středa 26. listopadu 2014

26. 11. 2014


S končícím semestrem začal čas utíkat ještě rychleji, než tomu bylo doposud. Pověstný studentský život se mi podařilo okusit jen jednou, zato realitu studentského života vyžírám do posledního sousta denně. Kolegové z oboru se rychle stávají bývalými kolegy, protože dostali s prvním návalem práce strach. Nejsem na tom o mnoho lépe než oni, ale doma mě naučili nevzdávat se. Zrovna jsem chtěla prohlásit něco o nestahování kalhot, když brod je ještě daleko, ale pak jsem si uvědomila, že neustále chodím bez nich… Vzdát to ve fázi, kdy nic není jisté, bych považovala za čisté srabství. Udělat to, nezvládla bych žít s tím nejpřísnějším coachem ze všech – sama se sebou.

S nástupem na školu ze mě vyprchala všechna jiskra. Většinu dní mě uvidíte bez make-upu, ačkoliv ho moje pleť rozhodně potřebuje, na sobě mám oblíbené džíny, které si zasloužily vyměnit za nové už před měsícem a vlasy stažené do upjatého ohonu, protože na nic jiného se ráno nezmůžu. Nejlepší účes mi vždycky vykouzlil sex, který nemám, stejně tak jako iluze. Jediné, co ze mě vysokoškolský život udělal, je odborník na instantní polévky do hrnečku. Nejlepší (čti "nejméně hrozná") je ta celestýnská. A, přiznejme si, to není žádná výhra...

Jako úleva přichází zjištění, že v tom ani zdaleka nejsem sama, a tak společně s Perníčkovou a dalšími třemi kamarádkami vyrážíme poprvé, po třech dlouhých měsících, na společnou večeři, která nemá nic společného se školními povinnostmi. Trvalo mi to nezvykle dlouho, ale zlom přišel a z lidí, které jsem předtím míjela, se stali lidé, se kterými se setkávám. Konečně jím něco jiného, než slisovaná semínka, bílý jogurt a rajčata, jejichž vinou mi dokonce přestalo mizet jídlo z lednice (protože je to to poslední, na co by měl kdokoliv, včetně mě, chuť). Vracím se až následujícího dne… 

Zrovna když jsem u stolu vyprávěla jednu z historek, které už dávno znáte, a ostatní mi viseli na rtech s očekáváním, jak to jen skončí, rozlétly se vchodové dveře a v nich se objevil mladík v padnoucím elegantním saku - rozešel se naším směrem. ,,Dobrý večer, slečny, vy jste studentky, nemám pravdu? Dovolte mi otázku, jak nejraději trávíte čas? Radši doma u televize, nebo, dejme tomu, u nějakých… aktivit?“  Každá z nás už protáčela panenky s očekáváním, kdy vytáhne z aktovky dotazník, nebo nám nabídne členství  v jednom z mnoha univerzitních spolků a my ho s co největší elegancí pošleme do patřičných mezí. Pak to přišlo: „S kamarádem sedíme vedle, ale náhodou nám odpadlo pět lidí na bowling.“.S vidinou toho, že podobný večer si pod náporem práce dlouho nezopakujeme, jsme slíbily, že se přidáme. To bych ale nesměla ve vyprávění pokračovat. O hodinu později se přišel připomenout a my si na něj vzpomínáme až ve chvíli, kdy klíčky rachotí v zámku našeho pokoje.

Spolubydlící se po třech měsících rozešla s přítelem a my se v té malé místnosti začaly potápět jako ponorka, jen nebyla žlutá a vůbec ne tak veselá, jako ta od Beatles. Všechno důležité jsme za tu dlouhou dobu stačily probrat, něco dvakrát, a tak se na seznamu priorit dostaly na řadu malichernosti, které napůsobily zbytečné dusno. Díky mému ledovému klidu vůči předchozím událostem jsem se pro mnohé stala krajně podezřelou. Nevím, jestli za to může otupělost způsobená vším, čím jsem prošla předtím, nebo jsem si poprvé v životě opravdu jistá, že jsem udělala správné rozhodnutí a proto se cítím vyrovnaná.

Jdu dál.
L. M.

1 komentář:

  1. hehe, píšeš ze života většiny studentů, kteří většinou okusí "párty život" jednou až dvakrat za semestr, mezitím jen píšou a připravují se do školy, na práce a zkoušky a ničí si život instatní potravou. ale po čase to má své kouzlo a člověk si váží pořádné polívky a začne mít rád vaření. a hlavně tousty!! jsou lepší jak polívky ze sáčku, a mají asi nekonečno obměn, tak si určitě dej.
    jinak ti držím palce, rozhodně se nevzdávej, škola je super, ať je člověk kdekoliv, studia mají dost do sebe a zkoušky se vždy dají nějak udělat.
    hodně štěstí, leopardě.
    námořník.

    OdpovědětVymazat