úterý 30. září 2014

30. 9. 2014

Potřebovala jsem celkem tři týdny k tomu, abych univerzitní město přestala nesnášet a začala život tu brát jako výzvu, kterou, stejně jako všechny ostatní, nevzdám. Představa, kde studiem proplouvám bez povšimnutí, se mi naplnit nepodařila. Pravda je taková, že budím až příliš pozornosti, což má za důsledek jediné - nemůžu si dovolit být v něčem podprůměrná, protože na to ostatní čekají. Přichází mi pochvalný mail za kreativní pojetí dílčího projektu, nadšená reakce na výběr kontroverzního tématu a veselé ,,Dobré ráno!" od mé, ještě na metry vzdálené, oblíbené profesorky. Po cestě z přednášky se usmívám při čtení zamilované básničky, co někdo napsal po útržích růžovou křídou na chodník. Věci se stávají lepší, i když mě to stojí spoustu úsilí.

Abych si udržela psychické zdraví, obklopila jsem se spoustou drobností působících radost. Čtyři vtipné tužky, které pro jistotu na semináře nenosím, jsem objevila nedávno v H&M. V papírovém balíčku od Fluffy Oak byste našli spoustu pestrých papírových pytlíků, v kterých pravidelně rozesílám radost poštou namísto všedních obálek. Koupí vousatých nálepek jsem se zbavila většiny drobásků ve Varšavě. Nejoblíbenější naušnice jsou dílem mé zesnulé babičky - vyráběla je, když můj táta ještě ani neuměl chodit a já je už pět let pyšně nosím. Smoothie z ananasu a kokosového mléka jako oblíbená svačina a v neposlední řadě Snowflake cookie od Yankee Candle, co v návštěvách vyvolává otázku ,,Co tu tak krásně voní?". Tohle a má skromná sbírka mýdlíček z Lush...

S životem na koleji se naučíte spoustu nových věcí, já jsem se ty zásadní rozhodla shrnout v několika krátkých bodech:

Jídlo dělá přátele, ovšem jen do té doby, kdy ho mají všichni dostatek. Pak začínají hunger games... Jakmile tohle klidové období pomine, vy a vaše lednice polička v lednici plná sojového mléka, čerstvého tvarohu s bylinkami a barevného ovoce se stáváte podezřelými. To balení mých oblíbených chocolate chip cookies, které na polici v kuchyňce položily spolubydlící z vedlejšího pokoje před čtrnácti dny, musí být nějaká nová forma náročného psychotestu.

Každý kluk je ajťák, alespoň poloviční. Po příjezdu velmi rychle zjistíte, že internet nefunguje, počítač nekomunikuje, heslo je neplatné a začnete si vzteky při čtení návodů na mobilním internetu škubat vlasy... Přichází období, kdy se student fakulty informatiky stává zatraceně žhavým adeptem na rande. A přesně to je ten důvod, proč mi kabel k internetu drží v notebooku jenom silou vůle a pestrobarevných masking tapes. Nerandím.

Čaj o páté. A taky v šest, v poledne, ve dvě a jeden na cestu. Jako milovníka dobré kávy mě nikdy neuvidíte s hrnkem rozpustné, ani v případě těžkého časového skluzu a přemáhajícího spánku.

Zjistíte, že nejste takový bordelář, jako říkala vaše máma. Protože zamést po sobě drobky, vynést koš, nebo utřít rozlitou lepkavou tekutinu z podlahy je zřejmě lekce pro pokročilé, kterou kromě mě a Spolubydlící nikdo neovládá.

Zahrňte se krásnem. Protože i ta největší nespravedlnost světa se mnohem lépe snáší v útulném koutku, než na nemocničním lůžku.

Sladké sny.
L. M.

P. S.: Dnes večer máte poslední šanci nominovat svoje oblíbené blogy do aktuálního ročníku Blogerky roku. Pokud mezi ně leopardí zápisky patří, dejte jim v soutěži šanci. Díky.

pátek 19. září 2014

19. 9. 2014

Školní čtvrtek uběhl rychleji než všechny dny ostatní, čekala mě jen ranní lekce francouzštiny, na kterou jsem se konec konců docela těšila, a první oběd v menze, který jsem si společně s koupí té otravně drahé učebnice stanovila jako úkol dne. Netrvalo dlouho a můj pastelový kufr se dal na cestu z kopce.

Protože mám radosti nedostatek, doplnila jsem ji materiální cestou. Navíc - stále mám narozeniny, navíc kulaté, jako skvělou záminku. Kousek leoparda pro městské lehké pobíhání najdete ve Stradivarius, červený lak byl součástí narozeninového balíčku od mé sestry. Touch fixy byly na mém seznamu radostí už měsíce, a tak jsem si vybrala tři okaté odstíny na zkoušku: Pale Pink, Fruit Pink a Marigold. V praxi je uvidíte už brzo. Masking tapes jsem si nebyla schopná odpustit, přestože v mé sbírce jich jsou už desítky. Do Marks & Spencer chodím upřímně jen pro jídlo a pití...

Všechny nevýhody umístění mého dočasného bydlení vyvažuje jen jedno výrazné plus - nikdy jsem neměla tak sexy zadek. Když ten prokletý kopec díky nedomyšlenému rozvrhu pětkrát vyběhnu na podpatcích nahoru a pětkrát ho brzdím po cestě dolů, logicky se to musí někde promítnout. Když procházím ráno recepcí, mává na mě milý elegantní pán, zubí se a přeje mi úspěšný den. Pár dní zpátky jsem si kvůli hlasitosti myšlenek zapomněla pustit do nasazených sluchátek hudbu a náhodou si tak vyslechla rozhovor středoškoláků proudících v davech opačným směrem. Bylo to zvláštní - vzhlíželi ke mně a já si v tu chvíli nebyla úplně jistá proč. Z vlasů mi Spolubydlící vykouzlila precizní cop, po ránu se ještě nestihly objevit žádné nedokonalosti pleti (nebo se mi ještě oči nerozlepily dostatečně na to, abych na ně mohla zaostřit svůj zrak) a přes ramena mám přehozený svůj legendární pánský blazer, korunující můj přiměřeně formální outfit. Tvářím se neutrálně a ze všech sil se snažím nedávat najevo svou slabost. To byla chvíle, kdy jsem si uvědomila, že jsem vysokoškolačka. Chtěla jsem sundat sluchátko a odpovědět jim něco chytrého a suchého, ale raději jsem pokračovala v cestě. 

Když jsem vystoupila s poloprázdným kufrem v domovském městě, cítila jsem se jinak. Jako bych najednou nepatřila vůbec nikam. Všechno se vystupňovalo s otevřením dveří do pokoje - všechno bylo vyrovnané na svém místě, naleštěné a poskládané, jako by tam nikdo nebydlel. Ve skříni zbyla jenom trika, bez kterých bych se obešla a kalhotky, které nezapadaly do škatulky ani "krásné", ani "pohodlné", a tak jsem neměla jediný důvod vzít si je do univerzitního města s sebou. Na Univerzitě jsem si ještě stále nenašla někoho či něco, co by mě nutilo se těšit zpátky, nebo zůstat déle. Mám kolem sebe okruh nových známých, s kterými se ráda potkávám v seminářích nebo u oběda, ale nemůžu je nazývat přáteli, snad ani kamarády ne. Najednou jsem nebyla doma vůbec nikde, všude mi nějaká podstatná část chyběla. Začala jsem bydlet v kufru.

Ačkoliv jsem ještě před týdnem předpokládala víkend plný oslav, týden na Univerzitě ze mě udělal takového samotáře, že jsem raději odjela do Velkoměsta, dala si k obědu sushi v oblíbeném bistru a doplnila šatník o pár neotřelých svršků. Cítila jsem se provinile. Ostatní vymýšlí jak mi udělat radost, nebo prahnou po vyprávěních z mého života, když se tolik změnilo, ale já nejsem schopná odpovědět ani na jednoduchou zprávu... 

Dobrou noc.
L. M.

středa 17. září 2014

17. 9. 2014

Často se teď přistihuji u toho, jak přemýšlím kdo rozšířil tu fámu o zlatých studentských letech. Mám za sebou polovinu třetího dne a nedokáži se zbavit pocitu, že jsem tu strávila alespoň měsíc. Náladu už nezachraňují ani pestré Post-it papírky od táty z kanceláře a kdykoliv si odejdu koupit zmrzlinu pro útěchu, stihne mě děsivá bouřka a díky absenci deštníku se na kolej vracím s hlasitým vydechováním, mokrá až na kalhotky.

Pondělí pro mě bylo zkouškou a já jsem přišla nepřipravená. Pro kamufláž si nasazuji brýle, které vizuálně doplní všechny chybějící dovednosti a znalosti. Se zlatými sluchátky mířím o půl osmé k univerzitní budově na první přednášku. Místo v posluchárně volím zjevně nešťastně - neúměrně ambiciózní slečna v červeném wanna be kostýmku, s červenou rtěnkou a záplavou krajky. Techniku uvědomělého výrazu neovládala zrovna bravurně, špulila svoje úzké rty a hlasitě vydávala nějaký zvuk na souhlas a znamení, že rozhodně rozumí. Po poledni nacházím lepší společnost a odcházíme do blízké restaurace na ne-zas-tak-studentský oběd.

Vracím se na kolej sama, po tmě a se slzami na krajíčku volám Koťátku. Zjišťuji, že moje představa o oboru byla úplně zkreslená a potlačuji touhu sbalit kufr, naskládat krabice a najít jinou alternativu. Po cestě šlápnu na uvolněnou dlaždici a poslední čisté kalhoty mi nahodí vlna špinavé vody. Všude už je zavřeno, a tak zůstávám hlady do poledne příštího dne. Celý byt je prázdný, a tak na mě všechny splíny padají ještě snadněji. Pochyby, zda jsem vůbec schopná projít prvním sítem, se stávají silnějšími každou hodinou.

Když se mi rodiče někdy snažili rozmlouvat do duše a dávat rady do života, vzali to z opačného konce. Snad protože pocházím z rodiny s početnou základnou nadšenců pro adrenalinové sporty... Učili mě padat. Nebrečet, popadnout vyražený dech, zvednout se, oprášit, vydrbat z krvácející rány kamínky a jít dál. Občas se nenávidím za to, jak dobrým studentem jsem byla.

Po pár dnech jsem schopná najít místo pro všechny svoje věci, které mě drží nad vodou. Záludně chodím nakupovat jídlo do nejvzdálenějšího supermarketu, abych po cestě načerpala trochu čerstvého vzduchu po dvanácti hodinách trávených v učebnách, po očku sleduji, co je nového ve výlohách a objevuji další zapadená místa. V Tescu jsem našla celé balení vzorovaných lepítek za 30 korun, takže pokud jste chudý student, nebo status chudého studenta v brzké době očekáváte, je to fajn alternativa k těm krásným Washi páskám z FluffyOak. V oblíbeném knihkupectví potkávám neochotnou obsluhu, a tak místo s radostí odcházím jen s lineckým kolečkem z nové cukrárny. Návštěva vyššího patra, kde jsem trávila noc ve společnosti milovníků jídla a vína, mi na chvíli pomohla z hlavy vyhnat chmury.

I přes všechny záchytné body, které se mi podařilo najít, si nepřipadám šťastná. A když nejste šťastní, změňte něco.

Asi si obarvím hlavu na zeleno a nechám zacuchat dready.
L. M.

sobota 13. září 2014

13. 9. 2014

Nálada sobotního odpoledne se nijak nezvedá, ačkoliv jsem v to silně doufala. V pátek ráno jsme za vytrvalého deště nastoupily s loďákem do autobusu a s tím stejným zavazadlem šlapaly do nekončícího kopce k nám přidělené koleji. Pokud byste, stejně jako já, očekávali, že po podepsání jedné smlouvy dostanete klíčky k vašemu budoucímu bydlišti, ošklivě byste se pletli.

Čekala nás jedna nekončící řada, kde do poslední chvíle nikdo netušil, proč v ní vlastně čeká. Po dvou a půl hodinách přežitých na kostičce mléčné čokolády z útrob kabelky Spolubydlící odemykáme pokoj ve třetím patře, sborově sebou praštíme na postel. Pro naše překvapení a radost je vedlejší pokoj zatím prázdný, a tak se nemusíme dělit o koupelnu ani kuchyňskou linku, která je velikostně tak akorát pro jednoho nenáročného jedlíka.

Sedíc na schodech potkávám Spolužáka, jediného sympatického zástupce z mého oboru, a jdu k němu na čaj a buchetku, vlastně tři. Večer se k nám přidává Spolubydlící, která od našeho příjezdu nepřestala přemýšlet nad odstoupením od smlouvy a denním dojíždění. Koleje, kde jsme skončily, nejsou ty z nejhorších, vlastně to nemohlo dopadnout lépe. Je tu více úložného prostoru než u mě doma, okno přes celou stěnu s výhledem na město, snad jen pár záhadných fleků na stěnách kazí dojem. Jdeme se večer projít městem, kupujeme si čerstvé pečivo na snídani a já neodolávám mandlovo-kokosové zmrzlině z oblíbené cukrárny, ačkoliv na mě ze všech stran prší. 

Přes to všechno jsem přišla rychle o iluze, nebo se o ně svým tvrdým spánkem v 22:00 připravila sama… Když zaklepete na dveře svých sousedů, nikdo vám neotevře, ani kdybyste v ruce drželi dort (Nedržela jsem , ale CO KDYBY?). V sobotu přijíždí moji rodiče s další várkou krabic a kufrů a s nimi dávka zbytečného zmatku. Vcházíme do pěti restaurací a v zápětí z nich zase vycházíme, protože mému tátovi žádná z nich nebyla dostatečně dobrá. Trochu otrávená prosím číšníka o denní nabídku a beze slov žvýkám teplý oběd. Po obědě odjíždí, já a Spolubydlící vybalujeme poslední věci a snažíme se z jinak chladného, nemocnici připomínajícího prostoru vytvořit něco, co by nám alespoň trochu dělalo doma.

Ačkoliv jsem dělala po pokoji ještě před pár hodinami oslavné tanečky, které způsobila radost z fungujícího internetu, teď sprostě nadávám, chodím tam a zpět po pokoji a zlostně vytrhávám a zase zpátky strkám do zásuvek rozličné dráty a kábly. Za 10 hodin jsem vypila 7 šálků čaje a snědla zásoby na polovinu týdne. S trochou štěstí se domů vrátím tlustá, leč vzdělaná.

Dobrou noc.
L. M.

čtvrtek 11. září 2014

11. 9. 2014

Je čtvrtek večer a padá na mě smutek. Všechno oblíbené, co dělá moje dny voňavější, milejší a krásnější už si našlo svoje místo v boxech a taškách, aniž bych věděla, jestli je do pokoje o velikosti krabice od bot vůbec všechny vměstnám. Z psacího stolu na mě teskně kouká pár neoblíbených pastelek a vypsaných tužek, ve váze už nejsou čerstvé květiny od dědy a ve skříni zbylo jen pár podivně barevných a střižených kousků, o jejichž původu po letech pochybuji.

Srdíčkový papír je z Tiger, království všech nesmyslů a roztomilostí, do kombinace červené s růžovou jsem se zamilovala už před lety, když Prada přišla se svojí color blocking kolekcí. Až bude nejhůř a v úterním desetihodinovém rozvrhu budu postrádat svou neexistující pauzu na oběd, svačinu i čůrání, bude se mi hodit má nejoblíbenější čokoláda. Lak na nehty je z limitované edice Rita Ora for Rimmel, odstín Lose Your Lingerie, výsledek partnerství předodjezdových chmurů a návštěvy drogerie. Snowflake cookie od Yankee Candle najde svoje místo ve skříni, aby oblečení zůstalo voňavé i v případě, že našim budoucím dvěma spolubydlícím budou chybět základní hygienické návyky. Levandulové Urbanears překonají už jen ty kanárkové, které se mi nepodařilo sehnat.
...

Ještě nedávno před domem zastavovalo auto s Dobrodružnou za volantem a Čarokrásnou sedící hned vedle. Společně tvoří tu nejpříjemnější společnost, jakou si můžete přát. Překvapí vás, když se unavení o půlnoci svlékáte do sprchy a přijdou s lepším nápadem, přelezou plot vodárny, protože z její střechy jdou nejlíp vidět hvězdy, zarezervují letenky na Havaj jako překvapení, pojedou hodiny, aby se pod nějakou skvělou záminkou ujistily, že jsem v pořádku a vidí krásu tam, kde ji ostatní nehledají.

Naposledy jsme se ocitly na opuštěném letišti za městem mezi balíky slámy. ,,Pojď, Leoparde, naučím tě řídit!" A protože ne nepovažuje za odpověď, za chvíli jsem poprvé seděla na místě řidiče a měla nohu na pedále, o kterém jsem do té doby nevěděla ani jak se mu říká. Křičela jsem, podivně se hihňala a měla radost, protože se mi podařilo překonat jeden ze svých největších strachů. Shodujeme se, že couvání vyžaduje další speciální lekci a jíme dezert, který jsem vzala na cestu.

V poledne naposledy objímám Čarokrásnou u ní ve škole a předávám jí oblíbenou hudbu, kterou jsme společně poslouchali na horách. Když žehlím poslední trička na cestu, objevím i bílé tílko s třemi nevypratelnými fleky od krevet, které mi uvařil Čtenář na večeři a musím se od srdce zasmát. Přes všechno těšení se na další setkání se snažím jeho sliby brát s rezervou - nechci být zklamaná, když si nenajde čas v jeho plném diáři, a jestli to v jeho představě mělo celé zůstat jen u jednoho tolik příjemného víkendu, chci si ho zapamatovat takhle.

Zbytek dne odcházím do rozličných zákoutí našeho domu nepozorovaně brečet a vymýšlím nové obavy z nepoznaného. Čeká mě nový start ve chvíli, kdy jsem začínala milovat věci takové, jaké jsou. Pověst i vztahy, které jsem budovala spoustu let, najednou nebudou hrát žádnou roli. Jsem vhozená do vody, kde plavecký diplom s delfínem nestačí.

Dobrou noc.
L. M.

úterý 9. září 2014

9. 9. 2014

Víkend je za námi a já jsem zpět, ačkoliv se mnozí z vás, stejně jako moji přátelé, mohli obávat, že tomu tak nebude. Cesta do Prahy mě stála spoustu nevinných lží a odvahy. Dlouholetá pražská kamarádka mi vzala vítr z plachet, když mi oznámila, že tou dobou se bude opalovat u moře a mně tak nezbývalo nic jiného, než po dlouhé době zase trochu zariskovat. Hop nebo trop.



V pátek ráno ve spěchu skládám oblečení do kufru a nenamalovaná odjíždím do Velkoměsta, kde mě čeká cesta do bytu s kufrem těžkým jako já samotná přes nesmyslně rozkopané centrum. Od jedenácté dopolední odmítám oběd a poslouchám, jak je ve skutečnosti vepřový řízek s bramborovým pyré lehké jídlo. Místo jídla si dávám sprchu, chodím tam a zpět chodbou domu mé tety, proklínám svou dobrodružnou půlku a třikrát se převlékám, dokud čtyřčlená porota nerozhodne pro černé pouzdrové šaty.

Ve dvě hodiny společně s tetou sedám do auta a vydáváme se na tříhodinovou cestu, obě s přibližně stejnou mírou nervozity v krvi. Ji čekalo slavnostní otevření salonu rodinného přítele a já o tom, co mě čeká, neměla ponětí. Od setkání mě dělilo už jen půl hodiny - seděla jsem na posteli v tetině hotelovém pokoji, lila do sebe jednu skleničku vody za druhou, abych srazila tu horkost, co jsem cítila a každou chvíli přebíhala od koupelny k zrcadlu, telefonu a zpět.

O pár minut později rovnou pod okny zastavuje auto a z něj vystupuje on. Popadám kufr, snažím se udržet na nohou a doufám, že je buď nedoslýchavý, nebo má dostatek smyslu pro humor, aby vstřebal poznámky mé tety, díky kterým se směju ještě po cestě. Naposled se nadechnu a za drkotání koleček zacházím za roh, kde mě čeká. ,,To musíš být ty..." Poprvé si podáváme ruce.

Čtenář byl hmatatelný důkaz toho, že mám ve skutečnosti často z pekla kliku - stylový gentleman, skvělý kuchař, vtipná i inteligentní společnost. Místo tmavého sklepa jsem společně s ním obývala celý víkend světlý byt a podrobovala se všemu, jen ne mučení. Jakmile se ze mě uvolnilo všechno to napětí, které jsem necítila snad ani u maturity, rozbolela mě hlava. ,,A já jsem myslel, že ti ty drogy budu muset nenápadně rozpustit v pití...", směje se.

Z druhého filmu na rozkládacím gauči máme už jen útržky, společně odcházíme do ložnice, kde se k sobě několik hodin nenápadně přibližujeme a letmo dotýkáme tak dlouho, dokud se všechno to skrývání stane neúnosné, chytá mě za paže a silně k sobě tiskne. Tu noc jsme nespali ani minutu. Celou dobu se nechávám hladit, svírat v náručí a zasypávat polibky. ,,Nejsem já vlastně zoofil? Právě jsem měl sex s leopardem.". Ložnici opouštíme až ve dvě odpoledne následujícího dne a nebýt strašného hladu, zůstali jsme tam pravděpodobně ještě déle. Procházíme se městem, jíme zmrzlinu, v Lush si vyzvedávám pár voňavých věcí, navštěvujeme výstavu Andyho Warhola, a pak celý minulý večer opakujeme, s rozdílem, že tentokrát si dopřáváme i několik hodin spánku.

V neděli v poledne mě líbá naposledy a odjíždí, já potkávám kamarádky a na doporučení jedné z blogerek míříme do Panské ulice, kde hodinu trávíme v Soup in the city na pozdním obědě. Den končíme s Dobrodružnou a Čarokrásnou v parku na Petříně, shodujeme se, že Angelato není vlastně tak super a při cestě k autu dostáváme pozvání na večeři na účet podniku, které sborově odmítáme. Celou cestu domů mlčím na zadním sedadle, promítám si uplynulé dny a přemýšlím, kde je háček.

O den později mi přichází zpráva. ,,Voní mi po tobě koupelna a celá postel." Mně nezbývá nic jiného než na jeho vůni a všechno ostatní myslet a těšit se, že mi třeba brzy oživí paměť.

Mějte úspěšný týden.
L. M.

čtvrtek 4. září 2014

4. 9. 2014

Je tu září a s ním bláto, déšť, zima a vítr. Období, ve kterém bych mohla s láskou a radostí nosit všechna svoje saka, jsme letos nějak přeskočili. Místo toho oblékám koženou bundu, leopardí rukavice na svoje ledové ruce a nezapomínám deštník.

Od nástupu do školy mě dělí necelé dva týdny a já dostávám místo na koleji a s ním další záminku pro sepisování nekonečných odškrtávacích seznamů. Jediné světlé okamžiky tvoří rozšířený sortiment všech zápisníků a psacích potřeb v papírnictvích a přání s dárky k narozeninám, které dostávám v průběhu celého měsíce - ať už od přátel, nebo oblíbených značek, kterým jsem se dobrovolně upsala. Tohle září totiž slavím narozeniny hned dvakrát - dvacáté a první, ty leopardí.

Vínová kašmírová šála nedostala poslední dva roky chvíli odpočinku, a tak jsem jí pořídila stylově nesmrtelnou zástupkyni. S prvním dárkem přišla po mém doporučení babička. Parfém je pro mě intimnější záležitostí než prádlo, nikdo mě nezná tak dobře, aby si ho mohl dovolit koupit sám. V parfumeriích mě můžete potkávat měsíce jak odcházím s prázdnou, protože jsem ještě nepřičichla k ničemu, co by mě charakterizovalo a jen podtrhovalo osobnost. Po roce bez změny jsem tak konečně rozšířila trojici svých oblíbenců. S radostí mně vlastní rozšiřuji i kolekci spodního prádla a jen těžko potlačuji touhu vrátit se pro další. Zlatý náramek Cruciani se srdíčky na mě pro změnu mrkal po cestě na festival.

Nervozitou způsobenou očekáváním společného víkendu se Čtenářem pomalu přestávám jíst, nepočítám-li občasné uzobávání ananasu z misky, co mi leží na nočním stolku. V posledním měsíci trávím stále více času ve společnosti Pražana a Dobrodružné. Cítím se s nimi dobře, jsem otevřená a oni jsou na oplátku otevření ke mně. S Dobrodružnou se snažíme rozluštit přechozené vztahy a Pražan řeší problémy s jeho aktuální přítelkyní, která na Dobrodružnou žárlí a mě z pro mě nepochopitelných důvodů považuje za životní vzor. Protože na žádné řešení nastalých situací nepřicházíme, Pražan mě vyzvedává, veze domů a tam do pozdních nočních hodin jíme darovaná Kinder vajíčka, i přes náš věk skládáme hračky, co jsme našli uvnitř, a mazlíme psa po operaci. Já se těším na něj a on se těší na mě, protože si pamatuje, že jsem jediná návštěva, díky které může ležet na koženém gauči a umí dobře škrábat - jakmile na chvíli přestanu, čumákem mi nadzvedává dlaně, abych pokračovala.

Od chvíle, kdy mě Čtenář spatří poprvé, nás dělí jen jedna noc. Na kufr jsem ještě ani nesáhla a s rostoucím strachem klesá moje chuť k jeho zabalení. Pro všechny případy hledám hotely v okolí, mapuji všechny přátele a známé, kteří se právě v hlavním městě nachází. Pleť vycítila můj strach a já s každým pohledem do zrcadla potlačuji nutkání vzít do ruky telefon a setkání úplně zrušit.

Další příspěvek čekejte z pražského sklepa.
L. M.