narážím však hned u první otázky, tak jednoduché a zásadní - kde vůbec chci žít? Není to univerzitní město, není to město, kde jsem vyrostla, a stejně pravděpodobně to není ani Praha - město rozličných možností vyzdvihovaných jejími obyvateli, z většiny sedícími u toho stejného piva v tom stejném baru i několik dní v týdnu. Sny o čistém, roztomilém bytě s širokým parapetem a balkonem tak znovu odkládám a od myšlenek se nechávám osvobodit Dobrodružnou, Čarokrásnou a dvěma výlety, na které jsem se v jejich společnosti vydala.


Mají v sobě něco zvláštního. Jiskru, co vás zvedne z postele a nevyčerpatelnou krásu. Jejich společnost, stejně jako Pražanova, mě inspiruje a nutí pracovat víc, než jsem kdy byla zvyklá, aniž bych na konci dne litovala toho, že padám obličejem napřed, protože to za to stálo. Fungují jako kopanec do života, co mě učí, že můžu i se sto padesáti osmi centimetry dělat velké věci, nepočítám-li podat si Nutellu z horní police bez pomoci žebříku. Tak objevujeme Jižní Moravu a Východní Čechy ve dvou víkendech, které mi krátí čekání na čas s přítelem.

Věřte leopardům, že čtyřka je v tomhle případě číslo magické. Ta největší kouzla dělá s uvažováním. Po čtyřech týdnech odloučení vám už ani nebude chybět sex, ale racionální myšlení. Nepřestala jsem na něj myslet - kdykoliv jsem objevila nějaké krásné místo, přála jsem si, aby tam byl se mnou - najednou jsem si ale nebyla jistá, jestli o Novoročním ještě stále přemýšlím jako o příteli. Pocit, s kterým se rozloučíte, časem jen zesílí a jakákoliv hloupá pochybnost ho bude přiživovat. Uvědomění, že vztah na dálku nemůže fungovat, totiž přijde až ve chvíli, kdy zjistíte, že druhého milujete, přestože to pro sílu slova odmítáte vyslovit nahlas.

A jak to bylo dál?
O tom zase příště.
L. M.

1 komentář:

  1. Ten pocit, že nejsem nikde doma znám. Už několik let. Nezlepšuje se to, i když bydlím jen se svým mužem a vím, v jakém městě žít chci. (Tím tě ale nechci strašit. ;))

    OdpovědětVymazat