středa 14. ledna 2015

Město posmrkaných kapesníků

Je středa večer a já jsem vám právě chtěla vnutit myšlenku, že za sebou zdárně máte už i čtvrtek. Přála bych si to. Mezitím, co jsem minulý týden trávila v pokoji se Spolubydlící, která mě naučila pít kávu proti spánku a smát se vlastní tragédii, tento týden trpím v univerzitním městě sama. Sama, v obložení posmrkaných kapesníků, přestože zkoušky doposud vycházely na první pokus, a s poslední růžovou pilulkou Lexaurinu, kterou si celé dny šetřím na páteční zkoušku, která by, bude-li mi štěstí přát, mohla být tou poslední.

Namísto toho, abych byla po tolika dnech studia nabitá znalostmi a novými informacemi, se postupně má hranice inteligence posouvá k lehkému kreténismu, když zuřivě hledám kalhoty, které jsem domů z Univerzity ani nepřivezla, ačkoliv jsem si tím tři dny byla naprosto jistá, telefon, co držím v ruce, nebo jogurt, co jsem stejného dne jedla k snídani, aniž bych tomu věnovala sebemenší pozornost (ale skvrna na svetru mě jednoznačně usvědčuje jako viníka). V nocích, které jsou i přes veškerou mou vyčerpanost bezesné, vidím sedět na posteli mužskou siluetu, což vzhledem k nezodpovědnosti spolubydlících z vedlejšího pokoje nemusí být nutně výplod mé fantazie. Pokud přeci jen zavřu jedno oko, zdá se mi, jak mi můj oblíbený umělec posílá e-maily, ale když ráno obnovuji schránku v telefonu, neobjeví se v ní nic jiného, než pár newsletterů, které už ani neotvírám, nebo zpráva od táty plná emoji, aby vyzkoušel svůj nový chytrý telefon.

Za poslední rok jsem se smířila se zanedbáváním svých novoročních předsevzetí a ta letošní pojala spíše jako seznam věcí, které mi na sobě vadí, ale stal se z nich takový zvyk, že bych od nich jen stěží upouštěla. S vysoko vyčesaným culíkem píšu do notesu, že tento rok budu nosit vlasy jistě rozpuštěné, s černými kruhy pod očima zase, že si před sprchováním odlíčím alespoň řasenku, nezapomínám zaznamenat, že letos si žádného z čtenářů nepustím k tělu, ale o chvíli později kroužkuji další víkend ve společnosti Novoročního v diáři s Malým princem a odesílám mu SMS říkající, jak moc se těším. Nelžu. S uspokojivou částkou na účtě nejasného původu se lehce usmívám nad představou cestování, ale nikdy ne víc, protože skepticismus vůči vlastní osobě mi to nedovolí...

Když se najednou rychle blížím tomu, co jsem od života nadšeně a jindy trochu sklíčená očekávala, najednou si nejsem jistá, jestli to stále platí. Nejsem si jistá, jestli v cestě pokračuji proto, že to stále chci, nebo za to může jen setrvačnost a lítost zahodit ten kus, který jsem zvládla sama ujít.

Mám chuť zahájit hibernaci - v krajkovém pyžamu, s klasickou hudbou znící v uších.
L. M.

Žádné komentáře:

Okomentovat