sobota 27. prosince 2014

27. 12. 2014

Bojím se, že jsem poslední rok začala zaměňovat dvě zásadní věci. Zamilovat se do někoho a milovat pocit být někým milovaná. Je to snadné - začátek přijde stejně rychle, jako dokážete lusknout prsty. Teď. Jen málo lidí dostane šanci najít obojí současně a ještě méně z nich tu šanci dokáže využít. Za celou dobu mého milostného žití jsem nikdy neslyšela ani tu jednoduchou, v jiných očích možná klišoidní větu. Zda-li se to někdy přeci jen stalo, moje kolena se zrovna dotýkala plovoucí podlahy u okraje postele.

Nepatřím do té šťastné menšiny, která tak nekompromisně utiskuje a svírá levé plíce těch, co nejsou jejími členy. Ze zbytků sebevědomí užírali postupně všichni ti, co mě pro různé důvody opustili, nebo jsem je ze strachu být opuštěná opustila já. Dělali to tak dlouho, až zbyl poslední drobek, který v rozhodování o mně samotné zřídka hraje sotva křoví. Pocit, nebo taky klam, že jsem objektem něčí touhy, najednou pro svou vzácnost začal rozhodovat za mě, ale paradoxně nejsem schopná uvěřit tomu, že je náhlý zájem a všechno ostatní reálné. V závislosti na úhlu pohledu to pak s sebou přináší dobré i špatné. S obavou a nadějí, že zlomovým hrdinou tohoto příběhu by mohl být kdokoliv, nebráním se ani jednomu ze dvou pozvání a současně nad sebou pro neschopnost zvolit jediné začínám být znechucená. V dobrém úmyslu dát šanci oběma ve výsledku totiž netkví nic dobrého. Naučila jsem se sice, že spoustu věcí můžu mít hned, když pro ně budu pracovat dostatečně tvrdě, ale zanedlouho si musela přiznat, že na půdě vztahů tato zkušenost ztrácí svou platnost a ryzí hodnotu.

Co když jsem přešla do fáze, kdy budu někoho milovat jen za to, že miluje mě? Třeba jen za to, ale o nic míň upřímně. Přestanu čekat na toho, co si jednou přisedne, až budu zase výlohou kavárny pozorovat dění a procházející lidi v rušné ulici, nebo toho, co dokáže ten ruch na chvíli zastavit, usměje se a zamává mi zpět... Občas v životě přijde chvíle, kdy je moje chuť na změnu tak velká, že ji neukojí nový šampon vonící po fíkách a já přijímám pozvání od cizích mužů do cizích pokojů. Možná se strachem, naivním, ale přesto upřímným nadšením, nedůvěřivostí a nelogickým doufáním, že jsem opravdu tak nepřitažlivá, jak se vnímám, aby to zajistilo, že se žádný z příběhů nebude opakovat. Pravděpodobnost, že se budu jako vlastník plaveckého diplomu s delfínem topit, najednou není tak nízká, když do neznámé vody skáču s rozběhem a po hlavě. Znovu.

,,Does his love make your head spin?"
L. M.

2 komentáře:

  1. Už pár let jsem přemýšlel nad tím, proč jsem vlastně chodil s těma slečnama. Nedokázal jsem to popsat. Ty jsi to shrnula větou "Co když jsem přešla do fáze, kdy budu někoho milovat jen za to, že miluje mě?" Nebyly to úplně vztahy na pár dní, jeden trval dva roky a druhej půl roku. Vždycky jsem si říkal, že jim tak trošku lžu, tohle přece není ta Láska, říkával jsem si, ale byl jsem rád v jejich přítomnosti a snažil jsem se, aby byly spokojený. Nějak jsem spadnul do vlaku a ten se hodně rychle rozjel a nebylo cesty zpět...
    Skončilo to tak, že jedna mě nechala a druhé jsem zlomil srdce...
    Zase jsem ale zjistil, co vlastně chci od té druhé osoby a potřetí jsem už tu chybu neudělal a nastoupil jsem do správného vlaku...

    Třeba jednou taky budeš mít štěstí, S.

    OdpovědětVymazat
  2. hodně hlubokej článek. vim jak to myslíš, já si zase říkám, jestli toho kluka mam fakt rád nebo to je moje ego, které se těší z další trofeje ...
    já jsem taky v práci a ve škole naučil, můžu mít všechno hned a rychle, ale vztahy, ty chtěj čas, kterej je sakra drahej!

    OdpovědětVymazat