sobota 30. května 2015

O malé naději a velkém překvapení

Květen se přehoupnul a já se blížím do cílové roviny. Život teď silně připomíná japonský kruhový trénink, který se sebezapřením podstupuji každé pondělí a čtvrtek večer. Kdykoliv během mučivých 90 minut přicházím o sílu, ozve se kouzelná formule: ,,Naposled!". Rozhodnu se tedy ze sebe vytlačit poslední sílu, co možná uvízla ještě někde v patě a unaveně padám na žíněnku. O několik vteřin později, 30 a nikdy víc, zjišťuji, že jsem se jen nechala znovu nachytat. Něco jako naposled totiž neexistuje. S roztřepanýma rukama se musím zvednout a dát si další kolo. Spojila jsem práci a studium dohromady.

Za jediný den odesílám více e-mailů než za rok, všechny požadavky vyřizuji z úsměvem, který čas od času kompenzují hromy, blesky po cestě na zmrzlinu jako cenu útěchy. Z každé pracovní schůzky se vracím domů později než z průměrného rande a studium na zkoušky zůstává opomenuto pod polštářem, kam ho v marné snaze už ve spánku uklízím. Přítele nevidím celé tři týdny, meškám jeho narozeniny a namísto toho, abych byla vítána u něj v náručí, vítání se stává mou pracovní náplní. Stala jsem se součástí festivalu.

Pokaždé, co jsem mu po nocích brečela do telefonu, se mě ptal proč to dělám. "Vždyť za to ani nedostáváš zaplaceno," nepočítám-li pár kreditů navíc, žaludeční vředy v ranném věku, řádku v životopisu a jednu kouzelnou kartu. Den před začátkem přijímám hovory oznamující, že host nepřijede. Mně se výrazně uleví, jeden kontakt házím do koše, avšak někomu dalšímu padá na hlavu celý kolos a já jsem jen šťastná, že to nebyla hlava moje.

Do samotného zahájení jsem byla tolik vyčerpaná, že na stres už tělu nezbyla síla. Sama nevím, zda jsem byla klidná, nebo jen otupělá, ale ať to bylo jakkoliv, pomohlo mi to zvládnout situaci mnohem lépe. Seznamuji se s produkcí zahraničního festivalu, dostávám lahev archivního vína, tašku plnou knih s ilustracemi a vítězných filmů. Jen o chvíli později rozmýšlím, zda si obléknout černé šaty číslo jedna, dvě, nebo tři, abych vyhověla dress codu, přičemž po několikahodinovém dilema zjišťuji, že by se svým outfitem zapadl skoro i pan Daniel Nekonečný. Jediné, co se u vchodu kontrolovalo, byly pozvánky. S mizejícím jídlem z bohatých rautů mizí i všichni pozvaní, kteří se přišli jen najíst.

Po třech hodinách spánku se znovu stavím na nohy, abych po týdnu dokončila rozepsaný článek. Z prvních hostů se snadno stávají mí přátelé - společně obědváme, pijeme dobrou kávu a mezitím sjednáváme další společné setkání, tentokrát však v místě, odkud to výtečné víno pochází. Najednou mám během půlroční stáže kde bydlet, s kým cestovat a hledat ty nejlepší vlny v Evropě.

Ještě pořád se ptáte, proč to dělám? Beru šance, nikdy ne jinak než s malou nadějí a velkým překvapením. Dívám se na věci pod jiným úhlem. A mám hloupou zálibu v kaleidoskopech.

Dobrou noc,
L. M.

neděle 3. května 2015

Diskomfort posledních dní

Od posledního článku uběhl měsíc. Za takovou dobu se dokáže změnit spousta věcí. Bolesti, která vás rozbrečí, se začalo říkat diskomfort. Z prvních dvěří díky ní odejdete s další zbytečnou krabičkou. Z těch druhých vás pustí se strachem, že máte rakovinu. A takový byl můj duben.

Po dvou týdnech se znovu vydávám do Prahy. Na nádraží mě tentokrát nevítá přítel, ale vousatý mladík. Nedělejte unáhlené závěry - nemám ve zvyku dělat cokoliv za zády. Pro překvapení všech, Novoroční odchází z práce o několik hodin dřív a na Náplavce čeká ještě před tím, než se tam stačím se svým společníkem dopravit. Sedíme tak u stolu v lichém počtu a já beze slova upíjím limonádu, celé dvě hodiny.

Bez Láskomanky mi zbývá v diáři volný pátek, který tentokrát nevěnuji objevování nových zákoutí pro uspokojení chuťových buněk, jak se stalo naším společným zvykem. Místo toho v Moleskine vyzvedávám notes pro portugalské dobrodružství a o něco později taky přítele, který mě doprovází na veganský oběd. Celé dny se procházíme prosluněnou Prahou, zmrzlí pijeme čaj po cestě z Petřína a setkávám se s jeho dalšími přáteli, kteří mi tolik připomínají můj oblíbený lyžařský pár z Města, co navštěvuji tak málo.

Pár dní jsem byla znovu šťastná a nezabývala se prací. Zlom přišel v té nejméně vhodné či očekávané chvíli. Celá od krve za sebou zabouchávám dveře koupelny a s pláčem se sesouvám na koberec. Bolest, která můj sexuální život doprovázela už od samého začátku, jenom vygradovala a dostala se na povrch. Od té doby zarytě mlčím, protože moje myšleny jsou příliš hlasité na to, abych se zvládla zabývat něčím jiným. Dveře se tentokrát zabouchávají za Novoročním, který se uprostřed noci vrací s půllitrovým balením mé nejoblíbenější zmrzliny. Od té chvíle mi muselo stačit, že jsme prostě spolu.

Nedělní večer trávím ve společnosti knih a dokumentů, protože jistě uznáte, že spojení Leoparda, Novoročního a Čtenáře u jednoho stolu by bylo mimořádně zvrhlé a ovzduší kazící. Unavená vařím večeři, ale sama si nedám ani sousto. S napůl zavřenými víčky odemykám dveře od bytu. Dostávám kázání o tom, jak málo jím a nevážím si sebe, tři vynucená sousta tortilly, na kterou nemám ani v nejmenším chuť a jednu vykopanou válečnou sekeru... Stačilo k tomu jen málo - o celý měsíc dříve před jeho očima ochutnat pečeni při rodinném obědě. Jeho veganství přirovnávám ke své abstinenci. Je to něco, za čím roky stojím, ale v žádném případě nepožaduji po ostatních, aby to dělali také, dokud jsou schopni můj postoj akceptovat. Místo toho poslouchám několikaminutový monolog, který po chvíli zklamaně pouštím druhým uchem ven. Neměla jsem možnost do něj vstoupit, později ani chuť. Jak jsem usnula, tak jsem se i probudila. Na nádraží nepřítomně uloupávám croissant, zapíjím ho kávou a za chvíli sedám do vlaku mířícího zpět na Univerzitu.

Doteď jsem si myslela, že jídlo spojuje. Když všechno ostatní selže, sednete si všichni společně k jednomu stolu. Plná pusa na chvíli rozprostře snesitelné ticho, dlouhé přesně tak, aby si každý zvládl uspořádat myšlenky a s rozžvýkaným soustem z úst nevypustil taky něco, čeho by později litoval. Jídlo je něco, co dělá vztahy lepší. Dobré jídlo, společně s jeho přípravou, mě naplňuje a nezřídka také živí.

A nás dva jednou jídlo rozdělí.

Tak zase příště.
L. M.