čtvrtek 19. března 2015

Jak jsem válela sudy

Čas letí a pro mě je to v mnohých případech víc záchranou, než-li zkázou. Přistihuji se, jak netrpělivě odpočítávám dny do pomyslných mezníků, ke kterým než se zátěží přiběhnu, stačí zmizet. Promilovaný víkend, Berlín, podíl na atraktivním mezinárodním projektu.

Venku ten týden ještě mrzlo, vzduchem poletovaly neidentifikovatelné srážky a mě čekal první víkend strávený na Univerzitě. Mezitím, co jsem po nocích příteli vzlykala a smrkala do telefonu, rodina odjela vstříc nažehlenému menžestru a kýčovité blankytné obloze. A vy nejlépe víte, že kýč bezmezně miluju. Plány dokončit projekty v měsíčním předstihu nakonec končí pouze v diáři, který nechávám na kolejním stole, v deseti minutách rozhořčeně házím do elegantní kabelky termoprádlo se snowboardovými brýlemi a komickým během na podpatcích chytám poslední autobus jedoucí do hor. V horské vesnici vystupuji až před devátou, za hlasitého skandování celé rodiny, včetně štěkajícího psa. Večeřím knedlíčkovou polévku v restauraci, kde si mě z neznámých důvodů pořád pamatují, přestože se tam neobjevím víc, než dvakrát do roka. Všelék.

Najednou mám přes ramena přehozený jen jarní kabát, kabelku nacpanou dokumenty v ruce levé vyvažuji dvěma kopečky zmrzliny v ruce pravé. Měsíc k dobru je pryč, v jednom prodlouženém víkendu plodím čtyři klíčové práce, a tak se zcela logicky v časovém presu dostávám k psaní článku, několikahodinové procházce se psem a potím ze sebe duši v místní tělocvičně, společně s tuky, které jsem načerpala během příjemného veganského obžerství. Věci znovu dostávají spád a já za nimi z toho kopce válím sudy.

Polovinu letního semestru jsem zpečetila novým párem bot. Nejsou ani za mák praktické, o pohodlnosti budu raději mlžit a usmívat se, abych zakryla tu palčivou bolest, kterou mi bezprostředně způsobují, ale jsou neskonale chic, jsou moje. Přestože jsou to střevíce striktně letní, mohla bych je začít nosit prakticky ihned - vědomí, že za stejný pár někdo zaplatil nejméně deset tisíc, namísto mých sedmi set, totiž hřeje víc, než jakákoliv kožešina. Konec konců, přestěhovala jsem se do města, kde se nákup nových bot stává součástí vašeho zpečetěného osudu. Máte to v něm zapsané - zadní strana, poslední řádek, vlevo dole.

Zrovna jsem je vyzvedávala spolu s kabátem z šatny, když za mnou nadšeně přiběhla kolegyně: ,,Gratuluju, Leoparde! Vybrali tě! Ty fakt jedeš!" Můj svět, toho dne sám o sobě dost pomalý vinou dlouhého vedení, se najednou zastavil úplně. Překvapený výraz střídal ten vyděšený a já si s několikaminutovým zpožděním uvědomila, že ještě o pár bezesných nocí dříve jsem se snažila s přítelem na telefonu vymyslet důvod, proč jsem tím nejlepším kandidátem pro zahraniční stáž, aniž bych si to o sobě skutečně myslela. Kostky byly vrženy a mně padla šestka.

Půl roku budu jíst bagety, nosit barety a možná si nechám i narůst knír.
Dobrou noc.
L. M.

4 komentáře:

  1. Až tam budeš, pošleš mi ton adresse? Je n' ai jamais encore écrit en France.

    OdpovědětVymazat
  2. Hééj ... tu Francii ti tak závidím :P Ale uží si to! :)

    OdpovědětVymazat
  3. Zvu vás všechny do soutěže, ve které můžete vyhrát den se společností YVES ROCHER, BLOGGERKAMI a přidat se k projektu SÁZEJME PRO PLANETU, díky kterému spolu zasadíme stromečky pro výrobu produktů značky YR a pro záchranu přírody :-)!

    OdpovědětVymazat
  4. Tak tu Francii ti neskutečně závidím! :) Já uvažují nad tím, že bych si rozložila státnice a diplomku a příští rok vyrazila na Erasmus- láká mě Švédsko!

    OdpovědětVymazat