úterý 18. listopadu 2014

18. 11. 2014

Myšlenky, jestli jsem si svým jednáním víc pomohla, nebo uškodila, mě přepadaly hned po odeslání. ,,Prostě buď šťastná, ať už to pro tebe bude znamenat cokoliv." Všechna ta odvaha, kterou jsem tak dlouho sbírala, byla najednou pryč. Kostky byly vrženy a já jen čekala na soupeřův tah. Toho večera jsem snědla svoje poslední jídlo pro následující dva dny a vynechala každou další přednášku či seminář, co jsem měla na programu. Seděla bych tam úplně zbytečná.

Hledá se. Raději živý, než-li mrtvý. Abych se vyhla všem nápadně podobným koncům, zhotovila jsem tenhle velepřísný seznamovací dotazník...

Když jsem zrovna zapínala knoflíčky na košili a přeskládávala věci do menší kabelky, abych se připojila k projektu "sněz pizzu a změň myšlenky" s Horalkou od vedle, telefon na stole zavibroval. ,,Nevím, co se stalo, že jsi došla k takovému závěru, ale zřejmě ti něco nevyhovuje, protože je to už podruhé. Mrzí mě to a nevím, jak se k tomu postavit." Do odchodu zbývalo posledních pět minut a vytočit jeho číslo by nemělo smysl, za tak krátkou dobu bych jen s těží dokázala zformulovat vlastní myšlenky. Jídlo dostalo přednost.

Po večeři v nové restauraci jsem na sebe nechala dopadat horkou vodu ve sprše, tu nejteplejší, jakou na kolejích dostanete, když jejich obyvatelé dostanou stejný nápad jako vy, a přesunula se do postele, abych překonala hned dva svoje největší bloky - telefonovat a řešit problémy přímou cestou. Kroužila jsem prstem kolem zeleného tlačítka tak dlouho, dokud jsem ho nestiskla omylem a opravdu nezavolala. Nezvedl to. Zrovna, když jsem brblala do polštáře nějakou nepříjemnou narážku o tom, jak se dokázal postavit na vlastní nohy a vybudovat si kariéru, ale nenašel dostatek odvahy k tomu, aby vzal telefon a postavil se takové malichernosti, telefon zvonil mně.

Nevím, jak dlouho jsme spolu mluvili. Kdybych nebyla otevřená během hovoru, stačilo by mu do vyhledávače zadat tu známou adresu a všechno si přečíst v článku, který by dříve nebo později vyšel. Koktala jsem a hledala slova. Bylo to jako uzavírat obchod, jen si potřást pravicí. Osobní přístup, atraktivní balení... Viděla jsem jeho formální výraz, i když jsem se mu v tu chvíli nemohla dívat do očí. ,,Necháme to otevřené, Leopardě." Když jsem položila sluchátko, jakoby se mi v těle uvolnily po měsíci všechny svaly. Naše konverzace dopadla úplně stejně, jako když si koupíte něco, co vůbec nepotřebujete, protože to někdo umí podat. Popřál mi ,,Hezký zbytek večera." a já se nad absurditou situace musela od srdce zasmát. Ulevilo se mi a padla na mě únava, která mě v minutě uspala.

Možná jsem jako brokolice. Nikdo po ní netouží, ale přesto ji spousta lidí zkousne. V menze na vás věrně čeká vždycky, když nic z toho, po čem toužíte nejvíc, už na vás nezbylo. Zažene váš hlad. Já můžu jenom doufat, že, stejně jako tenhle kus zeleniny, i já mám někde svého zbožňovatele. Takového, který se tím netají a i když je tak odporně zelená, nosí si ji v průhledném boxíku na oběd do školy...

Další kapitola knihy se uzavírá.
Dobrou noc.
L. M.

4 komentáře:

  1. Uzavřít kapitolu bejvá vždycky hodně náročný, hodně štěstí. :)
    A věř mi, jednou se najde někdo, kdo bude mít rád brokolici kvůli všemu, co brokolice má :)

    OdpovědětVymazat
  2. Ty jo píšeš fakt dobře, celou dobu jsem byl s tebou věděl cos cítila! Nevím, kdo to je, ale jen to jen posranej člověk, nebuď z něj tak hotová, nezaslouží si to, máš na víc ;)

    OdpovědětVymazat
  3. Čeká na Tebe někdo lepší, věř tomu :-* já brokolici můžu klidně denně, ale dohromady to asi nedáme :D (i když někdy si říkam, jak by to bylo jednodušší :D) a taky nesnáším řěšit věci přímo - ptát se lidí co opravdu cítí, ono to zní jednodušše, ale hůř se provede! navíc jsem stydlivka a telefonování fakt není má oblíbená zábava..

    OdpovědětVymazat
  4. Nejmenuje se Jakub -- az ma udivuje, do akych detailov sa dokazem v tvojich clankoch najst a zaroven je mi smutno, lebo pocity vyssie opisane su mi doverne zname a nie je to teda ziadna hitparada :/

    OdpovědětVymazat