sobota 27. prosince 2014

27. 12. 2014

Bojím se, že jsem poslední rok začala zaměňovat dvě zásadní věci. Zamilovat se do někoho a milovat pocit být někým milovaná. Je to snadné - začátek přijde stejně rychle, jako dokážete lusknout prsty. Teď. Jen málo lidí dostane šanci najít obojí současně a ještě méně z nich tu šanci dokáže využít. Za celou dobu mého milostného žití jsem nikdy neslyšela ani tu jednoduchou, v jiných očích možná klišoidní větu. Zda-li se to někdy přeci jen stalo, moje kolena se zrovna dotýkala plovoucí podlahy u okraje postele.

Nepatřím do té šťastné menšiny, která tak nekompromisně utiskuje a svírá levé plíce těch, co nejsou jejími členy. Ze zbytků sebevědomí užírali postupně všichni ti, co mě pro různé důvody opustili, nebo jsem je ze strachu být opuštěná opustila já. Dělali to tak dlouho, až zbyl poslední drobek, který v rozhodování o mně samotné zřídka hraje sotva křoví. Pocit, nebo taky klam, že jsem objektem něčí touhy, najednou pro svou vzácnost začal rozhodovat za mě, ale paradoxně nejsem schopná uvěřit tomu, že je náhlý zájem a všechno ostatní reálné. V závislosti na úhlu pohledu to pak s sebou přináší dobré i špatné. S obavou a nadějí, že zlomovým hrdinou tohoto příběhu by mohl být kdokoliv, nebráním se ani jednomu ze dvou pozvání a současně nad sebou pro neschopnost zvolit jediné začínám být znechucená. V dobrém úmyslu dát šanci oběma ve výsledku totiž netkví nic dobrého. Naučila jsem se sice, že spoustu věcí můžu mít hned, když pro ně budu pracovat dostatečně tvrdě, ale zanedlouho si musela přiznat, že na půdě vztahů tato zkušenost ztrácí svou platnost a ryzí hodnotu.

Co když jsem přešla do fáze, kdy budu někoho milovat jen za to, že miluje mě? Třeba jen za to, ale o nic míň upřímně. Přestanu čekat na toho, co si jednou přisedne, až budu zase výlohou kavárny pozorovat dění a procházející lidi v rušné ulici, nebo toho, co dokáže ten ruch na chvíli zastavit, usměje se a zamává mi zpět... Občas v životě přijde chvíle, kdy je moje chuť na změnu tak velká, že ji neukojí nový šampon vonící po fíkách a já přijímám pozvání od cizích mužů do cizích pokojů. Možná se strachem, naivním, ale přesto upřímným nadšením, nedůvěřivostí a nelogickým doufáním, že jsem opravdu tak nepřitažlivá, jak se vnímám, aby to zajistilo, že se žádný z příběhů nebude opakovat. Pravděpodobnost, že se budu jako vlastník plaveckého diplomu s delfínem topit, najednou není tak nízká, když do neznámé vody skáču s rozběhem a po hlavě. Znovu.

,,Does his love make your head spin?"
L. M.

čtvrtek 25. prosince 2014

25. 12. 2014

Přestože jsem do postele odešla s přivírajícími se víčky hned po mé tradiční pohádce o sedmé, ani tahle sváteční noc mi nedopřála klidné spaní. Nepomohl mi k němu ani kopeček hruškové zmrzliny s karamelem. Místo toho jsem vystřídala řádku poloh, poslouchala nový playlist v iPodu, začala psát tenhle článek a nechala všechen smutek, který mě v posledních dnech pohlcuje, vsát společně se slzami do čerstvě povlečeného polštáře. Vždyť se to vypere...

Vánoce jsou pro mě období, kdy se všechno podivnými silami otevírá - staré křivdy, vzpomínky a s nimi taky bolístky a rány, které vám kdy kdo zasadil a vy si mysleli, že už se zahojily, nebo jste vyvázli bez nich. Najednou se všechno hromadí v místnosti o velikosti panelákové koupelny a promítá se mi před spaním. Vidím doktora, díky jehož zhovadilosti jsem vinou vnitřního krvácení omdlévala v bolestech a ani víc než rok poté si nedokázala sex užít, Čtenáře se zástupem žen v závěsu, Mámu, jak ji uhodil její manžel, stejně jako cítím jeho ruku, jak přejíždí po mojí holé paži, Černouška, jak bere mou hlavu do dlaní a snaží se ji přes moje křečovitě zavřené oči nasměrovat tam, kde by si ji přál on, stejně jako Italovy prsty, jak přejíždí v tmavém koutě hradu po krajce na černých tangách proti mé vůli... Usínám prakticky až za svítání, díky myšlenkám unavenější, než kdybych podnikla ve stejném časovém intervalu vysokohorskou túru.

Příchod Štědrého dne si díky kolotoči, který mu předcházel, ani nestíhám uvědomit, stejně jako celé svátky. Pomáhám mámě s přípravou večeře, sedíc na podlaze mícháme to šílené množství bramborového salátu, když s vážností v hlase říká, že je úplně k ničemu, já se tomu hlasitě směju a pepřím, pepřím... Proboha pepřím! Při pohledu na rodinu sedící u stolu s dědou v čele poznávám, že nejsem sama, koho vánoční kouzlo obešlo dokola. Bez zvídavosti ostatních rozbaluji dárky, které jsem si sama vybrala a nemohla se dočkat, až budou opravdu moje a stejně tak nenápadně ze stolu uzobávám poslední kousky cukroví obsahující čokoládu, protože to ostatní pro mě není zajímavé. Pomalu cítím, jak mi na těle raší zelené ochlupení.

Není to ale tak dávno, co mi ve schránce ve spletitém období zkoušek, které jsem v předtermínu udělala, aniž by mě to učinilo třeba jen trochu šťastnou, přistál nový mail. Čtu si ho dvakrát, potřetí, před spaním znovu a jen těžko potlačuji chuť ho vytisknout a přiřadit mezi obálky s dopisy, které roky schovávám, abych jejich znění nikdy nezapomněla. Četla jsem krásná slova, adresovaná jen jednomu páru očí. Hezčí, než z kterékoliv knihy, jejíž stránky mi kdy prošly prsty. Toužila jsem se s vámi podělit o každou jednu větu, ale udělat to, nechala bych z nich uniknout všechno kouzlo.

Vzpomněla jsem si při té příležitosti na Her, ten film, z kterého jsem při sledování s Čtenářem měla jen útržky, a podívala se na něj znovu, tentokrát sama. Zprávy o hebkých vlasech, sladkých rtech a očích, ve kterých se otevírá nebe, přicházely čím dál častěji a já se po týdnech znovu přistihla u toho, jak na ně netrpělivě čekám a vyskakuju ze židle pokaždé, když uslyším ten zvuk. Za chvíli se mi dostává pod kůži a mně se pošetile stýská po někom, koho jsem nikdy neviděla.

,,Zdáš se mi opravdová. Pokud nejsi, řekni mi. Potichu, abych neslyšel."
L. M.

neděle 21. prosince 2014

21. 12. 2014

Byla jen otázka času, kdy přijde první selhání a v univerzitním portále se poprvé objeví "nesplněno". Nejhorší na tom celém je, že jsem nemohla udělat víc, abych tomu zabránila. Přehnala jsem to, nezvlála stres a ve finále zápočtu si nemohla vzpomenout ani na vlastní jméno. O týden později odcházím za doprovodu nových přátel na poslední pokus, tentokrát úspěšný, a tak se hned po horké sprše vydávám do města, abych zhmotnila dokončené zápočty na nový pár černých bot a balíček prskavek.

Ráno o den později sotva dopínám ten nejtěžší kufr a poprvé po několika měsících jedu domů na déle než tři noci. Nemohla jsem se dočkat, připadalo mi, jako kdyby od poslední návštěvy uplynul měsíc a ne pouhých pár dnů. Nikdy jsem o sobě nemluvila jako o rodinném typu, těšila jsem se na každou příležitost zmizet, vydat se sama do neznáma a jediný tvor, s kterým jsem si dokázala představit svůj budoucí život, měl čtyři nohy a hebkou srst, ale s dále plynoucím časem mi začalo doma chybět. Za každý den navíc, kdy jsem mohla zůstat a nečekaly mě žádné večírky, jsem byla nezvykle šťastná.

Čtrnáct dní u rodinného krbu se tedy mohlo zdát na samotném počátku jako osvobozující dovolená. Očekávání se převrátilo v realitu hned o den později, kdy přišel na řadu kolektivní úklid celého domu, přičemž se zapojil i můj lehce cholerický táta, který rozhodl, že ve svých dvaceti letech nejsem hodna držet v rukou tak mocnou zbraň, jako je Savo, a tak tři hodiny sedím na odtaženém křesle u sebe v pokoji, meškám bruslení s přáteli, co jsem o den dřív slíbila, tváře se mi nafukují, krev vaří a po další hodině bouchne, to když na řadu konečně přijde okno v mém pokoji a s posledním stisknutím spreje konstatuje, že došel (a já si celý proces skládání a vyskládávání zopakuju ještě zítra).

Toho dne bylo u nás nedýchatelno, ale na vině nebyly všechny ty čistící prostředky. Při pomyšlení na volný byt na Univerzitě a kufr, dočasně ukrytý pod postelí, mě začaly svrbět dlaně. Dárky jsem skládala na jednu hromadu společně s těmi, které vybrala moje sestra, zřejmě v nějakém vážném záchvatu hlouposti, přičemž v širém obchodním centru nebyl nikdo ovládajíc první pomoc, a brečela do špenátu před chvílí vyndaného z mikrovlnky. O chvíli později na sebe navlékám poslední černé džíny, kterým jsem ještě nestihla prošoupat díru mezi stehny, přes ramena házím oblíbené pánské sako, odmítám peníze od mámy a v dešti běžím na poslední autobus do města, kde mě čekají u drinku a večeře Dobrodružná s Čarokrásnou.

Brzy, čtenáři.
L. M.

středa 10. prosince 2014

10. 12. 2014

Úterý se konečně překlenulo ve středu a ze mě se uvolnil kus napětí, které jsem si nestihla před odjezdem na Univerzitu vybít na nevinném okolí. Jakmile jsem vystavená stresu, nepomůžou ani kouzelné růžové pilulky, které mi máma nenápadně vystřihuje do peněženky. Je to období, kdy je lepší zavřít mě do ZOO a pokud jste muž, vyhnout se raději návštěvě i za předpokladu dodržení bezpečné vzdálenosti.



Pro štěstí spolubydlících a moji smůlu jsem tento týden na koleji opravdu zůstala sama. Nebyl tu nikdo, kdo by mi za hysterické chování dal facku, nebo čokoládu. Zbylo mi jen pár rajčat v lednici… Samotná jsem míru stresu nedokázala ustát, a tak jsem skončila na několik hodin pod peřinou v horečkách a plýtvala čas, který jsem potřebovala využít efektivněji. V nočních hodinách se přemáhám, těžkopádně plodím poslední odstavec finální práce tohoto semestru a bez síly si ji po sobě naposled přečíst odesílám profesorovi. Zapíjím jednu růžovou pilulku sklenicí vody a jdu spát.

V úterý ráno se společně s Horalkou kloužeme na seminář, stěžujeme si na nemožný harmonogram místního kina, díky kterému jsme ještě pořád neviděly nového Woodyho, ačkoliv po tom už pěknou řádku týdnů toužíme, a za chvíli mizíme každá ve svém pokoji, protože o pár hodin později mě čeká další zápočet. Tentokrát to nebyl Čtenář, kdo mohl za probdělý víkend, ale moje svědomí, strach a ego. Nikdy jsem se nemusela učit, abych dosáhla vyhovujících výsledků, a na Univerzitě zjišťuji, že to najednou není dost. „Co se stane, když něco nedáš na první? Nic,“ opakuje mi máma. Aniž bych si brala její slova k srdci, v poledne mě opouští optimismus a ve strachu se pouštím do finálního drillu.

Rychle listuji obsáhlými materiály, které znám už dávno nazpaměť. S každým kolem vypiju hrnek čaje, co mi doma nechal Mikuláš a tátovi v práci nějaká ze spolupracujících firem. Ten koloběh stihnu za pár hodin celkem šestkrát, čímž si ve výsledku jedině uškodím. Sílící nervozita se míchala s přehnaným množstvím mého oblíbeného nápoje, stejně tak jako všechny informace, které jsem měla v hlavě do té doby uloženy a mně se chtělo akorát zvracet... 

Když je po všem, na poslední chvíli skáču do výtahu. Jakmile se dveře zavřou, zjistím, že mým spolucestujícím je po následujících pět pater profesor. Pro moje překvapení se mnou začal hovor: „Co na ten test říkáte, nebylo to nijak těžké, ne?“. Ve snaze neodpovídat stroze jsem mu chtěla vylíčit svou teorii, přičemž mi vyjadřovací schopnosti znemožnila únava natolik, že jsem ve výsledku řekla pravý opak. Místo toho, abych využila situace a na svou obranu vysvětlila, že by pro mě bylo výhodnější se dnes odpoledne před testem neučit a raději si věci nechat po dlouhém několikadenním studiu informace uležet, vypadlo ze mě s koktáním něco ve smyslu, že učit se bylo zbytečné a věnovala jsem tomu pouze těch posledních pár hodin předtím, než mi přistál testový formulář na stole. Dveře se znovu otevírají v přízemí, jako by cesta trvala několikanásobně déle, profesor mě ujišťuje, že s mými postřehy se do 60 procent jistě vejdu, i přesto, co jsem mu nedopatřením sdělila, si ponechává dobrou náladu, přeje mi hezký večer a já odcházím do mrazu za Horalkou, která už čeká před budovou, abychom svůj dnešní neúspěch mohly spláchnout horkou čokoládou z vánočními světýlky osázené budky na hlavním náměstí. 

Tak zase příště,
L. M.

neděle 7. prosince 2014

7. 12. 2014

Předtermíny zkoušek se na mě začínají valit ze všech stran a já přicházím o poslední zbytky optimismu a sil. Najednou se objevuje nětolik příležitostí, které bych chtěla popadnout za pačesy, ale díky školním povinnostem nemohu. Jako záchranný bod se jeví vánoční nálada, které se s radostí oddávám. Nekazí mi ji dokonce ani proudící davy, plné autobusy a nervózní, protivní muži nakupující dárky s jejich klidnými polovičkami, kterých mi je pokaždé líto. Pokud vám ještě několik dárků chybí, možná oceníte můj výběr, který by zaručeně uspěl u 1/1 Leopardů (a snad taky u vašich blízkých)...


Ačkoliv do obchodních center pravidelně odcházím s úmyslem pořídit si svetr nebo košili, kterých mám nedostatek, díky nepadnoucím střihům, které dělají špeky i tam, kde jsem je v životě neměla, končím s náručí nových knih. Jak už samotný výběr napovídá, v těch nejoblíbenějších toho mnoho k přečtení není. Když mám špatnou náladu, ráda listuji těmi od Taschen - jsou plné fotek, obrázků a zajímavých osobností. Já jsem si letos napsala o 100 Illustrators. Pokud jste ještě nevyrostli z období omalovánek a pastelky nosíte všude s sebou, určitě vám udělá radost Nina Chakrabarti a My Wonderful World of Fashion, nebo některá z jejích nových knih. Sama ji mám už několik let a nejraději se k ní vracím, když je mi na koleji smutno. Další z knih, co udělají radost nejednomu kreativci, jsou ty od Keri Smith. Wreck This Journal najdete hned v několika knihkupectvích, stejně jako jeho kapesní a českou verzi. Pokud se vám ale stejně jako mně příčí myšlenka, že ubližujete něčemu tak krásnému, jako je kniha, uvidíte pod stromečkem jistě raději její How to be an Explorer of the World. Jestliže je mezi vašimi blízkými i tvor, který upřednostňuje klasickou korespondenci, potěší ho box barevných pohlednic od Pantone, nebo jeho verze s designovými vzory. Sama po nich toužím celé dva roky, ale nepodařilo se mi je sehnat s přijatelným poštovným, třeba budete mít šťastnější ruku... Pokud přeci jen zatoužíte po příběhu, sáhněte pro Neměnnost leopardích skvrn od K. Jansma, zpříjemní vám několik večerů.


Jako spolehlivý zdroj drobností, které dělají velkou radost, jsem zvolila Lush. Pokud upřednostňujete sladké vůně, sáhněte po kousku mýdla Honey I Washed the Kids. Moje kůže je velmi citlivá a nemůžu ho používat denně, protože mě vysušuje, ale krásně provoní celou místnost, nebo váš šatník. Mask of Magnaminty potěší snad každého, ať obdarovaného pleť trápí jakkoliv, tato maska s ní udělá divy. Tak akorát před Vánoci přišel Lush i s šesti novými šampuky. Pro svoje strápené vlasy bych vybrala Jason And the Aragan Oil. Jeden je voňavější než druhý, tak nebudete mít problém s výběrem (nebo tomu bude přesně naopak...). Vaši polovičku potěšíte s tuhými masážními olejíčky, třeba právě Yes Yes Yes. Pokud k dárku nabídnete i svoje ruce, budete slavit zaručený úspěch.
Když jsme se dostali k věcem na parádu a vzájemné radosti, milá volba by bylo i nové prádlo. Sama už několik let kroužím kolem volánkových kalhotek v Topshopu, ale výběr je tak veliký, že ho nejsem schopná. Určitě by mi udělalo radost, kdyby se o výběr postaral někdo za mě. Pořízením jakéhokoliv jiného kusu šatníku riskujete. Pokud ale máte pro strach uděláno a obdarovaná má oko trénované na všechno, co se leskne a třpytí, psaníčko LYDC s hologramem ze Zootu je trefa do černého. Stylové, netradičně voňavé svíčky okouzlí každou romantičku - já bych volila růžovou s granátovým jablkem, nebo tu vonící po mandarinkách.


Velkým cestovatelům pod stromeček nadělte zlatou stírací mapu od Luckies - a když se mu nebude hodit do interiéru, vždycky ji může smotat do neméně pěkného tubusu a rozmotat po další cestě. O nic menší radost vytvoříte letenkou, či jízdenkou. Naplánujte nečekaný výlet do vysněného města a nezapomeňte přidat i jeden lístek pro sebe, přeci nepojede sám. Pro všechny milovníky papírnictví nezapomeňte přibalit i zápisníky a notýsky, na cestách do nich můžete zapisovat zážitky a v dlouhých hodinách malovat karikatury svých spolužáků... Ten s banánovými listy koupíte stejně jako veselé tužky v Topshopu, klasický kanárkový Leuchtturm v každém dobrém papírnictví, nebo právě teď za fajn cenu na Zootu. Instax mini přijde vhod všem, co zastávají názor, že fotky patří na papír. Dá se pořídit hned v několika barvách, dokonce těch pastelových, navíc za docela příjemnou cenu. Nákladným se pak stává jeho krmení, ale to za tu hromadu fotek a vzpomínek stojí, ne? Stylovým milovníkům ranního čaje na přednášce udělá radost Keepcup. Nebudu vás vodit za nos, několik měsíců mě doprovází do školy - ráno s ním probíhá tak, že se po cestě z bytu opařím, poliju a než si sednu na místo v posluchárně, je studený (a ať vás ani nenapadne dát ho do kabelky). Co se týče praktičnosti, dostává nula bodů. Za styl obdržel zbylých deset.

Čím obdarujete svoje blízké letos? Po čem naopak toužíte vy?
L. M.

pátek 5. prosince 2014

5. 12. 2014

Leopard se přeci jen dočkal - zem pokrývá sníh s mrazem, kouří se mi od pusy a dělá mi to radost. Zima je období, kdy se ve mně probouzí zvířecí stránka nejsilněji. Brodím se závějemi, práším za sebou vlny čerstvého sněhu, nesměle obývám snowparky, snažím se před jinými, mnohem dravějšími šelmami obhájit svoji abstinenci a zamilovávám se rychleji, než sjedu kopec... Abych vám ale nemazala med kolem úst, pondělní večerní seminář jsem strachy ze spojení podzimního obutí s kopcem, na kterém se nachází naše bydlení, vynechala.

O tom, kdo může za vymření jednorožců, teď máme jasno. Ale kdo se postaral o dinosaury?

Jak se první semestr chýlí ke konci a Vánoce ke svému začátku, začínám si na vysokoškolský život zvykat a měnit k němu přístup. Dokončená práce přináší úlevu se špetkou radosti a já už nepotřebuji léky na uklidnění, když jedu v neděli posledním nočním autobusem na Univerzitu. Možná za to můžou poslední úspěchy a plný počet bodů v dílčích testech, nebo nově nabytí kamarádi, které potkávám po cestě na kolej a donutí mě změnit směr. Snažím se nemyslet na to, že většina z nich po prvním semestru z vlastní vůle zmizí...

Většinu času teď trávím s Horalkou a slečnou Perníčkovou. Seděly jsme vedle sebe na nezvykle dlouhé večerní hodině, když jsme se dozvěděly, že v blízkém starém kině zrovna promítají krátké filmy, a tak jsme na poslední chvíli koupily lístek, barevný sladký popcorn, který jsem měla naposledy jako malá holka, a nepřestávaly se smát vinou zvrhlého německého humoru. Večer jsme ukončily, stejně jako každou středu, nad půlkou pizzy v nově otevřené restauraci.

Čím lepší vztahy mám s kolegy z oboru, tím větší dusno je u nás v pokoji. Dokud měla Spolubydlící přítele, do pokoje vcházela s narážkou, jak můžu pořád zůstávat uvnitř, nikam nechodit, nežít, když univerzitní město nabízí tolik možností. Stačilo, aby se s ním rozešla a karta se obrátila. Najednou přestala vycházet ona, moje žití jí začalo překážet, ačkoliv jsem ji svým příchodem nikdy neomezila, a i přes jejích 47 kilo se upnula k myšlence, že by měla zhubout (a já tím pádem se svými 53 kily taktéž). Umět být single třeba není ta nejužitečnější schopnost, ale značně ulehčí život jak vám, tak vašemu okolí. Vypadá to, že když putovala ze vztahu do vztahu, klíčová rozhodnutí za ni dělal ve většině případů partner a najednou nedokáže pojmout odpovědnost za vlastní volný čas, tak se hlasitě odvolává na workoholismus, který v sobě po nedávné přednášce objevila...

Odcházím tedy raději na nákup posledních vánočních dárků s Horalkou, milovnicí puntíků. Na úspěšný lov si připíjíme čerstvým ananasovo-hruškovým džusem a o pár hodin později čelím nakrčené puse Spolubydlící, která "letos žádné Vánoce slavit nehodlá", přestože už v září fungovala jako můj osobní vánoční skřítek - přesně ten, kterého vídáte v pruhovaných punčocháčích v amerických filmech. Mlčky tedy v posteli studuji francouzštinu, jediný předmět, kam chodím i přes jeho náročnost každý čtvrtek s láskou - možná pro ten krásný přízvuk profesorky, i když zrovna mluví česky, nebo její upřímný smysl pro humor a zájem.

S úlevou v poledne zvedám svůj pastelový kufr, sypu obsah odpadkového koše z pokoje do igelitové tašky, když tam vidím vybranou bonboniéru, z které jsem sama uzmula jen dvakrát, a nemůžu se ubránit ironickému úsměvu, jakmile si vzpomenu na výraz Spolubydlící pokaždé, když se jí nezdála moje životospráva (a mně to bylo jedno).

Užijte si páteční večer.
L. M.