sobota 7. února 2015

Vzrušení z dobrodružství

Po zimních radovánkách s Dobrodružnou se probouzím znovu ve vlastní posteli v domě uprostřed nížin. Nezůstanu dlouho. Jeden kufr odkládám k pračce a s jiným se dám za pár hodin na další cestu. Ráno to není nijak výjimečné - triko propocené vinou nejbizarnějších snů společně s kalhotkami kopu do rohu koupelny, bosá odcházím před zrcadlo v chodbě, několikrát dlaněmi přejedu po hrudníku, abych se ujistila, že žebra ještě pořád jdou vidět. S pohledem na číslo 54, co ukázala stará osobní váha, mi mezi očima vyrazila vráska. Zamračená stojím pod horkou sprchou tak dlouho, dokud mě nepřemůže slabo a neskácím se na studené dlaždice. Oblékám se, ztěžka dopínám kufr a dávám se svižně na cestu, abych doběhla autobus.

Z pozkouškového volna zbývalo přesně 10 dní. S vidinou, že do konce letního semestru se nenaskytne víc, nežli o pátek prodloužený víkend, jsem se rozjela do Prahy. Čeká mě na nádraží s potutelným úsměvem, který si vyměňujeme v metru celou cestu do bytu, čímž ve spolucestujících vyvoláváme podobnou míru nepohodlí, jako kdybychom se na sebe vrhli ihned. První dny nevycházíme, neumíráme-li hlady, a zvuky, co čas od času vydáváme, zařizujeme dětem ze sousedících bytů noční můry. Ráno mě čeká orgasmus, vůči jehož reálné existenci jsem byla po celou dobu svého sexuálního žití skeptická - ten společný, silný natolik, že ještě hodinu odpovídám na libovolnou otázku zabručením do peřiny, paralyzovaná.

V neděli večeříme ve čtyřech, společnost nám dělá Novoročního kamarád s přítelkyní. Já na kuchyňské lince poprvé roluju maki a ostatní se starají o zábavu. Ráno dalšího dne spolu pijeme kávu, rychlá pusa, odchází do práce a... Ze zvyku mě zamyká v bytě na nekonečných 10 hodin. Jak se blížila doba vysvobození, stoupám pod sprchu, holím si nohy, zápěstí potírám oblíbeným parfémem, vlasy splétám do copu a nové prádlo schovávám pod saténový župan. O pár minut a jeden telefonát později rezignovaně zase všechno svlékám a soukám se do černých úzkých džínů.

Představuje mě svým přátelům, a když je po krátkém slavení pondělního úspěchu v nedalekém baru zve do bytu, říká „Pojďte ještě na chvíli k nám." Ve skutečnosti mají jeho přátelé minimálně stejný smysl pro humor, jak byste z jejich psaní mohli očekávat. Já tam sedím v čele stolu mezi Novoročním a jeho hlasitým kolegou v mírném stavu strnulosti, neschopná chytit nit upředenou z vtipů mířených na lidi, které neznám. Když se z debaty pomalu stává něco nebezpečného, nervózně loupajíc lak z nehtů čekám, odkud to přijde. „Copak jsi natvrdlej? Tady Mládě chce prostě jít mrdat! Signály ti tu očividně posílá celej večer!“ ozvalo se zleva a pak taky všude odjinud, jak se jeho hlas odrážel od stěn, čímž sex posunul na poslední příčku aktivit, na které bych měla právě chuť.

Sedíme spolu na pohovce, hladké nohy mu pokládám do klína a líně, trochu nepřítomně dojídám večeři. ,,Já tě mám vážně rád, Leoparde. Věříš mi to, viď?“ Když to říká, na čele se mu objevuje vráska a v hlase zní nejistota. ,,Nechci tě tu zavírat v ložnici, jako kdybys byla jen... Víš, co chci říct, víkendové zpestření." A já věděla, snad i lépe než on. Za ruku mě vede do ložnice a do ucha šeptá, jak je mu se mnou dobře, jak mi to dnes slušelo, jak mu ještě s nikým nebylo tak dobře, než mě osloví jménem přítelkyně jeho nejlepšího kamaráda.

Úterní setkání s Láskomankou přineslo zvláštní úlevu, jistotu. Obědváme burgery, které představují po veganské stravě příjemnou změnu, v Dlouhé objevujeme levné provaznicví, kde s taškou z Agent Provocateur prodavače zaháníme do úzkých a mně se konečně podařil zimní semestr zhmotnit v novou kabelku. Doma mě čeká s večeří, do které díky staženému žaludku jen párkrát rýpnu.

Najednou ležím vedle něj, už pátý večer, a přemýšlím, co vlastně z toho všeho jednou zbyde, přemýšlím nahlas. Co ze vztahu zůstane, když se ten vášnivý opar vypaří, cucfleky na krku se zahojí a vzrušení z dobrodružství zmizí.

Dobrou noc.
L. M.