středa 17. září 2014

17. 9. 2014

Často se teď přistihuji u toho, jak přemýšlím kdo rozšířil tu fámu o zlatých studentských letech. Mám za sebou polovinu třetího dne a nedokáži se zbavit pocitu, že jsem tu strávila alespoň měsíc. Náladu už nezachraňují ani pestré Post-it papírky od táty z kanceláře a kdykoliv si odejdu koupit zmrzlinu pro útěchu, stihne mě děsivá bouřka a díky absenci deštníku se na kolej vracím s hlasitým vydechováním, mokrá až na kalhotky.

Pondělí pro mě bylo zkouškou a já jsem přišla nepřipravená. Pro kamufláž si nasazuji brýle, které vizuálně doplní všechny chybějící dovednosti a znalosti. Se zlatými sluchátky mířím o půl osmé k univerzitní budově na první přednášku. Místo v posluchárně volím zjevně nešťastně - neúměrně ambiciózní slečna v červeném wanna be kostýmku, s červenou rtěnkou a záplavou krajky. Techniku uvědomělého výrazu neovládala zrovna bravurně, špulila svoje úzké rty a hlasitě vydávala nějaký zvuk na souhlas a znamení, že rozhodně rozumí. Po poledni nacházím lepší společnost a odcházíme do blízké restaurace na ne-zas-tak-studentský oběd.

Vracím se na kolej sama, po tmě a se slzami na krajíčku volám Koťátku. Zjišťuji, že moje představa o oboru byla úplně zkreslená a potlačuji touhu sbalit kufr, naskládat krabice a najít jinou alternativu. Po cestě šlápnu na uvolněnou dlaždici a poslední čisté kalhoty mi nahodí vlna špinavé vody. Všude už je zavřeno, a tak zůstávám hlady do poledne příštího dne. Celý byt je prázdný, a tak na mě všechny splíny padají ještě snadněji. Pochyby, zda jsem vůbec schopná projít prvním sítem, se stávají silnějšími každou hodinou.

Když se mi rodiče někdy snažili rozmlouvat do duše a dávat rady do života, vzali to z opačného konce. Snad protože pocházím z rodiny s početnou základnou nadšenců pro adrenalinové sporty... Učili mě padat. Nebrečet, popadnout vyražený dech, zvednout se, oprášit, vydrbat z krvácející rány kamínky a jít dál. Občas se nenávidím za to, jak dobrým studentem jsem byla.

Po pár dnech jsem schopná najít místo pro všechny svoje věci, které mě drží nad vodou. Záludně chodím nakupovat jídlo do nejvzdálenějšího supermarketu, abych po cestě načerpala trochu čerstvého vzduchu po dvanácti hodinách trávených v učebnách, po očku sleduji, co je nového ve výlohách a objevuji další zapadená místa. V Tescu jsem našla celé balení vzorovaných lepítek za 30 korun, takže pokud jste chudý student, nebo status chudého studenta v brzké době očekáváte, je to fajn alternativa k těm krásným Washi páskám z FluffyOak. V oblíbeném knihkupectví potkávám neochotnou obsluhu, a tak místo s radostí odcházím jen s lineckým kolečkem z nové cukrárny. Návštěva vyššího patra, kde jsem trávila noc ve společnosti milovníků jídla a vína, mi na chvíli pomohla z hlavy vyhnat chmury.

I přes všechny záchytné body, které se mi podařilo najít, si nepřipadám šťastná. A když nejste šťastní, změňte něco.

Asi si obarvím hlavu na zeleno a nechám zacuchat dready.
L. M.

1 komentář:

  1. Ten pocit po prvních dvou dnech mám každý rok, je to šílené, ale člověk se toho snad nezbaví. Každý nový semestr nechápavé obličeje" co vlastně po nás chce?".Taky jsem si prožila velké zklamání z oboru, není to moc příjemné buď překousneš první půlrok zadaří se nebo prostě přestoupíš, horší je to s tou samotou v novém městě sama. Na to se jen tak nedá zvyknout, nemám zkušenosti, ale jedno je jasné, potřebuješ najít svou spřízněnou duši. Někoho kdo bude tu samotu vyplňovat. Drž se a bojuj :)

    OdpovědětVymazat