sobota 7. listopadu 2015

Co Leopard rád

"Myslím, že by se na blogu měl brzy objevit článek o tom, co by ti udělalo největší radost. Ideálně tak v půlce listopadu," navrhoval s bočními úmysly a se smíchem nedávno přítel. A protože věřím, že inspirace není nikdy dost, zvlášť na podzim, kdy potřebu trochy materiálního štěstí cítím o něco častěji; před Vánoci, pro případ, že by mi některý z Ježíšků chtěl nadělit něco pažitkově zeleného a nebyla to pažitka; nebo s vnitřním krvácením močového měchýře pod vlivem omamných chemoterapeutik, ale to je zase jiný příběh... Co všechno má Leopard rád a nikdy s tím nesáhnete vedle?


středa 7. října 2015

Jak jsem chtěla být lepší

Ačkoliv jsem si to do poslední chvíle odmítala připustit, z pěti týdnů v Londýně zůstalo víc, než pár fotek v telefonu. Není to tak dávno, kdy bych o sobě mluvila jako o hotové osobnosti - vyrovnané, která svými rozhodnutími možná ještě překvapí vás, ale nikoliv sebe a rozhodně ví, pro co si jde a kudy. Stačil jediný víkend ve všech mých doma a já se vrátila do něčeho, co nemá daleko od puberty, beďary nevyjímaje.

Doma mě naučili, že můžu mít všechno, když budu pracovat dostatečně tvrdě. Kdykoliv jsem pak vyrazila ven, snažili se mě tam přesvědčit, že bych se za svoje přednosti měla naopak stydět, víc. Vyrůstala jsem ve společnosti velkých mužů a se sto padesáti osmi centimetry, kterých jsem úspěšně dosáhla ve svých šestnácti letech, jsem vlastně ani neměla na výběr, než k nim celý život vzhlížet. Světoví vítězové v adrenalinových sportech, z elektrikáře v ředitele největšího hráče v energetice.

Samostatný život přinesl nový impuls. Začala jsem toužit po tom být úspěšnější, štíhlejší, házet ve větru delšími vlasy a na vyšších podpatcích se vracet z lépe placené práce. Chtěla jsem to všechno a chtěla jsem to hned. Zadní řady jsem vyměnila za tu první, útěchu na konci dne v podobě kokosovo-mandlové zmrzliny opomněla úplně, stejně jako veškeré jídlo, u kterého mi nedělal společnost přítel s ostřížím zrakem a prohlubujícím se podezřením. Ráno se rozbíhám za město a každý krok doprovázím myšlenkami na to, co na svém těle nenávidím ze všeho nejvíc...

Stačil měsíc a já jsem dosáhla všeho, co jsem si předsevzala. Došla jsem do cíle v rekordním čase, abych zjistila, že mě nedělá ani v nejmenším šťastnou. Honila jsem se za výsledkem, aniž bych si užívala proces. Měla jsem všechno, a nikdy nebyla tolik nešťastná. Couvat zpátky by bylo zbabělé. Místo toho hledám útěchu ve víkendovém stereotypu.

Na konci všeho jsem nevypadala jako vítěz, ale jako ubohá troska.

Dobrou noc,
L. M.

čtvrtek 24. září 2015

Jak jsem byla nevděčná

Od doby, co jsem přistála na domovské půdě, jsem v rodném městě nestrávila ani 48 hodin. Nulu v čísle dvacet zuřivě přeškrtávám na jedničku, ale oslavy se mi vyhýbají. Když den před dnem narozeninovým překvapivě odjíždím na Univerzitu, máma práskne s rybou zpět do mrazáku a bez jediného slova mi vrazí do dlaně dvě bankovky. Jen těsně zvládám zaplatit nájem v novém bytě se všemi zálohami, ale odmítám se vzdát svojí nově nabyté samostatnosti i za cenu pojídání jednoho balení kukuřičných sucharů po celý týden. Ve snaze zavděčit se všem končím vyčerpaná a všichni ostatní uražení.

 Mám snovou šatnu ve městě, které mi nahání noční můry. Pražan mě jednou přirovnal ke kombinaci Carrie Bradshaw s Bridget Jones. Teď si chvíli můžu připadat jako ta víc sexy ze zmíněné dvojice. Modré střevíčky od Manola mi v něm však budou ještě nějakou dobu chybět.

úterý 15. září 2015

Leopard na útěku

Pět týdnů uplynulo a já se znovu ocitám doma. Pro všeobecný zmatek, kde to vlastně je, se ve třech dnech nacházím hned v pěti městech. Z Leoparda na cestě se brzy stal Leopard na útěku, všem nebezpečný a sobě obzvlášť.

Poslední týden management komplexu zjistil, že dokážu svou práci dokončit rychle a kvalitně, což je vlastnost, kterou se vyplatí skrývat do poslední chvíle, pokud si chcete zachovat jistou úroveň duševní a fyzické pohody. Jako jediná tak stíhám dvě směny současně a od polévky, bochníků chleba a sušenek přebíhám do mužských sprch – s naprosto čistými úmysly (přičemž čistým úmyslem nemíním nic jiného, než úmysl čistící). Po konferenci v Madridu, kam jedna z manažerek odjela, dostávám několik nových nabídek a jedny otevřené dveře, přičemž ke vstupu do jedněch z nich by stačil jediný e-mail říkající, že nastupuji.

Ve středu večer dostávám obálku, jejíž obsah rozhodně nestrčím za podprsenku při čekání na odvoz ve tři ráno na opuštěné Finchley, jak jsem plánovala, přestože je tam díky velikosti mých prsou dostatek místa. „Tak je schovej do kufru,“ radí mi přítel, který evidentně nečetl o staletém staříkovi a mém věčně nemocném močovém měchýři. Obálku s osmi sty liber v cash tak před svým odchodem schovávám za pas kalhotek – kdokoliv by tu noc z nepochopitelných důvodů dostal nápad mě znásilnit, vyhrál by po cestě ještě jackpot...

Pokud vás v letadle může potkat něco horšího, než řvoucí dítě přes uličku po probdělé noci, je to řvoucí bilingual mimino – nejdřív to zkusí česky, pak anglicky a nakonec propukne v hysterii, protože jediný signál, který ostatní zvládli pochopit, byl ten, že v životě žádné dítě nechtějí. Ještě na letištním parkovišti házím z obřího kufru několik hadříků do Le Pliage, s kterou po bleskové polévce ve společnosti táty skáču v poslední minutě do autobusu s jasným záměrem – cesta do Prahy. Dlouhou chvíli spolucestujících vyplňuji svým proslovem ze spaní, zcela jistě zabývajícím se některým z intelektuálních témat, ke kterému v bdělém stavu obyčejně nemám co říct...

Ve tři hodiny na mě čeká přítel s otevřenou náručí. Na jeho společnost jsem se těšila tolik, až jsem přes slzy v očích neviděla znechucené pohledy všech kolemjdoucích. Na „Nechceš se jít někam najíst?“ odpovídám pouhým táhnutím za jeho ruku směrem k metru, za běhu a bez dvouminutového čekání na jízdenku - po pěti týdnech by to bylo maření času. Náš vztah se najednou vrátil zpět do začátků, kdy jedinou výplní volného dne byl sex, stejně dobré jídlo, společná vana na konci dne a film, na který kouká jen kvůli mně, protože ho viděl už dávno, ale já při něm po deseti minutách usnu.

Půlroční stáž v Portugalsku pro mě najednou není jasnou volbou a já slibuji, že tentokrát nechám rozhodování na nás obou (a to jen proto, že si nemohu dovolit jej hodit na kohokoli jiného). Ve chvíli, kdy vás někdo miluje, je rozhodování ještě těžší, protože si můžete být jistí, že od něj nikdy neuslyšíte, ať zahodíte šanci a zůstanete doma – k tomu, aby to udělal, mu na vás příliš záleží. V sázce je toho spousta: lepší místo na pracovním trhu v oboru, kde musíte mít dostatečně ostré lokty, abyste se uplatnili (přičemž mě dokáže ušlapat i pár šílených puberťaček v Primarku) a na prvním místě muž, který mi do toho všeho celou dobu dodává kuráž.

Dobrou noc,
L. M.

středa 2. září 2015

Do naha

Pokud svou podivnou zálibu ve spodním prádle nemusím někomu představovat, jste to právě vy. Z celé sbírky, která sahá od Primarku po Agent Provocateur, bych poskládala víc outfitů, než za pomoci ostatních dílů šatníku - těch, které nezůstávají očím ostatních skryty. Počet návštěv  111 New Bond Street, které jsem za necelé 4 týdny zvládla, nechť zůstane skryt společně s ní. Proč mi tedy na stole neleží jediná přisládle růžová papírová taška?

V Londýně jsem před třemi týdny přistála s desetikilovým kufrem a jasným záměrem – za co nejpříznivější náklady ho naplnit do limitních 32 kilogramů. Nebylo v něm víc, než pár topů, jedny džíny, pouzdrová sukně a kosmetické zbytky pro posledních několik použití. Do týdne budu mít věcí tolik, že je do konce pobytu ani nestihnu všechny obléct,“ mumlám si pro sebe, když zápasím se zavazadlem o stejné výšce, kterou disponuji já, abych ho vytlačila do kopce. Tři týdny uběhly a já jsem nebyla za celou dobu spatřena v čemkoli lišícím se od toho, co můj kufr obsahoval při příjezdu. Nákupům se tu nevyhnete a já se o to ani nepokoušela, právě naopak. Pro slevy přijíždíte pozdě, ale stejně jako tloustnou zářijová vydání módních časopisů, rozrůstají se i kolekce na pultech butiků. Nebylo to však mé nepochopení pro místní módu a styl, co způsobilo, že skříň v pokoji zeje stále tou stejnou prázdnotou.

Při každé návštěvě Victoria’s Secret bych opakovala ten stejný proces – podávám si se slečnou u kabinek ruce, ona mi nabídne se stisknutím třpytivého tlačítka svou pomoc a já oblékám další kousek krajky, která mě každou noc pohladí, když do ní investuji 60 liber. Jsem zrovna v situaci, kdy si to mohu dovolit. Chvíli budu cítit zvláštní jiskřičky okolo, ale pak se zahledím do zrcadla a pomalu začnu nasouvat nohy zpět do úzkých černých džínů. Vycházím z kabinky s ramínkem, s kterým budu ještě několik minut kroužit kolem pultíků, abych ho v zápětí pověsila na stejné místo, odkud jsem ho vzala. Marketing společnosti jsem tak v krátké chvíli celý otočila proti sobě, aniž bych při tom pohnula prstem: Namísto toho, abych se po obléknutí do jednoho z nejvypracovanějších modelů cítila výjimečná jako ikoničtí Andílci, jsem si vnutila pocit, že nejsem hodna.

Od té doby jsem přes práh domu nepřenesla jedinou tašku. Vypěstovala jsem si k sobě odpor tak silný, až odmítám investovat sebemenší částku do svého zevnějšku - přesvědčená o tom, že si to nezasloužím. Volné místo v kufru zaplňuji stohem knih a novou dekou, připravená k hibernaci. Hned poté, co se před spaním stihnu s brekem politovat.

Dobrou noc,
L. M.

pátek 28. srpna 2015

Z šelmy vegetariánem

Dnešním dnem končí třetí týden mého londýnského žití a před sebou mám pouhé dva. Nepohodlí, které způsoboval rozdíl ve vnímání náboženství mezi mnou a ostatními, postupně vymizelo a od té doby ho supluje jiný zdroj – nekonečná únava. Pokud chcete Londýnem žít, bez finanční pomoci rodičů či tajných milenců, musíte se připravit na to, že kus života budete muset současně i obětovat.

Ve dvou po sobě jdoucích dnech se tak hned třikrát v mdlobách sesouvám k podlaze, naposledy hned poté, co jsem se pozvracela z proudu krve, který způsobil pilkový nůž v duu s mraženým muffinem k 56 vejcím benedikt Situace je to v mém životě tak častá, že ještě než nastane, zvládám ostatním s ledovým klidem oznámit, co se bude dít v následujících pěti vteřinách. Kolegyně mě pravidelně usadí zpět do židle, podá zdroj rychlého cukru a zvýší tak podezření, že ve skutečnosti mám jen vážně ráda Coca Colu a poslední události nejsou pouhou souhrou nešťastných náhod.

Abych viděla všechno a zažila ještě víc, hltám několik soust z obědového talíře a ještě rychlejším tempem, než kterým disponuji v kuchyni, se přesouvám blíž centru, kde ztrácím pojem o čase, abych ho znovu našla ve chvíli, kdy je téměř pozdě – několik minut před další prací. Bydlet a pracovat na stejném místě přináší jeden zásadní problém – jste ochuzeni o ten osvobozující pocit, kdy se z práce vracíte domů a povinnosti házíte za hlavu. Ve skutečnosti se z vás stává workoholik toho nejsilnějšího kalibru, aniž byste si toho byli vůbec vědomi. Nehledíc na únavu tedy trávím volný čas aktivně, a tak se nemůžu divit, že moje oční okolí kopíruje siluetu brady hlavy českého státu.

S prací v kuchyni, kde přicházím do styku s masovým množstvím potravin, nemůžu přestat uvažovat nad přechodem k vegetariánství, nebo dokonce veganské stravě. Když dvakrát do týdne umícháte pár domácích vajec k snídani, upečete kousek ryby a dáte na gril jeden steak, neprobleskne vámi jediná myšlenka. Přicházet všechno začalo až ve chvíli, kdy mi prošlo pod rukama kuřecích prs sto a já byla zodpovědná za to, aby se na talíř nedostalo nic, co nemá.

Brzy mě veškerá chuť na maso přešla a i ten nejlepší kus hovězího bych vyměnila za mísu čerstvého ovoce nebo zeleniny, které by nedělala společnost lžíce majonézy a smažené hranolky, jak ustanovuje zakořeněný zvyk. Pravidelně závidím lidem odkázaným na gluten free dietu, kterým připravuji speciální chody, abych pak z dálky pozorovala, jak se stejně pomalu zabíjí třetí dávkou dezertu, který si nezvládají odpustit. Přestože by mi to mělo být úplně jedno, stává se ze mě otravný moralista. Najednou sama sebe vidím za několik let jako jednu z těch podivných matek, které svým dětem vnucují myšlenku, že čokoláda a banán chutnají vlastně úplně stejně…

A jak to bude dál?
Kdoví.
L. M.