středa 26. listopadu 2014

26. 11. 2014


S končícím semestrem začal čas utíkat ještě rychleji, než tomu bylo doposud. Pověstný studentský život se mi podařilo okusit jen jednou, zato realitu studentského života vyžírám do posledního sousta denně. Kolegové z oboru se rychle stávají bývalými kolegy, protože dostali s prvním návalem práce strach. Nejsem na tom o mnoho lépe než oni, ale doma mě naučili nevzdávat se. Zrovna jsem chtěla prohlásit něco o nestahování kalhot, když brod je ještě daleko, ale pak jsem si uvědomila, že neustále chodím bez nich… Vzdát to ve fázi, kdy nic není jisté, bych považovala za čisté srabství. Udělat to, nezvládla bych žít s tím nejpřísnějším coachem ze všech – sama se sebou.

S nástupem na školu ze mě vyprchala všechna jiskra. Většinu dní mě uvidíte bez make-upu, ačkoliv ho moje pleť rozhodně potřebuje, na sobě mám oblíbené džíny, které si zasloužily vyměnit za nové už před měsícem a vlasy stažené do upjatého ohonu, protože na nic jiného se ráno nezmůžu. Nejlepší účes mi vždycky vykouzlil sex, který nemám, stejně tak jako iluze. Jediné, co ze mě vysokoškolský život udělal, je odborník na instantní polévky do hrnečku. Nejlepší (čti "nejméně hrozná") je ta celestýnská. A, přiznejme si, to není žádná výhra...

Jako úleva přichází zjištění, že v tom ani zdaleka nejsem sama, a tak společně s Perníčkovou a dalšími třemi kamarádkami vyrážíme poprvé, po třech dlouhých měsících, na společnou večeři, která nemá nic společného se školními povinnostmi. Trvalo mi to nezvykle dlouho, ale zlom přišel a z lidí, které jsem předtím míjela, se stali lidé, se kterými se setkávám. Konečně jím něco jiného, než slisovaná semínka, bílý jogurt a rajčata, jejichž vinou mi dokonce přestalo mizet jídlo z lednice (protože je to to poslední, na co by měl kdokoliv, včetně mě, chuť). Vracím se až následujícího dne… 

Zrovna když jsem u stolu vyprávěla jednu z historek, které už dávno znáte, a ostatní mi viseli na rtech s očekáváním, jak to jen skončí, rozlétly se vchodové dveře a v nich se objevil mladík v padnoucím elegantním saku - rozešel se naším směrem. ,,Dobrý večer, slečny, vy jste studentky, nemám pravdu? Dovolte mi otázku, jak nejraději trávíte čas? Radši doma u televize, nebo, dejme tomu, u nějakých… aktivit?“  Každá z nás už protáčela panenky s očekáváním, kdy vytáhne z aktovky dotazník, nebo nám nabídne členství  v jednom z mnoha univerzitních spolků a my ho s co největší elegancí pošleme do patřičných mezí. Pak to přišlo: „S kamarádem sedíme vedle, ale náhodou nám odpadlo pět lidí na bowling.“.S vidinou toho, že podobný večer si pod náporem práce dlouho nezopakujeme, jsme slíbily, že se přidáme. To bych ale nesměla ve vyprávění pokračovat. O hodinu později se přišel připomenout a my si na něj vzpomínáme až ve chvíli, kdy klíčky rachotí v zámku našeho pokoje.

Spolubydlící se po třech měsících rozešla s přítelem a my se v té malé místnosti začaly potápět jako ponorka, jen nebyla žlutá a vůbec ne tak veselá, jako ta od Beatles. Všechno důležité jsme za tu dlouhou dobu stačily probrat, něco dvakrát, a tak se na seznamu priorit dostaly na řadu malichernosti, které napůsobily zbytečné dusno. Díky mému ledovému klidu vůči předchozím událostem jsem se pro mnohé stala krajně podezřelou. Nevím, jestli za to může otupělost způsobená vším, čím jsem prošla předtím, nebo jsem si poprvé v životě opravdu jistá, že jsem udělala správné rozhodnutí a proto se cítím vyrovnaná.

Jdu dál.
L. M.

úterý 18. listopadu 2014

18. 11. 2014

Myšlenky, jestli jsem si svým jednáním víc pomohla, nebo uškodila, mě přepadaly hned po odeslání. ,,Prostě buď šťastná, ať už to pro tebe bude znamenat cokoliv." Všechna ta odvaha, kterou jsem tak dlouho sbírala, byla najednou pryč. Kostky byly vrženy a já jen čekala na soupeřův tah. Toho večera jsem snědla svoje poslední jídlo pro následující dva dny a vynechala každou další přednášku či seminář, co jsem měla na programu. Seděla bych tam úplně zbytečná.

Hledá se. Raději živý, než-li mrtvý. Abych se vyhla všem nápadně podobným koncům, zhotovila jsem tenhle velepřísný seznamovací dotazník...

Když jsem zrovna zapínala knoflíčky na košili a přeskládávala věci do menší kabelky, abych se připojila k projektu "sněz pizzu a změň myšlenky" s Horalkou od vedle, telefon na stole zavibroval. ,,Nevím, co se stalo, že jsi došla k takovému závěru, ale zřejmě ti něco nevyhovuje, protože je to už podruhé. Mrzí mě to a nevím, jak se k tomu postavit." Do odchodu zbývalo posledních pět minut a vytočit jeho číslo by nemělo smysl, za tak krátkou dobu bych jen s těží dokázala zformulovat vlastní myšlenky. Jídlo dostalo přednost.

Po večeři v nové restauraci jsem na sebe nechala dopadat horkou vodu ve sprše, tu nejteplejší, jakou na kolejích dostanete, když jejich obyvatelé dostanou stejný nápad jako vy, a přesunula se do postele, abych překonala hned dva svoje největší bloky - telefonovat a řešit problémy přímou cestou. Kroužila jsem prstem kolem zeleného tlačítka tak dlouho, dokud jsem ho nestiskla omylem a opravdu nezavolala. Nezvedl to. Zrovna, když jsem brblala do polštáře nějakou nepříjemnou narážku o tom, jak se dokázal postavit na vlastní nohy a vybudovat si kariéru, ale nenašel dostatek odvahy k tomu, aby vzal telefon a postavil se takové malichernosti, telefon zvonil mně.

Nevím, jak dlouho jsme spolu mluvili. Kdybych nebyla otevřená během hovoru, stačilo by mu do vyhledávače zadat tu známou adresu a všechno si přečíst v článku, který by dříve nebo později vyšel. Koktala jsem a hledala slova. Bylo to jako uzavírat obchod, jen si potřást pravicí. Osobní přístup, atraktivní balení... Viděla jsem jeho formální výraz, i když jsem se mu v tu chvíli nemohla dívat do očí. ,,Necháme to otevřené, Leopardě." Když jsem položila sluchátko, jakoby se mi v těle uvolnily po měsíci všechny svaly. Naše konverzace dopadla úplně stejně, jako když si koupíte něco, co vůbec nepotřebujete, protože to někdo umí podat. Popřál mi ,,Hezký zbytek večera." a já se nad absurditou situace musela od srdce zasmát. Ulevilo se mi a padla na mě únava, která mě v minutě uspala.

Možná jsem jako brokolice. Nikdo po ní netouží, ale přesto ji spousta lidí zkousne. V menze na vás věrně čeká vždycky, když nic z toho, po čem toužíte nejvíc, už na vás nezbylo. Zažene váš hlad. Já můžu jenom doufat, že, stejně jako tenhle kus zeleniny, i já mám někde svého zbožňovatele. Takového, který se tím netají a i když je tak odporně zelená, nosí si ji v průhledném boxíku na oběd do školy...

Další kapitola knihy se uzavírá.
Dobrou noc.
L. M.

pondělí 10. listopadu 2014

11. 11. 2014

Zrovna jsem přiběhla do pokoje ze školy, abych si rychle ohřála na té ďábelské indukci oběd z předešlého dne díky mé neschopnosti uvařit pro jednoho, když jsem na stole objevila vzkaz od Spolubydlící. Udělalo se jí zle, odjela domů a já tu opět zůstala na podzimní chmury sama. Za dva osamnělé večery jsem toho namalovala víc, než za poslední roky.

Režii víkendu, který jsem ve svých představách trávila se Čtenářem, jsem nakonec dostala do vlastních rukou, a tak jsem se ocitla na dalším z pátečních večírků, tentokrát při oslavě narozenin jedné z mých bývalých spolužaček a mistryň sebeironického humoru, kde čistě dámskou společnost rozbíjel její dvaatřicetiletý přítel. V sobotu v poledne společně s Čarokrásnou odjíždíme do upršeného Velkoměsta, já si po pěti minutách za smíchu prodavače a Čarokrásné ještě v obchodě obouvám právě koupené boty. Poprvé ji beru na dort do mé nejoblíbenější zapadlé kavárny a po několika měsících odloučení zase objímám milý pár, s kterým trávím zbytek dne, namísto abych psala essay o tisíci slov (to dělám po hodinovém hysterickém pláči na koberci v neděli dopoledne)...

Další týdny od posledního setkání s Čtenářem ubíhaly, telefon přestával zvonit v tak častých intervalech a setkání následující se s mou nově vyslovenou připomínkou vzdalovalo. Není pochyb o tom, že Praha nabízí víc možností, než kterékoli jiné místo, ale nechtěla jsem se dostat do situace, kdy budu ve vztahu, který ani není vztahem, jediná trávit hodiny na cestách, abych ho mohla vidět, když on nikdy nebo jen stěží udělá to samé. Pohádka o tom, jak si pro mě přijede, protože mou adresu díky zapomenutým naušnicím už zná, navlékne mě do těch peříčkových černých šatů, odveze k sobě a půjdeme tančit, zůstane nenaplněná.

S každým dnem se stupňoval pocit, že ve skutečnosti v jeho životě nehraji žádnou roli a ten mě srážel. Sama sebe jsem se začala ptát, kolik mláďat se o jeho čas asi dělí a s každou další hloupou domněnkou přicházela o zbytky vlastní důstojnosti a výjimečnosti. O pár dní později už jsem si nebyla jistá, jestli další dávku zvládnu, když se o podobné pocity tak dokonale zasazuje obor, který jsem se rozhodla studovat. Tentokrát jsem nečekala na konec, jako obvykle, ale rozhodla se nahmatat koule, které mi jako zástupci něžnějšího pohlaví nenarostly.

Po pondělním dvanáctihodinovém koloběhu jsem se zamotala do deky a hypnotizovala telefon tak dlouho, dokud jsem neposlala novou zprávu: ,,Asi nemá význam v tom pokračovat, ať už je to cokoliv... Nemusíš příští víkend jezdit.". Speciální večeři, kterou mi ještě hodinu před odesláním zprávy slíbil, jsem tak jednou pro vždy přenechala majiteli druhého zubního kartáčku v jeho koupelně. Ukončila jsem to. Nebylo to protože bych se s ním necítila dobře, ale přesně naopak - nic mi s ním nechybělo a o to delší byly dny, ve kterých chyběl on. Pokračovat v tom by znamenalo jízdu na horské dráze, střídavé všechno a nic.

Jednou za život jsem si přála, aby přede mnou nestála ta hloupá lesklá obrazkovka a mohla vidět jeho opravdovou reakci. Místo toho tři hodiny sedím na místě a čekám na zprávu, která nepřijde. Možná ne dnes a možná nikdy.

Dobrou noc.
L. M.

sobota 1. listopadu 2014

1. 11. 2014

Ačkoliv by se mohlo na první pohled zdát, že hlavním důvodem pro hluchá řijnová místa na blogu je nedostatek zvratů v leopardím životě, je to přesně naopak. Mám za sebou dva zápočty, jednu obhajobu, spoustu práce, vypadaných vlasů a pár stop od krve. Čtení a psaní ve mně poslední týden po tom množství vyvolává stejnou reakci, jako kdybych si strčila prst do krku - nepozvracím se, ale určitě mi to neudělá dobře...

Leopardí kožich mi v těchto dnech zachraňuje jen několik málo věcí... Řepíkový čaj, který sice krvácení nezastaví, ale nedělá ho tak nesnesitelným; po vanilce vonící pudr od Dermacol, který v litém souboji hravě poráží soupeře za desetinásobek jeho ceny; vzoreček mé nejoblíbenější Mask of Magnaminty od Lush, protože kdykoliv jsem v Praze, je beznadějně vyprodaný; v Kindle čtečce momentálně nenosím žádné zajímavé knihy, ale skripta, jejichž čtení doháním v rozličných dopravních prostředcích; zahřívá mě parka s beránčím kožíškem z Peeku a moje jinak sklopené unhappy uši zdobí zlaté Happy Plugs ze Zootu.

Po roce odhodlávání (a jednom otáčejícím se hlavním tlačítku, nefunkční baterii a hluchém sluchátku) jsem se jednoho dopoledne vydala do prodejny, kde jsem před necelými dvěma roky svůj moudrý telefon s překvapením pořídila. Pokusila jsem se o přísný výraz, za který si mě Čtenář tak často dobírá, a napochodovala k pultíku. Nervozita ze mě opadla hned jak se mě slečna zeptala, jestli jsem vypnula funkci [fint maj fon]. Potom, co trávím už dva měsíce tři hodiny týdně na hodinách fonologie, se můj přísný výraz prolomil v pobavený úsměv, který mě přešel hned o den později, kdy jsem neměla čím zaměstnat ruce při dlouhém čekání, nevěděla, kdy mi jede autobus, nebo kolik je vůbec hodin...

Když jsem hrdinsky přijela v úterý odpoledne na kolej nemobilní, uvědomila jsem si, že bez telefonu nemám ani budík, a tak se stává má účast na ranních seminářích otázkou osudu. Spolubydlící zůstala doma s platíčkem antibiotik a informací, že už nikdy nemusí mít děti, přičemž si pod vousy mumlám, že kdybychom měli všichni věřit spekulacím lékařů, můžu se po loňských zkušenostech vykašlat na jakoukoliv antikoncepci.

Kdybych vám vyprávěla, jak všechno zvládám, lhala bych především sama sobě. Práce sice odevzdávám včas, úspěšně jsem napadla tři premises, ale nedělám nic jiného. Měním se v robota - nevnímám okolí, nezamýšlím se nad souvislostmi, nevidím ty drobnosti, které mi dokázaly ještě před měsícem dělat radost. Nezbývá na to čas. Nechodím, běhám. Stává se ze mě hloupý konzument.

Nespala jsem několik nocí a když už se mi usnout podaří, stalkuje mě ve snech Ital, čekajíc v nějaké tmavé uličce. Po třech klidných měsících se díky stresu vrací bolesti, které namísto abych je mírnila v teplých peřinách, trucovitě opomíjím v bazénech, tělocvičnách a posilovnách.

Možná je vážně všechno zlé pro něco dobré. Vzdálenost, ať už časová, nebo ta, kterou spočítáte v kilometrech, ukáže opravdové přátele. Nezbylo jich tolik, ale spolehlivě mi svou společností nahrazují ty, kteří o kontakt ztratili zájem. Na poslední chvíli půjčuji šaty Dobrodružné, vydáváme se na ples za Čarokrásnou, setkávám se s Pražanem po jeho pobývání v nemocnici, po roce zase tančím, zjišťuji, že hvězda střední neuvěřitelně přibrala, dělím se o pizzu v deset večer, brečím smíchy, po tmě ve strachu s K. a Architektkou běžíme ke Koťátku domů a já na pár hodin házím všechno za hlavu.

Dobrou noc.
L. M.