sobota 30. května 2015

O malé naději a velkém překvapení

Květen se přehoupnul a já se blížím do cílové roviny. Život teď silně připomíná japonský kruhový trénink, který se sebezapřením podstupuji každé pondělí a čtvrtek večer. Kdykoliv během mučivých 90 minut přicházím o sílu, ozve se kouzelná formule: ,,Naposled!". Rozhodnu se tedy ze sebe vytlačit poslední sílu, co možná uvízla ještě někde v patě a unaveně padám na žíněnku. O několik vteřin později, 30 a nikdy víc, zjišťuji, že jsem se jen nechala znovu nachytat. Něco jako naposled totiž neexistuje. S roztřepanýma rukama se musím zvednout a dát si další kolo. Spojila jsem práci a studium dohromady.

Za jediný den odesílám více e-mailů než za rok, všechny požadavky vyřizuji z úsměvem, který čas od času kompenzují hromy, blesky po cestě na zmrzlinu jako cenu útěchy. Z každé pracovní schůzky se vracím domů později než z průměrného rande a studium na zkoušky zůstává opomenuto pod polštářem, kam ho v marné snaze už ve spánku uklízím. Přítele nevidím celé tři týdny, meškám jeho narozeniny a namísto toho, abych byla vítána u něj v náručí, vítání se stává mou pracovní náplní. Stala jsem se součástí festivalu.

Pokaždé, co jsem mu po nocích brečela do telefonu, se mě ptal proč to dělám. "Vždyť za to ani nedostáváš zaplaceno," nepočítám-li pár kreditů navíc, žaludeční vředy v ranném věku, řádku v životopisu a jednu kouzelnou kartu. Den před začátkem přijímám hovory oznamující, že host nepřijede. Mně se výrazně uleví, jeden kontakt házím do koše, avšak někomu dalšímu padá na hlavu celý kolos a já jsem jen šťastná, že to nebyla hlava moje.

Do samotného zahájení jsem byla tolik vyčerpaná, že na stres už tělu nezbyla síla. Sama nevím, zda jsem byla klidná, nebo jen otupělá, ale ať to bylo jakkoliv, pomohlo mi to zvládnout situaci mnohem lépe. Seznamuji se s produkcí zahraničního festivalu, dostávám lahev archivního vína, tašku plnou knih s ilustracemi a vítězných filmů. Jen o chvíli později rozmýšlím, zda si obléknout černé šaty číslo jedna, dvě, nebo tři, abych vyhověla dress codu, přičemž po několikahodinovém dilema zjišťuji, že by se svým outfitem zapadl skoro i pan Daniel Nekonečný. Jediné, co se u vchodu kontrolovalo, byly pozvánky. S mizejícím jídlem z bohatých rautů mizí i všichni pozvaní, kteří se přišli jen najíst.

Po třech hodinách spánku se znovu stavím na nohy, abych po týdnu dokončila rozepsaný článek. Z prvních hostů se snadno stávají mí přátelé - společně obědváme, pijeme dobrou kávu a mezitím sjednáváme další společné setkání, tentokrát však v místě, odkud to výtečné víno pochází. Najednou mám během půlroční stáže kde bydlet, s kým cestovat a hledat ty nejlepší vlny v Evropě.

Ještě pořád se ptáte, proč to dělám? Beru šance, nikdy ne jinak než s malou nadějí a velkým překvapením. Dívám se na věci pod jiným úhlem. A mám hloupou zálibu v kaleidoskopech.

Dobrou noc,
L. M.

Žádné komentáře:

Okomentovat