středa 10. prosince 2014

10. 12. 2014

Úterý se konečně překlenulo ve středu a ze mě se uvolnil kus napětí, které jsem si nestihla před odjezdem na Univerzitu vybít na nevinném okolí. Jakmile jsem vystavená stresu, nepomůžou ani kouzelné růžové pilulky, které mi máma nenápadně vystřihuje do peněženky. Je to období, kdy je lepší zavřít mě do ZOO a pokud jste muž, vyhnout se raději návštěvě i za předpokladu dodržení bezpečné vzdálenosti.



Pro štěstí spolubydlících a moji smůlu jsem tento týden na koleji opravdu zůstala sama. Nebyl tu nikdo, kdo by mi za hysterické chování dal facku, nebo čokoládu. Zbylo mi jen pár rajčat v lednici… Samotná jsem míru stresu nedokázala ustát, a tak jsem skončila na několik hodin pod peřinou v horečkách a plýtvala čas, který jsem potřebovala využít efektivněji. V nočních hodinách se přemáhám, těžkopádně plodím poslední odstavec finální práce tohoto semestru a bez síly si ji po sobě naposled přečíst odesílám profesorovi. Zapíjím jednu růžovou pilulku sklenicí vody a jdu spát.

V úterý ráno se společně s Horalkou kloužeme na seminář, stěžujeme si na nemožný harmonogram místního kina, díky kterému jsme ještě pořád neviděly nového Woodyho, ačkoliv po tom už pěknou řádku týdnů toužíme, a za chvíli mizíme každá ve svém pokoji, protože o pár hodin později mě čeká další zápočet. Tentokrát to nebyl Čtenář, kdo mohl za probdělý víkend, ale moje svědomí, strach a ego. Nikdy jsem se nemusela učit, abych dosáhla vyhovujících výsledků, a na Univerzitě zjišťuji, že to najednou není dost. „Co se stane, když něco nedáš na první? Nic,“ opakuje mi máma. Aniž bych si brala její slova k srdci, v poledne mě opouští optimismus a ve strachu se pouštím do finálního drillu.

Rychle listuji obsáhlými materiály, které znám už dávno nazpaměť. S každým kolem vypiju hrnek čaje, co mi doma nechal Mikuláš a tátovi v práci nějaká ze spolupracujících firem. Ten koloběh stihnu za pár hodin celkem šestkrát, čímž si ve výsledku jedině uškodím. Sílící nervozita se míchala s přehnaným množstvím mého oblíbeného nápoje, stejně tak jako všechny informace, které jsem měla v hlavě do té doby uloženy a mně se chtělo akorát zvracet... 

Když je po všem, na poslední chvíli skáču do výtahu. Jakmile se dveře zavřou, zjistím, že mým spolucestujícím je po následujících pět pater profesor. Pro moje překvapení se mnou začal hovor: „Co na ten test říkáte, nebylo to nijak těžké, ne?“. Ve snaze neodpovídat stroze jsem mu chtěla vylíčit svou teorii, přičemž mi vyjadřovací schopnosti znemožnila únava natolik, že jsem ve výsledku řekla pravý opak. Místo toho, abych využila situace a na svou obranu vysvětlila, že by pro mě bylo výhodnější se dnes odpoledne před testem neučit a raději si věci nechat po dlouhém několikadenním studiu informace uležet, vypadlo ze mě s koktáním něco ve smyslu, že učit se bylo zbytečné a věnovala jsem tomu pouze těch posledních pár hodin předtím, než mi přistál testový formulář na stole. Dveře se znovu otevírají v přízemí, jako by cesta trvala několikanásobně déle, profesor mě ujišťuje, že s mými postřehy se do 60 procent jistě vejdu, i přesto, co jsem mu nedopatřením sdělila, si ponechává dobrou náladu, přeje mi hezký večer a já odcházím do mrazu za Horalkou, která už čeká před budovou, abychom svůj dnešní neúspěch mohly spláchnout horkou čokoládou z vánočními světýlky osázené budky na hlavním náměstí. 

Tak zase příště,
L. M.

1 komentář:

  1. Proc jen se netesim na novy rok a na leden ... presne pro tyhle pocity zkousek a zapoctu, kdy mam pocit, ze nic neni dobre, kdy ja nejsem dobra. Podcenuju se v kazdem dni a kroku, ktery udelam. Nic mi neni dobre. Jsem vystresovana ze vseho a cokoliv kdo udela, je spatne :D i podpora blizkych mi je protivna. Mam jen chut spat, zalezt pod deku a nic nedelat.
    Nemam rada zkouskove. A po trech letech bakalare opet magisterske .. tak se netesim. uz aby to vse bylo opet za nami. a uleva a chvile pro tu radost se konecne objevila

    OdpovědětVymazat