sobota 28. března 2015

Shop my closet

Oblékání, na rozdíl od opačného procesu, není žádná sranda. Když už se vám za znění fanfár podaří odprostit od slepého následování trendů a složíte armádu klíčových kousků, které se za vás postaví, přijde nevyhnutelný životní zvrat a vy s každou další spolknutou pilulkou hormonální antikoncepce přiberete kilo. Když budete mít štěstí, tak za vaše kila bude moct jen vlastní labužírování.

V jediném roce jsem přecházela po rozhoupaném laně, jeden konec přivázaný na čísle 63, druhý držela 48. Teď nadešel čas, abych se po kilech zbavila i všeho, co mi je svou velikostí připomíná, společně s několika věcmi, které jsem si zamilovala natolik, že poslat je dál se zdá jako jediná varianta, jak mě přinutit k tomu, abych je nenosila pořád dokola.

V případě, že máte o něco zájem, zanechte komentář s e-mailem a já vás sama kontaktuji s detaily. 

čtvrtek 19. března 2015

Jak jsem válela sudy

Čas letí a pro mě je to v mnohých případech víc záchranou, než-li zkázou. Přistihuji se, jak netrpělivě odpočítávám dny do pomyslných mezníků, ke kterým než se zátěží přiběhnu, stačí zmizet. Promilovaný víkend, Berlín, podíl na atraktivním mezinárodním projektu.

Venku ten týden ještě mrzlo, vzduchem poletovaly neidentifikovatelné srážky a mě čekal první víkend strávený na Univerzitě. Mezitím, co jsem po nocích příteli vzlykala a smrkala do telefonu, rodina odjela vstříc nažehlenému menžestru a kýčovité blankytné obloze. A vy nejlépe víte, že kýč bezmezně miluju. Plány dokončit projekty v měsíčním předstihu nakonec končí pouze v diáři, který nechávám na kolejním stole, v deseti minutách rozhořčeně házím do elegantní kabelky termoprádlo se snowboardovými brýlemi a komickým během na podpatcích chytám poslední autobus jedoucí do hor. V horské vesnici vystupuji až před devátou, za hlasitého skandování celé rodiny, včetně štěkajícího psa. Večeřím knedlíčkovou polévku v restauraci, kde si mě z neznámých důvodů pořád pamatují, přestože se tam neobjevím víc, než dvakrát do roka. Všelék.

Najednou mám přes ramena přehozený jen jarní kabát, kabelku nacpanou dokumenty v ruce levé vyvažuji dvěma kopečky zmrzliny v ruce pravé. Měsíc k dobru je pryč, v jednom prodlouženém víkendu plodím čtyři klíčové práce, a tak se zcela logicky v časovém presu dostávám k psaní článku, několikahodinové procházce se psem a potím ze sebe duši v místní tělocvičně, společně s tuky, které jsem načerpala během příjemného veganského obžerství. Věci znovu dostávají spád a já za nimi z toho kopce válím sudy.

Polovinu letního semestru jsem zpečetila novým párem bot. Nejsou ani za mák praktické, o pohodlnosti budu raději mlžit a usmívat se, abych zakryla tu palčivou bolest, kterou mi bezprostředně způsobují, ale jsou neskonale chic, jsou moje. Přestože jsou to střevíce striktně letní, mohla bych je začít nosit prakticky ihned - vědomí, že za stejný pár někdo zaplatil nejméně deset tisíc, namísto mých sedmi set, totiž hřeje víc, než jakákoliv kožešina. Konec konců, přestěhovala jsem se do města, kde se nákup nových bot stává součástí vašeho zpečetěného osudu. Máte to v něm zapsané - zadní strana, poslední řádek, vlevo dole.

Zrovna jsem je vyzvedávala spolu s kabátem z šatny, když za mnou nadšeně přiběhla kolegyně: ,,Gratuluju, Leoparde! Vybrali tě! Ty fakt jedeš!" Můj svět, toho dne sám o sobě dost pomalý vinou dlouhého vedení, se najednou zastavil úplně. Překvapený výraz střídal ten vyděšený a já si s několikaminutovým zpožděním uvědomila, že ještě o pár bezesných nocí dříve jsem se snažila s přítelem na telefonu vymyslet důvod, proč jsem tím nejlepším kandidátem pro zahraniční stáž, aniž bych si to o sobě skutečně myslela. Kostky byly vrženy a mně padla šestka.

Půl roku budu jíst bagety, nosit barety a možná si nechám i narůst knír.
Dobrou noc.
L. M.

neděle 1. března 2015

Nemocnice pro Leopardy

Rok a půl uplynul bleskovou rychlostí a já znovu procházím přes vrátnici fakultní nemocnice. S rozdílem, že tentokrát se třepu víc vinou mrazu, nežli strachy. S vrátným se dohaduji o zaplacení lékařského poplatku, podezírajíc ho ze zvráceného pokusu o flirt, přičemž o pár minut později a jedno prasknutí informační bubliny, ve které jsem celý jeden semestr žila, se dozvídám, že už jsou měsíce zrušeny...

Ještě po cestě ze Stověžaté vbíhám i s celým udrnčeným cirkusem na kolečkách do čekárny, ve snaze stihnout ordinační hodiny. V kufru zbyly poslední z krajkových kalhotek, které jsem do něj před odjezdem zabalila, abych Novoročnímu udělala radost, lahodící očím všech, s výjimkou urologických odborníků. S dávkou klouzavé hmoty, která mi výjimečně skončila na břiše, zatnutá čekám, co ukáže černobílá obrazovka. Možná ukázala mou nenasytnost, co si ve skutečnosti nemůžu dovolit, třeba nepotlačitelnou touhu vyjít do zmrzlého města v krátkých šatech a lodičkách...

Ve snaze vytlačit ze sebe poslední zbytek úsměvu se šourám z lékárny, o krabičku antibiotik, nugátovou koblihu a starost těžší. Nehledě na to, o kolik úrovní jsem práh bolesti v posledních letech posunula nahoru, z koupelny odcházím v slzách, čelo si chladím o dlaždice. Na odpočinek nezbývá čas, ten trávím v novém, letním kolotoči univerzitního města, střídáním studených židlí v posluchárnách a přeskakováním ze sněhu do louží. Když se ve čtvrtek odpoledne ocitám ve frontě před informačním bodem na dalším nádraží a dostane se na mě řada, najednou koukám na ženu za přepážkou s otevřenou pusou. Stojím tam a nešťastná přemýšlím, kde vlastně jsem a kam jedu.

O několik hodin později upadám na půli cesty k ložnici do krátkého bezvědomí. Při pokusech znovu otevřít oči mě přepadá stud, když si uvědomím, že mě rodiče už zase zachraňují nahou. Jakmile jedno oko opravdu otevřu, hluk okolo se zesílí a do pusy mi někdo cpe kostičku čokolády. A přibližně tak jsem si ve svých dvaceti letech vysloužila první domácí vězení, kterému jako správně neposlušné dítě v sobotu večer unikám.

Po krátkém telefonátu s Novoročním, který po všem nevadí, určitě, jistě se rozhodneš správně a věřím ti působil víc jako štípnutí do zadku, odcházím na autobus, abych se ve Velkoměstě setkala ve večer svatého Valentýna s úplně jiným mužem, autorem nejkrásnějších e-mailů, které mi kdy přišly. Vinou množství teplých vrstev připravená o všechny ženské zbraně sedím na posledním volném místě v nové kavárně a mezitím, co piju druhou domácí limonádu, svědomí mi přechází přes všechny odstíny šedé až po finální černou, kdy začínám nic netušícímu společníkovi předkládat detaily našeho vztahu. Se záminkou, že léky zůstaly ležet na křesle uvnitř mého pokoje, si po jeho šlechetné nabídce sedám na místo spolujezdce a nechám se vézt domů. Jak se po půl hodině cesty blížíme k cíli, probíjí mnou pocit, který jsem cítila naposledy na konci prosince. Nervózně mávám rukou, děkuji a jen co zabouchnu dveře, rozjíždí se zpět do Prahy.

Zapíjím poslední tabletu antibiotik a jen stěží potlačuji myšlenku, že vztah můj dosavadní život o něco ochuzuje, přičemž absence toho něčeho ve mně vyvolává stejnou úzkost, jako představa, že bych o vztah s Novoročním přišla. Chybí mi dobrodružství.

Dobrou noc. Zase příště.
L. M.