středa 21. ledna 2015

Šifra mistra Leoparda

Na obličeji mi přibylo přesně deset pupínků, protože beďary se neříká, váha vinou rekordního počtu spořádaných čokolád ve dvou týdnech ukazuje o dvě kila víc, konto univerzitního portálu ztloustlo k pátečnímu dopoledni přesně o 30 kreditů, přičemž hned v zápětí konto bankovní zhublo o 1500 korun českých, za odměnu. Mám za sebou svoje první zkouškové období. Tomu se však, možná překvapivě, dnešní článek nevěnuje...

Šifra mistra Leoparda najednou zdá se být rozluštěna tolikrát, že začíná postrádat svou původní hodnotu. Pravá identita se stává, vlastní vinou, veřejným tajemstvím a mé prsty při psaní každého dalšího článku postupně tuhnou a prokřupávají s úhozy o klávesnici. Z blogu se najednou stal kolos, nad kterým ztrácím kontrolu a role se mění - on získává kontrolu nade mnou.

Ve dvaceti se od lidí pravděpodobně očekává, že se proces tvorby a následného poznávání vlastního charakteru bude chýlit ke svému více či méně zdárnému konci, a já s přísnou vráskou na čele přiznávám svoji prohru. Když říkám prohru, nemyslím tím tu těsnou, o bod, ale na celé čáře. V dobrém úmyslu vydržet sama se sebou, to s dovolením hodím na vás... Trvalo věčnost smířit se s tím, kým jsem a celý rok jste mi v tom pomáhali. Přesně do té doby, než novou vlnu čtenářů následovala i vlna pozvání na osobní schůzku. Jak mě vlna smetla, snad jsem si z ní lokla trochy falešného sebevědomí a s ním dostala volnou ruku, která se mi začala šťourat v myšlenkových pochodech, místo toho, aby chmátla po proplouvajících šancích.

Po vytrvalém psaní brzy zjistíte, že nemusíte být tím, kým opravdu jste - můžete být kýmkoliv. Když to budete dělat dobře, nedožene vás ani potřeba si vymýšlet a přibarvovat, prožijete to. Všechno. Najednou záleželo jen na mně, jestli jako femme fatale budu za klapotu vysokých podpatků přecházet od milence k milenci, kterým systematicky rozlámu srdce na kusy, co vzorovanou maskovací páskou přilepím do notesu a konečně vystavím tady jako v panoptiku, zda s kabelkou posetou drahými logy visící na předloktí sklouznu k čistému utilitarismu, který mi je ve své ryzí formě mimořádně odporný, nebo budu s posh pánem popíjet horkou čokoládu...

Vybrala jsem si zůstat sama sebou. Stát se někým jiným, byť jen na chvíli, totiž s sebou nese jedno zásadní úskalí. Jakmile vám ze života zmizí člověk, díky kterému jste s úsměvem na rtech všechny změny s vidinou světlých zítřků podstupovali, uvědomíte si, že ještě dávno před ním jste ztratili taky nejlepšího přítele - sebe.

A ačkoliv často zůstat sama sebou znamená zůstat sama, měla jsem štěstí. Po poslední zkoušce divoce rozrážím dveře od kanceláře a na podpatcích neohrabaně běžím s euforickým úsměvem na autobus, abych mohla Novoročního po dlouhých 14 dnech políbit ve Velkoměstě o celou hodinu dřív. Na nádraží mě čeká on i krásné překvapení za odměnu. Proplétám svoje prsty s jeho, pozdně obědváme ve veganské restauraci a vedu ho k sobě domů, kde se společně potápíme ve vaně plné voňavé pěny. Když mě pak ve tmě nepřestává tisknout a něžně líbat do vlasů, připadám si tolik šťastná, až se mi vahou všech pocitů v očích objevují slzy. Všechno je nové, opravdové a intenzivní. Každé ráno nesu do pokoje tác s bohatou snídaní, abychom si pobyt v posteli mohli prodloužit, protože teprve ve dvou si uvědomíte, jak jsou tři dny zatraceně krátké.

Nejednou mi má babička, femme fatale svého času, připomínala, abych se nikdy ničeho nevzdávala kvůli muži. Ze všech rad, čítajících mimo jiné taky nošení spodní košilky a příležitostný panák rumu, jsem si vzala k srdci právě tuhle. Zakopaný pes spočívá v tom, že místo pro výjimky se vždy najde a tentokrát se ocitám v situaci, kdy neexistuje lepší volba. Poprvé za svůj dvacetiletý život dokážu bez dlouhého rozmýšlení říct, že na mě někdo někde čeká, má mě rád, těší se na mě a udělá mnoho, abychom si pro sebe utrhli co největší kus času. Poprvé se cítím jako na začátku vztahu, pro který je klíčové číslo 2, nikoliv 250, a tak jsem se rozhodla s vámi svůj novoroční zázrak nesdílet, alespoň v blízké budoucnosti. Možná mé rozhodnutí způsobila vlastní nenasytnost vyvolaná spletí těch hezkých pocitů, třeba představa, že bych špatnou volbou syntaxu mohla všechno zhatit, snad obojí...

Krásné volno a hodně štěstí těm, kteří ještě o kredity bojují.
L. M.

středa 14. ledna 2015

Město posmrkaných kapesníků

Je středa večer a já jsem vám právě chtěla vnutit myšlenku, že za sebou zdárně máte už i čtvrtek. Přála bych si to. Mezitím, co jsem minulý týden trávila v pokoji se Spolubydlící, která mě naučila pít kávu proti spánku a smát se vlastní tragédii, tento týden trpím v univerzitním městě sama. Sama, v obložení posmrkaných kapesníků, přestože zkoušky doposud vycházely na první pokus, a s poslední růžovou pilulkou Lexaurinu, kterou si celé dny šetřím na páteční zkoušku, která by, bude-li mi štěstí přát, mohla být tou poslední.

Namísto toho, abych byla po tolika dnech studia nabitá znalostmi a novými informacemi, se postupně má hranice inteligence posouvá k lehkému kreténismu, když zuřivě hledám kalhoty, které jsem domů z Univerzity ani nepřivezla, ačkoliv jsem si tím tři dny byla naprosto jistá, telefon, co držím v ruce, nebo jogurt, co jsem stejného dne jedla k snídani, aniž bych tomu věnovala sebemenší pozornost (ale skvrna na svetru mě jednoznačně usvědčuje jako viníka). V nocích, které jsou i přes veškerou mou vyčerpanost bezesné, vidím sedět na posteli mužskou siluetu, což vzhledem k nezodpovědnosti spolubydlících z vedlejšího pokoje nemusí být nutně výplod mé fantazie. Pokud přeci jen zavřu jedno oko, zdá se mi, jak mi můj oblíbený umělec posílá e-maily, ale když ráno obnovuji schránku v telefonu, neobjeví se v ní nic jiného, než pár newsletterů, které už ani neotvírám, nebo zpráva od táty plná emoji, aby vyzkoušel svůj nový chytrý telefon.

Za poslední rok jsem se smířila se zanedbáváním svých novoročních předsevzetí a ta letošní pojala spíše jako seznam věcí, které mi na sobě vadí, ale stal se z nich takový zvyk, že bych od nich jen stěží upouštěla. S vysoko vyčesaným culíkem píšu do notesu, že tento rok budu nosit vlasy jistě rozpuštěné, s černými kruhy pod očima zase, že si před sprchováním odlíčím alespoň řasenku, nezapomínám zaznamenat, že letos si žádného z čtenářů nepustím k tělu, ale o chvíli později kroužkuji další víkend ve společnosti Novoročního v diáři s Malým princem a odesílám mu SMS říkající, jak moc se těším. Nelžu. S uspokojivou částkou na účtě nejasného původu se lehce usmívám nad představou cestování, ale nikdy ne víc, protože skepticismus vůči vlastní osobě mi to nedovolí...

Když se najednou rychle blížím tomu, co jsem od života nadšeně a jindy trochu sklíčená očekávala, najednou si nejsem jistá, jestli to stále platí. Nejsem si jistá, jestli v cestě pokračuji proto, že to stále chci, nebo za to může jen setrvačnost a lítost zahodit ten kus, který jsem zvládla sama ujít.

Mám chuť zahájit hibernaci - v krajkovém pyžamu, s klasickou hudbou znící v uších.
L. M.

úterý 6. ledna 2015

Jak na Nový rok, tak po celý rok?

Ani jsme se nenadáli a v historii blogu se tímto článkem otevírá nová kapitola - rok 2015. V kapitole, která se s odbitím půlnoci uzavřela, nebylo o příběhy nouze. Prošla jsem hned několika testy, ať už těmi bolestivými v rozličných nemocnicích po republice, nebo o nic příjemnějšími zkouškami na vysokou školu. Hrobníkovi z lopaty jsem unikla hned dvakrát a poučila se, že český Pepík je stále lepší volbou, než takový Ital, nebo Černoušek.

Z bitev, které jsem vedla, jsem vyšla hned třikrát jako vítěz - podařilo se mi po roce porazit tíživou nemoc, P. ani rok po rozchodu nedokázal přestat odpočítávat dny, kdy nemůže laskat moje pozadí, a během maturity jsem excelovala tolik, že mi celá komise s dojetím přicházela gratulovat. Strávila jsem skvělé chvíle v období špatných časů s Koťátkem, pocítila nekonečnou podporu od K., Architektky a jejich rodin, rozloučila se s vášnivými rozhovory a zmrzlinou s Kamarádem, dala si pár facek a přestala dělat sprosťárny... Alespoň virtuálně, což jsem si na konci roku bohatě vynahradila v reálném životě. Náhoda mě zavedla k Čarokrásné a neméně pohledné Dobrodružné, já s nimi začala trávit každou volnou chvíli, poprvé sedla za volant, vypila pár drinků, snědla spoustu chutného jídla, nechala je šílet během mých neuvážených cest za jinochy, na odlehlém místě vyhledávaným utajenými milenci jsme zcela netajně po nocích pozorovaly ve společnosti Pražana noční město a vyplodily spoustu plánů, které na svoje splnění teprve čekají.

Vybízejícímu se dobrodružství jsem neodolala hned dvakrát, hlídanou anonymitu jsem chvíli zahodila za hlavu a přijala pozvání od blogových čtenářů. Ani v jednom ze dvou případů setkání nezůstalo u šálku kávy, přesto se od sebe lišily tak výrazně. Po dvou víkendech, kdy jsem z ložnice pražského bytu Čtenáře prakticky nevytáhla paty, zvedám telefon a končím něco, co nezačalo. S koncem překvapivě přišla moje vyrovnanost, vzápětí přísahám, že blog nikdy nenechám být iniciativou pro seznámení a brzy s cestovní taškou v ruce nekonečně selhávám.

Ve snaze vyhnout se mohutným oslavám jsem poslední dny starého roku trávila ve společnosti někoho nového. S příslibem jediné noci a podmínkou, že nenechám věci zajít daleko, rozkládáme pohovku u něj v obývacím pokoji, večeříme a koukáme na staré filmy. Když pak během bezesné noci ve tmě hypnotizuju obraz visící nade mnou, se svědícími chodidly si musím hořce přiznat, že jsem to v první řadě já, koho bych se měla obávat, nikoliv cizí muž ležící ve vedlejším pokoji. S urputným přemáháním se zvládám jeho pokoji vyhýbat až do rána, kdy k mé tváři natahuje roztřesené ruce a ptá se, jestli mi může dát pusu. Pusu, díky které postupně odpadalo Silvestrovské bruslení, plánované výstavy a všechno jídlo. Tahá za stuhu županu a já se vezu na vlně, kterou neumím a nechci zastavit. Sedím mu na klíně, on mi dýchá s přivřenými víčky na krk a šeptem opakuje ,,Já se z tebe zblázním, Leopardě. Musíme vstát," ale nikdo z nás se nemá k tomu přerušit, co jsme před hodinami začali.

Přes vnitřní protesty se oblékáme a držíc se za ruku vycházíme do zmrzlých ulic. S čajem v ruce sledujeme z tichého Vyšehradu město a chvíli před půlnocí s ,,Ještě jedna ulice a otáčím kohoutkem." spěcháme domů. U půlnočního polibku nezůstáváme, tiskneme se a líbáme do rána, neschopní přestat. S vráskami na čele, které vytvořila myšlenka, že za pár hodin zmizím, mě prosil, abych zůstala déle. ,,Snad nejsi můj novoroční zázrak, objevíš se znovu, viď?" Tiskne mě ještě silněji a já se nechávám jeho ryzí radostí ze společně tráveného času snadno strhnout. Z jednoho dne najednou byly čtyři, studijní plány jsem odsunula na vedlejší kolej a nechala se zahřívat s jeho rukama v kapsách mého kabátu při sledování novoročního ohňostroje. Všechno bylo nezvykle jinak - věčné mlčení, které se po intimnostech pravidelně dostavovalo, najednou nepřišlo. Smáli jsme se spolu, spojoval mi znamínka na nahém těle černou voskovkou a já se cítila dobře, protože jsem nemusela jeho myšlenky hádat z kamenného obličeje. Jak na Nový rok, tak po celý rok?

Mezitím, co vy pijete čaj, jíte sušenky a příběhy čtete z dlouhé chvíle, na druhé straně sedí někdo, kdo je všechny prožil. Ať už musel, nebo chtěl.

Hodně štěstí a příběhů v novém roce, drazí čtenáři.
L. M.