sobota 13. září 2014

13. 9. 2014

Nálada sobotního odpoledne se nijak nezvedá, ačkoliv jsem v to silně doufala. V pátek ráno jsme za vytrvalého deště nastoupily s loďákem do autobusu a s tím stejným zavazadlem šlapaly do nekončícího kopce k nám přidělené koleji. Pokud byste, stejně jako já, očekávali, že po podepsání jedné smlouvy dostanete klíčky k vašemu budoucímu bydlišti, ošklivě byste se pletli.

Čekala nás jedna nekončící řada, kde do poslední chvíle nikdo netušil, proč v ní vlastně čeká. Po dvou a půl hodinách přežitých na kostičce mléčné čokolády z útrob kabelky Spolubydlící odemykáme pokoj ve třetím patře, sborově sebou praštíme na postel. Pro naše překvapení a radost je vedlejší pokoj zatím prázdný, a tak se nemusíme dělit o koupelnu ani kuchyňskou linku, která je velikostně tak akorát pro jednoho nenáročného jedlíka.

Sedíc na schodech potkávám Spolužáka, jediného sympatického zástupce z mého oboru, a jdu k němu na čaj a buchetku, vlastně tři. Večer se k nám přidává Spolubydlící, která od našeho příjezdu nepřestala přemýšlet nad odstoupením od smlouvy a denním dojíždění. Koleje, kde jsme skončily, nejsou ty z nejhorších, vlastně to nemohlo dopadnout lépe. Je tu více úložného prostoru než u mě doma, okno přes celou stěnu s výhledem na město, snad jen pár záhadných fleků na stěnách kazí dojem. Jdeme se večer projít městem, kupujeme si čerstvé pečivo na snídani a já neodolávám mandlovo-kokosové zmrzlině z oblíbené cukrárny, ačkoliv na mě ze všech stran prší. 

Přes to všechno jsem přišla rychle o iluze, nebo se o ně svým tvrdým spánkem v 22:00 připravila sama… Když zaklepete na dveře svých sousedů, nikdo vám neotevře, ani kdybyste v ruce drželi dort (Nedržela jsem , ale CO KDYBY?). V sobotu přijíždí moji rodiče s další várkou krabic a kufrů a s nimi dávka zbytečného zmatku. Vcházíme do pěti restaurací a v zápětí z nich zase vycházíme, protože mému tátovi žádná z nich nebyla dostatečně dobrá. Trochu otrávená prosím číšníka o denní nabídku a beze slov žvýkám teplý oběd. Po obědě odjíždí, já a Spolubydlící vybalujeme poslední věci a snažíme se z jinak chladného, nemocnici připomínajícího prostoru vytvořit něco, co by nám alespoň trochu dělalo doma.

Ačkoliv jsem dělala po pokoji ještě před pár hodinami oslavné tanečky, které způsobila radost z fungujícího internetu, teď sprostě nadávám, chodím tam a zpět po pokoji a zlostně vytrhávám a zase zpátky strkám do zásuvek rozličné dráty a kábly. Za 10 hodin jsem vypila 7 šálků čaje a snědla zásoby na polovinu týdne. S trochou štěstí se domů vrátím tlustá, leč vzdělaná.

Dobrou noc.
L. M.

2 komentáře:

  1. Z mý strany je stěhování velice náročná a citlivá věc ... Bude ti trvat dlouho, než sivzvykneš. Na začátku je to vždycky utrpení ... Posílám energii 😉

    OdpovědětVymazat
  2. Jéééé, já se v sobotu taky stěhovala do Olomoce :) Naštěstí už mám zkušenosti, takže to šlo jako po másle, už to máme hezky útulné a vyzdobené :) Zásoby jídla dovezu příští týden, ale taky mi vydrží tak 2 dny a dalších 12 budu držet hladovku :D

    OdpovědětVymazat