čtvrtek 30. července 2015

Brzy mi nebude dvacet

Už brzy mi nebude dvacet. Přiznávám, že jsem z toho mírně nesvá, protože dvacet jedna už je skoro třicet. O tom, zda se z mláděte stal během roku dospělý leopard, bychom mohli pouze polemizovat. Rok je však dostatečně dlouhá doba na to, aby se věci měnily a já s nimi.

Naučila jsem se být sama. Přestože se to nemusí zdát jako výhra mezi schopnostmi, brzy jsem zjistila, že se bez ní neobejdu, obzvlášť, pokud chci pokračovat ve vztahu na dálku. A to já chci. V průběhu půl roku, kdy tvoříme pár, jsem se několikrát přistihla, že se můj život začal dělit na dvě poloviny, nebo snad raději čtvrtinu a zbylé tři, abych zůstala přesná. Čtvrtinu jsme trávili společně, dobře jedli, milovali se; zbylé tři se však z ničeho nic proměnily v pouhé čekání, které jsem nebyla schopná ničím vyplnit. Plýtvala jsem tak velkým množstvím času, který jsem mohla využít k práci, tvorbě, nebo ho věnovat někomu jinému. Zjišťuji tak, že teprve až se naučím žít sama, můžeme být šťastní spolu.

Naučila jsem se utrácet moudře. Etapu, kdy jsem byla ochotná svůj čas a peníze ztrácet návštěvou obchodních center, tak považuji za ukončenou a usilovně se snažím vypořádat s jejími následky. Do obří krabice od nábytku skládám kusy, které jsem si neoblékla více než rok a jakmile bude plná, odnesu ji místní charitě, čímž splním své novoroční předsevzetí. To ostatní, krásné, zánovní, ale nevyjadřující nic, za čím jako nový leopard stojím, se marně snažím zhodnotit na Vinted. Skoro jako bych svůj minimalismus s kouskem kýče, který mě tolik baví v bydlení, aplikovala i na ostatní aspekty života. Uvědomila jsem si, že když výběru věnuji více času a nebudu nic chtít okamžitě, skříň možná nebude praskat ve švech, ale bude plná věcí, které mi budou slušet roky, a co víc, slušet sobě navzájem. Přestala jsem nakupovat v běžných řetězcích a místo toho okoukávám secondhandy, když náhodou nějaký míjím cestou, což přineslo své ovoce v podobě nenošených designer kousků do botníku i skříně.

Pokud bych však měla jmenovat jedinou věc, co jsem se naučila a dělá můj život takový, jaký je, byla by to tahle: Být laskavější, než je nutné. Dlouho jsem hledala příčinu všech mých zvláštních zážitků a příležitostí, dokud se mi do rukou nedostala kniha od R. J. Palacio. Nebyla to další filozovická cihla, nebo zaručený návod na život a tvorbu, které ze srdce nenávidím, ale jedna neobyčejná knížka pro děti. V a little kinder than is necessary jsem si brzy našla zálibu a prostá zdvořilost mi začala dělat radost, stejně jako lidem okolo. Řekněte někomu, že mu to sluší, pochvalte kuchaře a sdílejte to, co vás baví, protože autor si to zaslouží. Teprve ve chvíli, kdy za to přestanete cokoli očekávat, se začnou dít věci. V opačném případě jen někomu hloupě lezete do zadku.

Pusu,
Leopard

sobota 18. července 2015

Na cestě, ale Kerouac to není - Berlin

Společná cesta byla předmětem mnohých diskuzí, které trvaly snad až příliš dlouho. Dlouhé odkládání občas ukázalo, že i leopard, šelma kočkovitá, může mít úmysly čistě zaječí. Pokud totiž zcela průměrný leopard potřebuje něco více než maso, je to dobrodružství. Ocitne-li se v jeho nedostatku, mnohem snázeji pak sklouzává do situací, o kterých se sice výborně píše, ale o to hůř se na ně vzpomíná. Když už to začíná vypadat, že věci visí na vlásku, v hodině platíme za hotel a jízdenky. Další čekání by totiž náš vztah nemusel ustát tak snadno.

Nejistí, zda nám budou tři dny k poznávání stačit, se vydáváme na cestu už brzy ráno. Překvapení, za jakou chvíli jsme schopni se dostat do všech městských částí, zvládáme obejít většinu klíčových míst už v pátek. Tvrdý tréninkový plán, během kterého jsem v minulém týdnu vyčerpaná zoufale brečela, bere za své s prvním kebabem. A přesně od té chvíle jsme se Berlínem převážně projídali. V posledním dni fashion weeku snadno na ulicích rozeznávám pozvané a ostatní smrtelníky. Náhlý páteční chlad a absence svetru nás zavedla mimo jiné i do obávaného Primarku, odkud jako držitelka té nejmenší tašky jeho zákaznic v historii prodeje odcházím s třemi kousky spodního prádla, bez svetru a s překvapením, že mě za tu dobu přítel nepohřbil pod hromadu hader, kde by mě už nikdy nikdo nenašel.


Po dlouhých a chaotických domluvách s uživateli Couchsurfingu jsme se raději rozhodli pro levný hotel ve čtvrti Wedding, jen minutu od zastávky metra. Při cestování, obzvlášť tak krátkém, je hotel to poslední, co mě zajímá, dokud je čistý. Probuzená čerstvým máslovým croissantem, který mi přítel nosil každé ráno z obchodu o pár kroků dál, zaznamenávám do diáře sobotní plán, na který ve výsledku tolik nehledíme a necháme se unášet ulicemi tak, jak to zrovna cítíme. Při hledání berlínské kávové klasiky The Barn úplně náhodou objevujeme ulici, kam se v jednom víkendu vrátíme ještě třikrát, zcela úmyslně a vám bychom to doporučili také. Stačí se dopravit na Rosenthaler Platz a odtud zabočit do Weinbergsweg. Ať už uznáváte jakýkoliv způsob stravování či kuchyni, čeká tu na vás minimálně jedna restaurace/kavárna, která uspokojí vaše potřeby a chuťové pohárky. 

Nám byl pro sobotní večeři nejsympatičtější Mexican Streetfood, kde jsem si na doporučení dala ty nejlepší tacos, co jsem kdy jedla.

Pokud jsme si na Berlíně něco opravdu zamilovali, byl to fakt, že jsme nemuseli dělat žádné kompromisy, ale bez obtíží končili konsenzusem. Spojení vegana a obyčejného všežravého leoparda u jedné hezké večeře se u nás občas jeví jako relativní problém, pokud zrovna oba odmítáme slevit ze svých nároků. Na naší cestě jsme však nenarazili na jedinou restauraci, kde by nabídka veganských pokrmů nebyla v remíze s tou běžnou.

 S trochou parazitování na cizích wifi jsme cestu k The Barn konečně našli a vychutnali si dopoledne na stoličkách v ulici. Barista mi se smíchem a "You're so lovely!" podává dvě kávy a nakonec i sáček zrnek domů, aby všechna rána byla tak milá.

Skandální odhalení! Leopard odtajňuje svou identitu a začíná... levým ukazováčkem!

Odpoledne se procházíme čtvrtí Keizberg a snažíme se objevit onu pověstnou atmosféru, což není ve výsledku tak snadné, nevíte-li do jaké ulice zabočit. V takových případech se jednoduše ztraťte.


Neděle trvají v Berlíně, a v celém Německu obecně, nějak déle. Plni rozmyslu a uvážení jsme nechali veškeré nákupy právě na poslední den cesty, aniž bychom si uvědomili to, co už dávno víme, jen jsme to sílou zvyku úplně vytěsnili - všude je zavřeno. Popojíždíme sem a tam ve snaze najít jakýkoliv záchytný bod, který by se nám postaral o program do odjezdu. Deset minut do dvanácté už stepujeme před restaurací a čekáme na její otevření. Pokud mám někdy jíst kořínky, chci to dělat v The Rootz. Restaurace je to čistě veganská/vegetariánská, ale na chuti vás o nic neochudí. Navíc toho máme s jejím provozovatelem evidentně více společného, než jen lásku k dobrému jídlu.

Naše poslední kroky směřovaly na Warschauer Straße, kde se v jednom domě nachází hned dvě veganské must. Mezitím, co v přízemí najdete čistě veganský supermarket, kde Novoroční dokázal vybírat ty pravé náhražky masa téměř hodinu, o patro výš vystoupáte do clean eating restaurace The Bowl, kde zakončujeme naše jinak docela dirty víkendové hodování.


Cestou na U-bahn nacházím na opačném konci stejné ulice místo, které okamžitě přitahuje moji pozornost. Stolky v ulici jsou tu suplovány růžovými šuplíky, kam by se 1/1 leopardů nejraději nastěhoval, uvnitř tradičně připravují čerstvé bagely a rezervují místa pro ty, co přijdou bez svého notebooku, zato s knihou. Pro ty, co čtivo v danou chvíli postrádají, mají v Fine Bagels plné zdi knih ke koupi pouze v angličtině, přičemž každá z nich vyhovovala leopardímu vkusu a jen těžko jsem vybírala svou jedinou. Nejlepší nakonec a tak to má být.


A kam sbalím kufry příště?
L. M.

úterý 14. července 2015

Leopard bezdomovcem

Jak rychle čas utíká si často uvědomím až ve chvíli, kdy nadepisuji titulek nového článku a s překvapením zjišťuji, že poslední příspěvek sahá hned o celý měsíc zpět. Ačkoliv měsíc je doba dlouhá, mnohem více se toho odehrávalo v mojí hlavě, než v okolí, ve kterém jsem se zrovna pohybovala.

Celé čtyři týdny jsem trávila bez přítele a většinou také bez přátel. Po celoročním balení a drnkání kufrů o kamenné dlaždice se opět, plná očekávání, vracím domů, abych zjistila, že moje doma už neexistuje. Cestovala jsem tak dlouho, až se ze mě stala pouhá návštěva. Věci v pokoji možná zůstaly na stejném místě, kam jsem je před odjezdem odložila, ale stejnou atmosféru bych hledala jen s těží. Stávám se součástí nepříjemných hádek beze smyslu, odcházím uslzená od společného oběda, který jsem pro ostatní připravila, a pozoruji ostatní členy rodiny, jak si vůbec neváží toho, že mohou tolik času trávit společně.

Myšlenky na stěhování jsou najednou nevyhnutelné a já začínám cítit potřebu vybudovat si domov vlastní. Narážím však hned u první otázky, tak jednoduché a zásadní - kde vůbec chci žít? Není to univerzitní město, není to město, kde jsem vyrostla, a stejně pravděpodobně to není ani Praha - město rozličných možností vyzdvihovaných jejími obyvateli, z většiny sedícími u toho stejného piva v tom stejném baru i několik dní v týdnu. Sny o čistém, roztomilém bytě s širokým parapetem a balkonem tak znovu odkládám a od myšlenek se nechávám osvobodit Dobrodružnou, Čarokrásnou a dvěma výlety, na které jsem se v jejich společnosti vydala.


Mají v sobě něco zvláštního. Jiskru, co vás zvedne z postele a nevyčerpatelnou krásu. Jejich společnost, stejně jako Pražanova, mě inspiruje a nutí pracovat víc, než jsem kdy byla zvyklá, aniž bych na konci dne litovala toho, že padám obličejem napřed, protože to za to stálo. Fungují jako kopanec do života, co mě učí, že můžu i se sto padesáti osmi centimetry dělat velké věci, nepočítám-li podat si Nutellu z horní police bez pomoci žebříku. Tak objevujeme Jižní Moravu a Východní Čechy ve dvou víkendech, které mi krátí čekání na čas s přítelem.

Věřte leopardům, že čtyřka je v tomhle případě číslo magické. Ta největší kouzla dělá s uvažováním. Po čtyřech týdnech odloučení vám už ani nebude chybět sex, ale racionální myšlení. Nepřestala jsem na něj myslet - kdykoliv jsem objevila nějaké krásné místo, přála jsem si, aby tam byl se mnou - najednou jsem si ale nebyla jistá, jestli o Novoročním ještě stále přemýšlím jako o příteli. Pocit, s kterým se rozloučíte, časem jen zesílí a jakákoliv hloupá pochybnost ho bude přiživovat. Uvědomění, že vztah na dálku nemůže fungovat, totiž přijde až ve chvíli, kdy zjistíte, že druhého milujete, přestože to pro sílu slova odmítáte vyslovit nahlas.

A jak to bylo dál?
O tom zase příště.
L. M.