středa 22. října 2014

22. 10. 2014


 Nové prádlo, nepraktické a tolik krásné, fík jako důkaz, že mnohdy jím raději očima, korálková písmenka, jejichž osud je mi zatím neznámý a volný prostor pro štěstí nehmotného charakteru, či překvapení, na které se tak zoufale těším...

Seděla jsem zrovna v pokoji, nohy měla na stole, u ucha telefon a na jeho druhé straně Méďu, jediného člověka, s kterým dokážu telefonovat déle než dvě minuty. Když začnu natahovat a má řeč se mění v nesrozumitelné huhlání, okřikne mě. Řekne všechno to, co nechcete slyšet, ale zaručeně to slyšet potřebujete. ,,Proč to sakra děláš, Leopardě?" Nejsem hloupá, vidím kam to směřuje, po předchozích zkušenostech až příliš zřetelně, ale stejně v tom pokračuji. Vytvářím si vlastní bublinu z iluzí, což díky mé pracující fantazii není zrovna náročný úkol, s dalším setkáním v ní jen doplňuji kyslík.  

,,Život je moc krátkej na iluze, nedělej to." Ale co když je moc krátký na to, abyste i přes svoje snažení o změnu setrvávali v realitě, která vás ničím neuspokojuje? Nevyplníte sami raději neúprosně plynoucí čas realitou snovou? ,,Kdybys byla nějaká hnusná, tlustá, smradlavá holka s obličejem plným beďarů, tak to snad i pochopím. Vždyť jsi krásná, nádherná, někdy až moc, měl by tě někdo hýčkat a být pyšnej vždycky, když se na tebe podívá, protože má důvod. Nenech sebou zametat." A podobný rozhovor mě čeká ještě jednou, nečekaně, u oběda s mámou, protože zpráva o tom, s kým se v Praze scházím, jak vypadá a co měl na sobě, se domů stačila záhadným způsobem vrátit ještě dříve než já. Ona u toho na rozdíl od Médi potlačuje slzy.

Pomalu přicházím o schopnost setrvávat v neúplných pocitech a dávat všechno s vědomím, že se mi nikdy nevrátí víc než půlka. Zvažování situace mě teď stojí víc času než kdy jindy, protože ať se rozhodnu jakkoliv, vzejde z toho jedna velká nevýhodná investice.

Chtěla bych pro někoho být ta nezaměnitelná vůně, která zůstává v peřinách i po odchodu, vlasy otravně šimrající na obličeji, když se probudí, promilovaná noc, syrový sex po náročném dni, ranní šálek kávy na prosluněném balkoně, polibek pro lepší spaní, nechtěný škrábanec na zádech, zbloudilý vlas na kabátě... Nechci to jen ochutnávat po měsíčních přídělech, jak jsem to měla doposud ve zvyku.

,,Kdybych věděl, že mě budeš zase citovat, tak se vyjadřuju jinak!"

Dobrou noc.
L. M.

úterý 14. října 2014

14. 10. 2014

Další víkend ve společnosti Čtenáře zaujímal v mém diáři místo téměř měsíc dopředu. Do druhého setkání zbýval jen týden, když jsem seděla s Čarokrásnou a Dobrodružnou v našem oblíbeném baru a na stole měla položený telefon. O hodinu později odesílám SMS. ,,Asi se ti uvolnil víkend, Čtenáři. Nepřijedu, promiň." Odpověď na ni přichází nezvykle rychle a já po několika dalších dnech na rozmyšlenou přeci jen rezervuji jízdenky do Prahy.

Když jsem ten roztomilý pastelový kufr kupovala, neměla jsem ponětí, že se mi jednou jeho využívání bude příčit. Ze zavazadla pro občasné vyjížďky na hory a příjemné výlety se najednou stal jenom nutný prostředek pro hromadnou přepravu z místa na místo, které se v posledních dnech snažím vyvarovat. Cestování z domova na kolej mě připravuje o chuť cestovat i kamkoliv jinam. V pátek večer vystupuji ze žlutého autobusu, dostávám pusu na přivítanou a spolu s Čtenářem a krabicí cheesecaků z mé nejoblíbenější velkoměstské kavárny odcházím do jeho útulného bytu.

Čas plynul stejně jako posledně - dlouhé večerní převalování na rozložené pohovce u filmu, páteční noc bez minuty spánku, odkládání pomyslného budíku, abychom se na sebe mohli ještě déle mačkat v peřinách, nebo nahé pojídání jogurtů v posteli... Sliby plním do posledního puntíku, avšak pouze do té doby, než ho dám sama sobě. Nepřijela jsem si do Prahy pro sex, ale nedokázala jsem si ho odepřít. A tak se stalo, že chvíli po odchodu do ložnice na její podlaze ležely všechny moje svršky, každý v jiném koutě, krásné, ale ne natolik, aby nestálo za to je sundat... Toho večera jsem prožila úplně první orgasmus, za který jsem si nemohla sama. Dvakrát.

V sobotu kolem oběda se setkávám s Láskomankou, přihlouple se usmíváme nad hostinou v James Dean a o pár hodin později s Čtenářem prohlížíme Openstudio a nakupujeme suroviny na sobotní mexickou večeři. Film jsme tentokrát zvolili docela nešťastně, a tak hodinu nenápadně otočená na opačnou stranu utírám slzy do rukávu jeho pruhovaného svetru a stejně otočená si beze slov lehám na nejvzdálenější okraj postele s milionem otázek proudících mou hlavou. Zmohla jsem se na jedinou, o půl čtvrté ráno, když moje nenechavá ruka začala přejíždět po jeho vousech. ,,Proč jsi tolik chtěl, abych přijela?" Odpověď mě tolik nepřekvapila - znamenám něco mezi.


Celá filmová teorie má totiž jeden háček, ne-li víc. Nestačí ho vidět jen jednou, abyste mohli postřehnout všechno. Teprve s dalším setkáním zjistíte, že vám celou dobu ve spokojeném oparu unikala i ta obří lampa vedle gauče, která tam přitom stojí odjakživa... Možná jich je víc, jen čekají na svoje odhalení.

V neděli ráno jsem měla po déle než roce první sex. Tomu, na co jsem byla zvyklá, se to nepřibližovalo ani dalece. Na experimenty tu nezbyl prostor, nemohl za to však ani jeden z nás. Nikdo mě do ničeho nenutil, víc než vášnivé vrhnutí se na sebe bych to celé přirovnala k nějaké dohodě, nebo pokusu. Po nemoci, kterou jsem v minulém roce prodělávala, jsem si nebyla jistá tím, co si můžu dovolit. Cítila jsem se, jako bych se přenesla v čase a byla znovu panna, nervózní a bez jediné zkušenosti. Po fyzické stránce tomu nebylo zrovna jinak. Za chvíli jsem byla donucená přestat, tlačím se mu do náruče, Čtenář mě zasypává polibky do vlasů a já těžko potlačuji slzy. Víc než bolest mě bolela myšlenka, že jako dřív už to nemusí být nikdy.


V poledne mi nandává na talíř obří snídani, přesně jak ji mám ráda, a pak se procházíme k superstudiu Hra, mé nejoblíbenější části letošního Designbloku. Zatloukám hřebíky, protože doma mi to zakazují, pijeme výbornou kávu v domku na stromě, posloucháme hlášky srandovních dětí a cítím se dobře. Když se se mnou před pátou loučí na nádraží, slibuje mi nejbližší volný víkend.

Mezitím se vracím do univerzitní reality a pokračuji v probdívání nocí, jen za ně tentokrát nemůže on, ale očekávaná zkouška.

Dobrou noc.
L. M.

P. S. Pro více fotek ze života Leoparda mě od neděle můžete sledovat i na instagramu.

čtvrtek 2. října 2014

2. 10. 2014

Pokud si chcete užít mou zvířecí stránku, nesmíte mi nechávat příliš volného času. S volným časem totiž věnujete i volnou ruku mé neomezené fantazii, kterou mnohem častěji než k umělecké tvorbě využívám pro vymýšlení nových konspiračních teorií.

 S radostí zjišťuji, že chybějící bílý stůl na koleji docela obstojně zastupuje relativně bílé prostěradlo. Jeden z pěti denních čajů, tentokrát bílý s malinami, rukavice na moje neustále ledové ruce, krajkové kraťásky pro sladší spaní, hedvábí pro suché vlasy jako dárek od Kadeřníka, šála, která v nouzi hravě zastoupí i deku, voňavé mazání po horké sprše z L'Occitane, Marc Jacobs mi pomáhá udržovat si nadhled, nesmyslně drahé nadkolenky od House of Holland, po kterých jsem tolik toužila, ale nakonec je oblékám jen na spaní či zimní shred a oblíbený kus černé krajky...

S každým dnem, ve kterém chyběla zpráva od Čtenáře, jsem začala uvažovat více do hloubky celé věci. Najednou ze mě vyprchala ta počáteční rozjásanost, ve které jsem si zarezervovala ty odvážné černé šaty, přestala jíst a začala cvičit tak tvrdě, že mi dělá problém posadit se na židli, nebo nedej bože sejít schody. Po třech dnech jsem přišla na to, že jsem se ocitla přesně tam, kde jsem byla už dvakrát, jen mi to bylo naservírováno na lesklejším podnosu.

Seděla jsem zrovna s Pražanem v nejoblíbenější místní restauraci s kyticí růží od přátel k mým dvacátým narozeninám - s Dobrodružnou a Čarokrásnou probíráme témata, která se u večeře nevytahují, od uřezaných hlav na univerzitní pitevně až po děsivě vzrostlá přirození, Pražan vypadá s vínovým kapesníčkem v kapse saka ještě elegantněji než obvykle, ale den po rozchodu se z něj nesypou historky tak přirozeně. Byli jsme na chvíli jako vystřižení ze Sexu ve městě, jen ne tak prudérní... Toho večera pronesl něco, na co jsem nechtěla nikdy zapomenout, a tak jsem to zaznamenala do svého všudypřítomného zápisníku. ,,Nevím, já vždy říkám, že první dojem a setkání je jako trailer na film. Je to sestříhané a hlídané, aby to nálakalo a ukázalo produkt v dobrém světle, ale film pak už celkově tak dobrý být nemusí."

Trailer už jsem viděla. Teď jsem dostala lístek do kina, společně s krabičkou bezlatexových kondomů, jak říká jeho poslední zpráva. Najednou jsem si začala připadat, jako bych si do Prahy měla přijet jenom pro sex a ta myšlenka se mi příčila, přestože sex bylo to jediné, na co jsem dnes dokázala celý den myslet. Šaty jsem si nevyzvedla a domluvila si schůzku s Láskomankou. Věděla jsem, že s ním musím mluvit, a to nejlépe ještě předtím, než ty bezlatexové kondomy stačíme vyzkoušet. Nic mě totiž nedokáže umlčet tak dokonale, jako sex.

Uvidíme se v Praze?
L. M.