úterý 23. září 2014

23. 9. 2014

Ačkoliv jsem nevěřila, že to dokážu, v pondělí jsem odjela zpátky do univerzitního města. Tentokrát na mě nečekala žádná ze spolubydlících, ale překvapení už od samého vchodu. Stůl byl plný jídla, zeď polepená post-it papírky v mých oblíbených barvách a na posteli mě čekaly dárky. Zase jsem začala myslet pozitivně, ale nevydržela to dlouho...

Byla jsem zrovna na cestě do semináře, jehož se díky mé úrovni jazyka ani nejsem povinna účastnit, když mi úsměv z tváře smetla jeho vyučující. Doteď si nejsem úplně jistá, který ze svých komplexů tím vyléčila. Přišla jsem více než připravená - s hotovou domácí prací, nastudovaným tématem i knihou v pdf formě po ruce v elektronické čtečce. Pak přišel výstup, na který jsem se nemohla dostatečně připravit snad nikdy. S našpuleným obličejem a špičatým prstem ukazuje ke dveřím a dává mi najevo, ať okamžitě opustím místnost. Je více než patrné, že ta zatraceně drahá kniha v elektronické podobě nebyla tím pravým problémem. Nemůžu si odpustit svoje zvednuté obočí a společně s novým ruským kolegou, patřičně vyvedeným z míry, poslouchám ten nesmyslný rozkaz, připravená na pár minut o řeč. Místo hodiny tak zakládáme mafii v univerzitní knihovně trávíme čas vyprávěním o jeho cestě do Česka.

Už po týdnu jsem se naučila, že na vysoké škole nemůžete čekat od spolužáků jakékoliv zastání, stáváte se jejich čistou konkurencí, ničím víc. Naopak si většina z nich bude mnout ruce s každou další křivdou, kterou na vás někdo vykoná, protože třeba díky nim nepropadnou tím prvním pomyslným sítem. Obohacená o pár hodin volného času se vracím na kolej a uražená i pohoršená zároveň se svalím ještě v saku a košili do postele. Spolubydlící mi do jedné ruky podává Nutellu, do druhé dlouhou lžičku a já na dotaz, zda ji chci natřít na celozrnný toast, zavrtím hlavou a nabírám jednu vrchovatou. Za chvíli přichází na večeři můj oblíbený Spolužák a svět je najednou o něco lepší.

S vyhlídkou, že profesorku znovu uvidím až u zápočtového testu, budu-li chtít, odcházím klidná na svou poslední večerní lekci, kde, překvapení, sedí ona. Doteď jsem nepřišla na to proč vlastně. Toho večera jsem si byla jistá sama sebou víc než ona. Nemohla mě porazit.

Dobrou noc.
L. M.

1 komentář:

  1. Haj tak to je hustý! Co to vlastně studuješ? A proč vás vyrazila z přednášky?

    OdpovědětVymazat