čtvrtek 7. srpna 2014

7. 8. 2014

Ještě než jsem se vydala vstříc polskému dobrodružství, musela jsem čelit měsíčnímu porýpávání ze strany mé mámy - ,,Varšava? Polsko? A co tam jako budete dělat? Proč nejedete za stejné peníze radši Tady a Tam?". Nenechala jsem se a v jednu ráno nastoupila do nočního vlaku jedoucího přímo do hlavního města Polska.

Den před odjezdem jsem uznala, že moje vlasy potřebují dávku energie, a tak jsem po dlouhém přemlouvání donutila mámu, aby mi je obarvila. Z kadeřnic mám panickou hrůzu: dva centimetry vidí jako deset a barevné vnímání mají posunuté hned o několik odstínů. Zasedla jsem tedy v koupelně na stoličku od piana, v oblíbeném triku od bývalého přítele (přesně v tom, které jsem měla tak opatrovat, protože je z limitované edice a nemá ho jen tak někdo), a nechala se škrábat ve vlasech. Jestli je máma někdy lehce nevrlá, násobí se to hodinu před spaním. ,,Asi došla barva, Mládě, nezbylo na konečky, co budeme dělat?" Poradila jsem jí, aby zbytek oplácala o už obarvenou část, přičemž mé vlasy vzala do ohonu a začala s nimi šlehat po temeni hlavy tak silně, že mi barva stříkala až na čelo. Všechno to byla sranda, netrvala však déle než do druhého dne. ,,Nejdriv si oholim hlavu, a pak te prijdu zamordovat.", odeslala jsem a za pár chvil klepala na dveře její kanceláře, abych se s výtvorem předchozího večera pochlubila osobně. Od toho dne si zběsile myju vlasy v naději, že ta barva přeci nemůže vydržet věčnost...

Ve spěchu jsem naskočila do sedmého vagonu, kde už čekali dva spolucestující z Vídně. Přiznávám, že právě z noční cesty jsem měla největší obavy. Očekávala jsem minimálně jednoho opilého Hanze středního věku přes dvě sedadla, ale byla jsem příjemně překvapená. Společnost nám dělal milý rakouský pár a já jsem se mohla marně pokoušet během osmihodinové cesty usnout.

Na hlavním nádraží jsem vystoupila kolem osmé ranní - opuchlá, růžová, pomačkaná a na kost zmrzlá, protože na ovládání klimatizace jsem byla příliš krátká, doslova. Ačkoliv se všechno zdálo jednoduché jako facka, zvládla jsem se ztratit už na začátku. Dvakrát jsem nevědomky obkroužila podzemní část, několikrát se ztratila a znovu našla v podchodech vedoucích pod hlavní třídou... Po cestě do hostelu jsem omylem vystoupila o dvě zatávky (a několik uliček tak drobných, že se nikdo neobtěžoval zaznamenat je do mapy) dříve. V té chvíli zjišťuji, že s angličtinou se tu domluvím jen zřídka a polština s češtinou se podobají jen vzdáleně.

Nemohla jsem se dočkat, až se osprchuju, převléknu a zapadnu do velkoměstského davu. Potkáte-li mě na cestách, těžko na sobě budu mít ošoupané tenisky a na zádech batoh plný lepených chlebů. Občas bych si přála, aby mi tohle všechno bylo jedno, ale toho nikdy nedocílím. Je to něco, co mě nutí cítit se nejistě. Pokud mám poutat pozornost, ať je to extravagancí, úsměvem, nebo čímkoliv, na co bych dokázala být pyšná... Pak jsem schopná ji snést. Když se mě nápadně pozorující a pronásledující místní během pochůzek po okolí ptal na nejbližší autobusovou zastávku, oddechla jsem si, že jsem asi odvedla během maskování dobrou práci...

Poté, co jsem byla víc než 30 hodin neustále na nohou, na mě přišla rychlá únava a usínám v pokoji s telefonem v ruce. O pár hodin později se probouzím, přesvědčená, že musí být určitě ráno následujícího dne. Místo snídaně byl však čas akorát na večeři.

Když jde o ubytování, měla jsem zatraceně šťastnou ruku. Hned vedle se nacházelo stylové místo k letnímu posezení, z druhé strany Alkohole, 24 hodin otevřený portál plivající individua do jinak klidných ulic. Od moderního centra mě dělilo jen 8 minut autobusem, případně stopnutí jednoho z mnoha okouzlujících cyklistů jedoucích stejným směrem. Na Marienstatt jsem se dostala za pouhých 15 minut rychlé chůze a odtud líným couráním se zastávkami na lákavé jídlo a pití v ulicích dál do Starého a Nového Města.

O tom, kam všude jsem se podívala, co jsem nestihla, kde se musím vrátit a spoustě dalším zase zítra.
Dobrou noc, šelmy.
L. M.

2 komentáře:

  1. sama bych asi nemela odvahu se takhle rozmyslet, zabalit a vyrazit. presne bych se bala toho, ze se nekde ztratim a ani anglictina mi moc nepomuze, coz je dost mozne i v dnesnim svete, kde by mela anglictina prevazovat. jsou ale zeme a lide, ktere ani za nic tento jazyk nepouziji, a ja bych tak byla napospas svemu "instinktu"? spis stesti, ktere bych doufala ze se objevi a provede me ulickami az k cili:)
    uzivej si to tam a tesim se na dalsi clanky :))))

    OdpovědětVymazat
  2. Takže cesta na vlastní pěst, teda asi bych sama takhle nikam nejela, ale každému vyhovuje něco jiného :)

    OdpovědětVymazat