středa 21. ledna 2015

Šifra mistra Leoparda

Na obličeji mi přibylo přesně deset pupínků, protože beďary se neříká, váha vinou rekordního počtu spořádaných čokolád ve dvou týdnech ukazuje o dvě kila víc, konto univerzitního portálu ztloustlo k pátečnímu dopoledni přesně o 30 kreditů, přičemž hned v zápětí konto bankovní zhublo o 1500 korun českých, za odměnu. Mám za sebou svoje první zkouškové období. Tomu se však, možná překvapivě, dnešní článek nevěnuje...

Šifra mistra Leoparda najednou zdá se být rozluštěna tolikrát, že začíná postrádat svou původní hodnotu. Pravá identita se stává, vlastní vinou, veřejným tajemstvím a mé prsty při psaní každého dalšího článku postupně tuhnou a prokřupávají s úhozy o klávesnici. Z blogu se najednou stal kolos, nad kterým ztrácím kontrolu a role se mění - on získává kontrolu nade mnou.

Ve dvaceti se od lidí pravděpodobně očekává, že se proces tvorby a následného poznávání vlastního charakteru bude chýlit ke svému více či méně zdárnému konci, a já s přísnou vráskou na čele přiznávám svoji prohru. Když říkám prohru, nemyslím tím tu těsnou, o bod, ale na celé čáře. V dobrém úmyslu vydržet sama se sebou, to s dovolením hodím na vás... Trvalo věčnost smířit se s tím, kým jsem a celý rok jste mi v tom pomáhali. Přesně do té doby, než novou vlnu čtenářů následovala i vlna pozvání na osobní schůzku. Jak mě vlna smetla, snad jsem si z ní lokla trochy falešného sebevědomí a s ním dostala volnou ruku, která se mi začala šťourat v myšlenkových pochodech, místo toho, aby chmátla po proplouvajících šancích.

Po vytrvalém psaní brzy zjistíte, že nemusíte být tím, kým opravdu jste - můžete být kýmkoliv. Když to budete dělat dobře, nedožene vás ani potřeba si vymýšlet a přibarvovat, prožijete to. Všechno. Najednou záleželo jen na mně, jestli jako femme fatale budu za klapotu vysokých podpatků přecházet od milence k milenci, kterým systematicky rozlámu srdce na kusy, co vzorovanou maskovací páskou přilepím do notesu a konečně vystavím tady jako v panoptiku, zda s kabelkou posetou drahými logy visící na předloktí sklouznu k čistému utilitarismu, který mi je ve své ryzí formě mimořádně odporný, nebo budu s posh pánem popíjet horkou čokoládu...

Vybrala jsem si zůstat sama sebou. Stát se někým jiným, byť jen na chvíli, totiž s sebou nese jedno zásadní úskalí. Jakmile vám ze života zmizí člověk, díky kterému jste s úsměvem na rtech všechny změny s vidinou světlých zítřků podstupovali, uvědomíte si, že ještě dávno před ním jste ztratili taky nejlepšího přítele - sebe.

A ačkoliv často zůstat sama sebou znamená zůstat sama, měla jsem štěstí. Po poslední zkoušce divoce rozrážím dveře od kanceláře a na podpatcích neohrabaně běžím s euforickým úsměvem na autobus, abych mohla Novoročního po dlouhých 14 dnech políbit ve Velkoměstě o celou hodinu dřív. Na nádraží mě čeká on i krásné překvapení za odměnu. Proplétám svoje prsty s jeho, pozdně obědváme ve veganské restauraci a vedu ho k sobě domů, kde se společně potápíme ve vaně plné voňavé pěny. Když mě pak ve tmě nepřestává tisknout a něžně líbat do vlasů, připadám si tolik šťastná, až se mi vahou všech pocitů v očích objevují slzy. Všechno je nové, opravdové a intenzivní. Každé ráno nesu do pokoje tác s bohatou snídaní, abychom si pobyt v posteli mohli prodloužit, protože teprve ve dvou si uvědomíte, jak jsou tři dny zatraceně krátké.

Nejednou mi má babička, femme fatale svého času, připomínala, abych se nikdy ničeho nevzdávala kvůli muži. Ze všech rad, čítajících mimo jiné taky nošení spodní košilky a příležitostný panák rumu, jsem si vzala k srdci právě tuhle. Zakopaný pes spočívá v tom, že místo pro výjimky se vždy najde a tentokrát se ocitám v situaci, kdy neexistuje lepší volba. Poprvé za svůj dvacetiletý život dokážu bez dlouhého rozmýšlení říct, že na mě někdo někde čeká, má mě rád, těší se na mě a udělá mnoho, abychom si pro sebe utrhli co největší kus času. Poprvé se cítím jako na začátku vztahu, pro který je klíčové číslo 2, nikoliv 250, a tak jsem se rozhodla s vámi svůj novoroční zázrak nesdílet, alespoň v blízké budoucnosti. Možná mé rozhodnutí způsobila vlastní nenasytnost vyvolaná spletí těch hezkých pocitů, třeba představa, že bych špatnou volbou syntaxu mohla všechno zhatit, snad obojí...

Krásné volno a hodně štěstí těm, kteří ještě o kredity bojují.
L. M.

4 komentáře:

  1. Achjo moc achjo. Tento příspěvek mě stihl rozesmutnit, identifikovat se, rozesmát a dojmout. To se často nestává - vlastně se to stalo jenom při The perks of being a wallflower. Díky za něj! Zpočátku jsem si myslel, že chceš ukončit tvorbu, což mi bylo líto. Nu, naštěstí to tak není! A potom....pomalu začínám čmuchat kolem tvé identity (ahoj instagrame - ano, čuchat je důležité a ty víš proč!), a v tomto čuchání zjišťuju, že ostatní jsou v onom pomyslném honu dál než já? Smutek.

    Díky, díky, díky!
    H.Ř.

    OdpovědětVymazat
  2. Nejlepší článek od Leoparda, který jsem pro zatím četla. Hodně štěstí ve všem! :)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc pěkné počtníčko, být sám sebou je sen ...

    OdpovědětVymazat
  4. V prvni rade gratuluji k uspesnemu prvnimu zkouskovemu. rekla bych ze to prvni je nejhorsi. a clovek si uvedomi behem zkousek, co vse driv nedelal a najednou by chtel. jak ho zkousky omezuji ve volnem case a nic nedelani .... ale pak to pomine, zkousky jsou fuč a najednou nevim, co delat, a nechce se mi nic, ani to co mi zkousky branilo, a co jsem si rikala, ze urcite po zkouskach udelam ... aspon tak to vzdy prozivam ja....
    pak prijdou dalsi zkousky a dalsi semestry a je vse jeste horsi a tezsi... ale clovek se nesmi vzdat.. a mit nekoho pri sobe, kdo te podporuje, ke komu se muzes schoulit, kdyz se vse nedari, kdyz mas pocit, ze ti svet a skola ublizuje, a neni to podle tvych predstav, a kdy mas depky ze zkousek a ze vseho, to je moc krasny pocit... vedet, ze na to nejsi sama... i kdyz jsi sama sebou, muzes byt sama.. alenemusis.... ale pokud nekoho mas, je to o krasnejsi, podelit se s nim o trapeni, ale i radosti a chvilky jen pro vas dva stvorene

    OdpovědětVymazat