neděle 21. prosince 2014

21. 12. 2014

Byla jen otázka času, kdy přijde první selhání a v univerzitním portále se poprvé objeví "nesplněno". Nejhorší na tom celém je, že jsem nemohla udělat víc, abych tomu zabránila. Přehnala jsem to, nezvlála stres a ve finále zápočtu si nemohla vzpomenout ani na vlastní jméno. O týden později odcházím za doprovodu nových přátel na poslední pokus, tentokrát úspěšný, a tak se hned po horké sprše vydávám do města, abych zhmotnila dokončené zápočty na nový pár černých bot a balíček prskavek.

Ráno o den později sotva dopínám ten nejtěžší kufr a poprvé po několika měsících jedu domů na déle než tři noci. Nemohla jsem se dočkat, připadalo mi, jako kdyby od poslední návštěvy uplynul měsíc a ne pouhých pár dnů. Nikdy jsem o sobě nemluvila jako o rodinném typu, těšila jsem se na každou příležitost zmizet, vydat se sama do neznáma a jediný tvor, s kterým jsem si dokázala představit svůj budoucí život, měl čtyři nohy a hebkou srst, ale s dále plynoucím časem mi začalo doma chybět. Za každý den navíc, kdy jsem mohla zůstat a nečekaly mě žádné večírky, jsem byla nezvykle šťastná.

Čtrnáct dní u rodinného krbu se tedy mohlo zdát na samotném počátku jako osvobozující dovolená. Očekávání se převrátilo v realitu hned o den později, kdy přišel na řadu kolektivní úklid celého domu, přičemž se zapojil i můj lehce cholerický táta, který rozhodl, že ve svých dvaceti letech nejsem hodna držet v rukou tak mocnou zbraň, jako je Savo, a tak tři hodiny sedím na odtaženém křesle u sebe v pokoji, meškám bruslení s přáteli, co jsem o den dřív slíbila, tváře se mi nafukují, krev vaří a po další hodině bouchne, to když na řadu konečně přijde okno v mém pokoji a s posledním stisknutím spreje konstatuje, že došel (a já si celý proces skládání a vyskládávání zopakuju ještě zítra).

Toho dne bylo u nás nedýchatelno, ale na vině nebyly všechny ty čistící prostředky. Při pomyšlení na volný byt na Univerzitě a kufr, dočasně ukrytý pod postelí, mě začaly svrbět dlaně. Dárky jsem skládala na jednu hromadu společně s těmi, které vybrala moje sestra, zřejmě v nějakém vážném záchvatu hlouposti, přičemž v širém obchodním centru nebyl nikdo ovládajíc první pomoc, a brečela do špenátu před chvílí vyndaného z mikrovlnky. O chvíli později na sebe navlékám poslední černé džíny, kterým jsem ještě nestihla prošoupat díru mezi stehny, přes ramena házím oblíbené pánské sako, odmítám peníze od mámy a v dešti běžím na poslední autobus do města, kde mě čekají u drinku a večeře Dobrodružná s Čarokrásnou.

Brzy, čtenáři.
L. M.

1 komentář:

  1. Hlavni je, ze jsi to nakonec zvladla a splnila. :) neni lepsi pocit nez si za splneny zapocet poridit neco hmotneho, nejlip boty ci kabelku:) taky se rada odmenuju za splnene povinnosti. je to skvely pocit.
    s uklidem a domaci "pohodou" pred Vanoci mam podobne pocity. Clovek by mel citit klid, pohodu, tesit se, ale misto toho se na me doma valí nervozita, stres a strach z toho, zda se vse stihne. ale co se ma stihnout? Jidlo se navaři, dum se uklidi, darky jsou ready. Uz jen cekat. Jeste ze ten stres 24. vzdy vecer odpadne:) ale do te doby je doma spis bojiste a stresova puda :D

    OdpovědětVymazat