pátek 19. září 2014

19. 9. 2014

Školní čtvrtek uběhl rychleji než všechny dny ostatní, čekala mě jen ranní lekce francouzštiny, na kterou jsem se konec konců docela těšila, a první oběd v menze, který jsem si společně s koupí té otravně drahé učebnice stanovila jako úkol dne. Netrvalo dlouho a můj pastelový kufr se dal na cestu z kopce.

Protože mám radosti nedostatek, doplnila jsem ji materiální cestou. Navíc - stále mám narozeniny, navíc kulaté, jako skvělou záminku. Kousek leoparda pro městské lehké pobíhání najdete ve Stradivarius, červený lak byl součástí narozeninového balíčku od mé sestry. Touch fixy byly na mém seznamu radostí už měsíce, a tak jsem si vybrala tři okaté odstíny na zkoušku: Pale Pink, Fruit Pink a Marigold. V praxi je uvidíte už brzo. Masking tapes jsem si nebyla schopná odpustit, přestože v mé sbírce jich jsou už desítky. Do Marks & Spencer chodím upřímně jen pro jídlo a pití...

Všechny nevýhody umístění mého dočasného bydlení vyvažuje jen jedno výrazné plus - nikdy jsem neměla tak sexy zadek. Když ten prokletý kopec díky nedomyšlenému rozvrhu pětkrát vyběhnu na podpatcích nahoru a pětkrát ho brzdím po cestě dolů, logicky se to musí někde promítnout. Když procházím ráno recepcí, mává na mě milý elegantní pán, zubí se a přeje mi úspěšný den. Pár dní zpátky jsem si kvůli hlasitosti myšlenek zapomněla pustit do nasazených sluchátek hudbu a náhodou si tak vyslechla rozhovor středoškoláků proudících v davech opačným směrem. Bylo to zvláštní - vzhlíželi ke mně a já si v tu chvíli nebyla úplně jistá proč. Z vlasů mi Spolubydlící vykouzlila precizní cop, po ránu se ještě nestihly objevit žádné nedokonalosti pleti (nebo se mi ještě oči nerozlepily dostatečně na to, abych na ně mohla zaostřit svůj zrak) a přes ramena mám přehozený svůj legendární pánský blazer, korunující můj přiměřeně formální outfit. Tvářím se neutrálně a ze všech sil se snažím nedávat najevo svou slabost. To byla chvíle, kdy jsem si uvědomila, že jsem vysokoškolačka. Chtěla jsem sundat sluchátko a odpovědět jim něco chytrého a suchého, ale raději jsem pokračovala v cestě. 

Když jsem vystoupila s poloprázdným kufrem v domovském městě, cítila jsem se jinak. Jako bych najednou nepatřila vůbec nikam. Všechno se vystupňovalo s otevřením dveří do pokoje - všechno bylo vyrovnané na svém místě, naleštěné a poskládané, jako by tam nikdo nebydlel. Ve skříni zbyla jenom trika, bez kterých bych se obešla a kalhotky, které nezapadaly do škatulky ani "krásné", ani "pohodlné", a tak jsem neměla jediný důvod vzít si je do univerzitního města s sebou. Na Univerzitě jsem si ještě stále nenašla někoho či něco, co by mě nutilo se těšit zpátky, nebo zůstat déle. Mám kolem sebe okruh nových známých, s kterými se ráda potkávám v seminářích nebo u oběda, ale nemůžu je nazývat přáteli, snad ani kamarády ne. Najednou jsem nebyla doma vůbec nikde, všude mi nějaká podstatná část chyběla. Začala jsem bydlet v kufru.

Ačkoliv jsem ještě před týdnem předpokládala víkend plný oslav, týden na Univerzitě ze mě udělal takového samotáře, že jsem raději odjela do Velkoměsta, dala si k obědu sushi v oblíbeném bistru a doplnila šatník o pár neotřelých svršků. Cítila jsem se provinile. Ostatní vymýšlí jak mi udělat radost, nebo prahnou po vyprávěních z mého života, když se tolik změnilo, ale já nejsem schopná odpovědět ani na jednoduchou zprávu... 

Dobrou noc.
L. M.

Žádné komentáře:

Okomentovat