pátek 19. června 2015

Leoparde, múzo

Po čtyřech hodinách spánku se budím do nového dne. Podle harmonogramu na mě čeká ten nejzajímavější host, který pozvání na festival přijal. Zvučné jméno, které stálo u zrodu všeho. Představovala jsem si ho jako starého gentlemana, pána, který bude ve fešáckém obleku s motýlkem vyprávět u oběda historky, a pak půjde brzy spát - vždyť má na to věk. O tom, jak nepřesný mám odhad, si můžete dnes přečíst.

Je něco po poledni a já přešlapuji na červeném koberci před nejluxusnějším hotelem, v kterém tu můžete strávit noc. Taška s dárky pro Hosta mě už trochu převažuje na stranu, když vidím přijíždět řidiče. Dveře od auta se otevírají a hned v okamžiku, kdy mě Host spatří, odhazuje svoji elegantní hůl řidiči, jako kdyby zjistil, že ji předtím někdo napustil jedem. ,,Abyste si nemyslela, slečno, ta hůl není moje, já ji ve skutečnosti vůbec nepotřebuji. Mám ji s sebou jen na večer, abych mohl děsit své kolegy." Trochu nadskočí, u toho se nápadně napřímí a sám vychází k recepci, kde mu s trochou násilí beru jeho cestovní tašku a v dobré vůli ji nesu do jeho hotelového pokoje.

Věk toho muže již před několika lety přesáhl číslo osmdesát a já se s cizím mužem v cizím pokoji setkala již několikrát, přesto jsem si ještě nikdy nepřipadala tak nepatřičně a mimo bezpečí. "Krásný výhled, viďte, slečno," pokládá mi dlaň na lopatky a já raději odcházím pověsit jeho druhý oblek s košilí do skříně v předsíni. Kývám na pozvání a odcházím společně s ním do vyhlášené restaurace na oběd. Lidé, které znám jen z televize, když ji náhodně míjím po cestě obývacím pokojem, mi věnují bodavé pohledy do zad. S každým soustem svíčkové konzumuji také jednu lichotku.

Se zájmem poslouchám vyprávění o jeho práci, které zřídka ozvláštňuje poznámky o mém šarmu a kráse, když už nemůžu svůj pohled studem sklopit hlouběji do země... ,,Víte, že jeden z mých filmů se odehrává právě tady? Strávil jsem tu několik nocí s jistou ženou, chtěla, abych s ní emigroval. Kdyby byla jen z poloviny tak krásná jako vy, dělal jsem kariéru v Dánsku." Dopíjím svou sklenici vody a všímám si, že pár mých kolegů hned u vedlejšího stolu jedí beze slova, zato se zaujetím polévku celou půlhodinu. Nenápadně krčím rameny jejich směrem. ,,Můžu vám dát pusu, Leo?" Ve snaze Hosta neurazit, ale současně udržet patřičný odstup, nastavuji pravou tvář, která je následně hrubě odmítnuta a polibek přistává na rty. Svižným krokem se přesouvám k výtahu, několikátým stisknutím přivolávám výtah do desátého patra.

Konečně za sebou zabouchávám dveře vlastního bytu, který za týden opustím na několik měsíců. Z lednice vytahuji její poslední zásoby a s plánem srovnat si v hlavě všechno, co se doteď událo, se svalím na několik dní neustlanou postel. Plynulý tok myšlenek mi narušuje několikrát zvonící telefon. ,,Leo, šel jsem si lehnout, ale nedokáži spát, jsem, jak to říct... Rozjitřen! Leo, jste moje múza, od chvíle, co jsme se rozloučili, jsem ještě nepřestal psát. Doprovázejte mě dnes večer." O několik hodin později tak přes pouzdrové šaty přehazuji Burberry šál a vyzvedávám Hosta před hotelem. Řidiče, kterého jsem pro událost zažídila, poslal domů. ,,Copak to nedojdu?" ptá se dotčeně. Chytá mě za ruku, přičemž ji ze sevření vykroutím a se srdcem v krku si vynucuji jeho rámě.

Jen co se střevíčky dotknou červeného koberce, pozornost plynule přechází ke mně. Nikdo nevysvětluje, že jsem tu čistě pracovně. Jediný fotograf mířící objektivem mým směrem spouští davovou vlnu. Ze všech stran mě oslňují blesky a já se vidím v zítřejším vydání bulvárních deníků jako majetkuchtivá, dvacetiletá milenka úspěšného filmaře. Po fotografech mě zaplavují tuzemští režiséři, sami od sebe mi podávají ruce a líbají tu mou. Když se představuje první, přestože to není nutné, musím se uchechtnout nad tím, jak moje jméno zní po tom jeho a nepřestávám přemýšlet, kdo vlastně režíruje můj život a přímo tak způsobil, že jsem se ocitla v této společnosti.

Žena sdílící s námi jeden stůl s chutí rozlévá všem do pohárků bílé víno, mezitím, co u sklenky spřádám plány na útěk z podivně dlouhého večera. Za několik chvil je Host pozván na pódium, uveden jako erotoman a bohém své éry, sklízejíc za titul ohlušující potlesk. Najednou se mi na té fancy židli sedí o mnoho pohodlněji a nemůžu se zbavit pocitu, že ten potlesk byl věnován mně. Po pár pokusech mi sáhnout na stehno se bez ponětí o čase vymlouvám na pracovní povinnosti a sama mizím tmou zpět k bytu.

Po jedné scéně, třech telefonátech a pomoci řidiče Host odjíždí zpět domů. Ze svých dokumentů vyřazuji jednu složku jednou pro vždy a odcházím na oběd se svými kolegy, kteří se nemůžou nabažit detailů.

A jak to bylo dál?
O tom zase příště.
L. M.