pondělí 11. srpna 2014

11. 8. 2014

Byl pátek ráno, když jsem zrovna osiřela. Celá rodina odjela na hory a nechali mě na pospas našemu pro jedno Mládě příliš velkému domu, Kim Kardashian mezi pavouky, nástrahám tmy, zlodějům, Jacku Nicholsonovi, mé největší noční můře, a několikadenní hladovce. Nevysvětlujte si to zle, dokážu se o sebe sama postarat, vařím mnohdy i líp než většina členů domácnosti, mým nepřítelem se ale v těchto dnech stává vlastní představivost.

Když už jsem se ocitla sama doma, rozhodla jsem se toho patřičně využít. Ne snad, že by se moje svobodné rozhodování nějak měnilo, ve dvaceti už to není taková pecka, ale jakmile máte volný dům, dostanete pocit, že něco podniknout tak nějak musíte, stává se to vaší povinností. A tak začal sled několika nečekaných událostí...


Jak říká moje babička: ,,Když to pěkně zabalíš, uvnitř může být třeba nasráno.". Uvnitř tohoto milého a voňavého balíčku není víc, než sada velkých dekoračních svíček do bytu, ale přiznejte se, že po něm také tajně toužíte! Ne úplně kýčovité svatební přání, rozhodně kýčovité naušnice a jeden z mnoha kousků šatníku, které jsem si půjčila a už nikdy nevrátila.

Pátek jsem, stejně jako neděli, trávila do večerních hodin v práci. I přes fakt, že dopolední směny jsou mnohem vleklejší, jsem ráda za každou z nich. Večer mě totiž čeká setkání s manželem jedné z kolegyň. Nikdy dopředu nevím, s čím přijde tentokrát. U zmrzliny sice nepracuje, ale každý večer se tam objeví, aby nám pomohl odnosit všechny těžké věci, rozmontovat a smontovat vše potřebné a sem tam něco ujíst. První dny budil dojem nevrlého dědy, to však jen do té doby, než o mě začal budit zvýšený zájem. Začal se usmívat, chodil o hodinu dřív a postupně se odhodlával k tak nepatřičným věcem, že na ně moje tělo a mysl nenalézají rychlou patřičnou reakci. Věci se stávaly den ode dne horší. Nejdřív jsem ucítila jen ruku na zádech, pak mě zezadu chytil za hrudník, dokud nepřišel další den a s ,,Mláďátko!" mě nechytil za ramena a nevtiskl mi mlaskavou a příliš dlouhou pusu. Neminulo mnoho dní a já jsem si zasloužila jeden nečekaný štípanec do pravé půlky.

To byl den, kdy se Mládě přestalo těšit do práce. Každé ráno se teď probouzím s doufáním, že začne nezastavitelně pršet, já budu muset předčasně zavřít a jít domů. Těším se, až léto skončí, začne mrznout, zabalím se do zimní bundy, narazím si kulicha, obličej schovám za zrcadlové brýle a stanu se tak díky své výšce na svahu k nerozeznání od třináctiletých dětí.

Večer se za mnou zastavila na pár hodin Dobrodružná. Místo pečení růžových cupcakes pro dceru Mámy jsme do pozdních hodin jedly svatební výslužku v peřinách a probíraly strasti a slasti našich mladých životů. Zbytek noci jsem se pokoušela za každou cenu neusnout, každý zvuk ve mě vyvolával vlnu strachu a já jsem natlačená v rohu postele pozorovala dění kolem, ve snaze přemoct silnou únavu a zavírající se víčka.

Svatbu samotnou jsem skoro prošvihla. Jako jedna ze tří zástupkyň své věkové kategorie jsem se nesetkala s přílišnými sympatiemi. S třískáním dveří od auta se linulo ,,No nazdar, už je to tady!" z úst padesátnic a já jsem čekala, kdy mi jedna z jejich zástupkyň nařeže podpatky. Rodina je to, řekněme, zvláštní. V ruce jsem držela růžovou lahev pro dceru nevěsty, když za mnou s vážným výrazem ve tváři přišla jedna z babiček: ,,Vy jste ta chůva?". Nejsem, i když si to dost možná tak nevěsta představovala... Pravda je taková, že děti nesnáším a abysme přežily tu společnou minutu, než začala nezastavitelně řvát a já ji podstrčila jinému svatebčanovi, potřebovala jsem názorný návod od Pozlátka.

Vyšlo na mě místo u stolu vedle bratra Mámy. Ze střeleného dítěte, co si pamatuju, vyrostl malý gentleman - nosil mi pití a snažil se mě po zbytek večera bavit.
,,Nevíš, co bude k jídlu?"
,,Nudlová polívka s knedlíčkama."

,,Tu jsem měla naposledy od babičky, než umřela..."
,,Mám rád nudle.", řekl vážně a já jsem se začala poprvé zakuckávat smíchy.
 Několik hodin jsem se pokoušela v pouzdrových šatech a bosá shazovat kuželky, za doprovodu shodných pohledů z klubu ženatých. Když jsem stála v potemnělé chodbě u vstupu do restaurace a odpovídala na jednu ze zpráv, ucítila jsem, jak mě někdo hladí po ruce, a pak po vlasech. Byl to ženich.

Rozhodující moment... S Dobrodružnou jsme se rozloučily a změnily plány na načatý večer. O něco později nastupuju do jejího auta, kde už sedí Čarokrásná. Na pouti potkáváme Pražana a oznamujeme mu, že pro jeho skvělé organizační schopnosti se u něj dnes o půlnoci koná party, dříve nás totiž čekala cesta do Velkoměsta. Zaparkovaly jsme v podzemních garážích a společně kráčely nočními ulicemi, dokud nám cestu nezkřížili tři muži. Toho vpravo jsem poznala a on moc dobře poznal mě. Byl to Černoušek a jeho neméně slizcí kamarádi. Jeden z nich mě chytil za boky, ale já jsem to čekala a loktem mu uštědřila ránu. Kolem baru, kam jsme měly společně namířeno, prošli hned několikrát a já jsem věděla, že potkat je o pár metrů dál, ležím někde na chodníku v nehezkém stavu...

Domů se vracím ve tři ráno, společně s jednou opilou kamarádkou, budík mi zvoní v šest a oznamuje třináctihodinový pracovní den.

Vaky pod očima nevypadají dobře, ani kdyby byly od Prady.
Probudím se za pár dní.
L. M.

2 komentáře:

  1. Jasně že chceš zimu, protože je léto a až budeš mít tu zimu, budeš chtít zas jaro atd. :P
    Tys mu dala ránu? Hej tak to ti tleskám! Předposlední věta mě rozesmála :D
    Užívěj a dál piš :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zimě jsem věrná :) Když jde o ránu, tak ten, kdo ji dostal, vypadal a vyjadřoval se tak odporně, že to bylo úplně intuitivní...

      Vymazat