čtvrtek 25. prosince 2014

25. 12. 2014

Přestože jsem do postele odešla s přivírajícími se víčky hned po mé tradiční pohádce o sedmé, ani tahle sváteční noc mi nedopřála klidné spaní. Nepomohl mi k němu ani kopeček hruškové zmrzliny s karamelem. Místo toho jsem vystřídala řádku poloh, poslouchala nový playlist v iPodu, začala psát tenhle článek a nechala všechen smutek, který mě v posledních dnech pohlcuje, vsát společně se slzami do čerstvě povlečeného polštáře. Vždyť se to vypere...

Vánoce jsou pro mě období, kdy se všechno podivnými silami otevírá - staré křivdy, vzpomínky a s nimi taky bolístky a rány, které vám kdy kdo zasadil a vy si mysleli, že už se zahojily, nebo jste vyvázli bez nich. Najednou se všechno hromadí v místnosti o velikosti panelákové koupelny a promítá se mi před spaním. Vidím doktora, díky jehož zhovadilosti jsem vinou vnitřního krvácení omdlévala v bolestech a ani víc než rok poté si nedokázala sex užít, Čtenáře se zástupem žen v závěsu, Mámu, jak ji uhodil její manžel, stejně jako cítím jeho ruku, jak přejíždí po mojí holé paži, Černouška, jak bere mou hlavu do dlaní a snaží se ji přes moje křečovitě zavřené oči nasměrovat tam, kde by si ji přál on, stejně jako Italovy prsty, jak přejíždí v tmavém koutě hradu po krajce na černých tangách proti mé vůli... Usínám prakticky až za svítání, díky myšlenkám unavenější, než kdybych podnikla ve stejném časovém intervalu vysokohorskou túru.

Příchod Štědrého dne si díky kolotoči, který mu předcházel, ani nestíhám uvědomit, stejně jako celé svátky. Pomáhám mámě s přípravou večeře, sedíc na podlaze mícháme to šílené množství bramborového salátu, když s vážností v hlase říká, že je úplně k ničemu, já se tomu hlasitě směju a pepřím, pepřím... Proboha pepřím! Při pohledu na rodinu sedící u stolu s dědou v čele poznávám, že nejsem sama, koho vánoční kouzlo obešlo dokola. Bez zvídavosti ostatních rozbaluji dárky, které jsem si sama vybrala a nemohla se dočkat, až budou opravdu moje a stejně tak nenápadně ze stolu uzobávám poslední kousky cukroví obsahující čokoládu, protože to ostatní pro mě není zajímavé. Pomalu cítím, jak mi na těle raší zelené ochlupení.

Není to ale tak dávno, co mi ve schránce ve spletitém období zkoušek, které jsem v předtermínu udělala, aniž by mě to učinilo třeba jen trochu šťastnou, přistál nový mail. Čtu si ho dvakrát, potřetí, před spaním znovu a jen těžko potlačuji chuť ho vytisknout a přiřadit mezi obálky s dopisy, které roky schovávám, abych jejich znění nikdy nezapomněla. Četla jsem krásná slova, adresovaná jen jednomu páru očí. Hezčí, než z kterékoliv knihy, jejíž stránky mi kdy prošly prsty. Toužila jsem se s vámi podělit o každou jednu větu, ale udělat to, nechala bych z nich uniknout všechno kouzlo.

Vzpomněla jsem si při té příležitosti na Her, ten film, z kterého jsem při sledování s Čtenářem měla jen útržky, a podívala se na něj znovu, tentokrát sama. Zprávy o hebkých vlasech, sladkých rtech a očích, ve kterých se otevírá nebe, přicházely čím dál častěji a já se po týdnech znovu přistihla u toho, jak na ně netrpělivě čekám a vyskakuju ze židle pokaždé, když uslyším ten zvuk. Za chvíli se mi dostává pod kůži a mně se pošetile stýská po někom, koho jsem nikdy neviděla.

,,Zdáš se mi opravdová. Pokud nejsi, řekni mi. Potichu, abych neslyšel."
L. M.

Žádné komentáře:

Okomentovat