neděle 1. března 2015

Nemocnice pro Leopardy

Rok a půl uplynul bleskovou rychlostí a já znovu procházím přes vrátnici fakultní nemocnice. S rozdílem, že tentokrát se třepu víc vinou mrazu, nežli strachy. S vrátným se dohaduji o zaplacení lékařského poplatku, podezírajíc ho ze zvráceného pokusu o flirt, přičemž o pár minut později a jedno prasknutí informační bubliny, ve které jsem celý jeden semestr žila, se dozvídám, že už jsou měsíce zrušeny...

Ještě po cestě ze Stověžaté vbíhám i s celým udrnčeným cirkusem na kolečkách do čekárny, ve snaze stihnout ordinační hodiny. V kufru zbyly poslední z krajkových kalhotek, které jsem do něj před odjezdem zabalila, abych Novoročnímu udělala radost, lahodící očím všech, s výjimkou urologických odborníků. S dávkou klouzavé hmoty, která mi výjimečně skončila na břiše, zatnutá čekám, co ukáže černobílá obrazovka. Možná ukázala mou nenasytnost, co si ve skutečnosti nemůžu dovolit, třeba nepotlačitelnou touhu vyjít do zmrzlého města v krátkých šatech a lodičkách...

Ve snaze vytlačit ze sebe poslední zbytek úsměvu se šourám z lékárny, o krabičku antibiotik, nugátovou koblihu a starost těžší. Nehledě na to, o kolik úrovní jsem práh bolesti v posledních letech posunula nahoru, z koupelny odcházím v slzách, čelo si chladím o dlaždice. Na odpočinek nezbývá čas, ten trávím v novém, letním kolotoči univerzitního města, střídáním studených židlí v posluchárnách a přeskakováním ze sněhu do louží. Když se ve čtvrtek odpoledne ocitám ve frontě před informačním bodem na dalším nádraží a dostane se na mě řada, najednou koukám na ženu za přepážkou s otevřenou pusou. Stojím tam a nešťastná přemýšlím, kde vlastně jsem a kam jedu.

O několik hodin později upadám na půli cesty k ložnici do krátkého bezvědomí. Při pokusech znovu otevřít oči mě přepadá stud, když si uvědomím, že mě rodiče už zase zachraňují nahou. Jakmile jedno oko opravdu otevřu, hluk okolo se zesílí a do pusy mi někdo cpe kostičku čokolády. A přibližně tak jsem si ve svých dvaceti letech vysloužila první domácí vězení, kterému jako správně neposlušné dítě v sobotu večer unikám.

Po krátkém telefonátu s Novoročním, který po všem nevadí, určitě, jistě se rozhodneš správně a věřím ti působil víc jako štípnutí do zadku, odcházím na autobus, abych se ve Velkoměstě setkala ve večer svatého Valentýna s úplně jiným mužem, autorem nejkrásnějších e-mailů, které mi kdy přišly. Vinou množství teplých vrstev připravená o všechny ženské zbraně sedím na posledním volném místě v nové kavárně a mezitím, co piju druhou domácí limonádu, svědomí mi přechází přes všechny odstíny šedé až po finální černou, kdy začínám nic netušícímu společníkovi předkládat detaily našeho vztahu. Se záminkou, že léky zůstaly ležet na křesle uvnitř mého pokoje, si po jeho šlechetné nabídce sedám na místo spolujezdce a nechám se vézt domů. Jak se po půl hodině cesty blížíme k cíli, probíjí mnou pocit, který jsem cítila naposledy na konci prosince. Nervózně mávám rukou, děkuji a jen co zabouchnu dveře, rozjíždí se zpět do Prahy.

Zapíjím poslední tabletu antibiotik a jen stěží potlačuji myšlenku, že vztah můj dosavadní život o něco ochuzuje, přičemž absence toho něčeho ve mně vyvolává stejnou úzkost, jako představa, že bych o vztah s Novoročním přišla. Chybí mi dobrodružství.

Dobrou noc. Zase příště.
L. M.

1 komentář:

  1. Mě taky chybí dobrodružství a proto se s ním rozejdu ...

    OdpovědětVymazat