neděle 31. srpna 2014

31. 8. 2014

Je to už nějakou dobu, co se mi na Twitteru znovu rozsvítila obálka s novou direct message. Nestává se to často, ale když se to stane, dělá mi to radost - ať už mi chcete vynadat, projevit podporu, nebo mi dokonce zachránit kůži a nabídnout bydlení... (Ano, tohle všechno jste už udělali.) Před měsícem ale přišla zpráva s nečekaným obsahem: ,,Leopardě, cítím silnou potřebu poznat tě osobně. Jaký je tvůj pohled na tuto problematiku?" Vážnost, s jakou byla formulovaná, mi nadzvedávala koutky.

Kladla jsem lehký odpor, varovala, ale po několika týdnech kývla a v diáři zakroužkovala společný zářijový víkend v hlavním městě. Ačkoliv se vám dle reakcí pravděpodobně zdá, že poznat mě osobně může být různými způsoby obohacujícím zážitkem, souvisí s tím jedno velké ale. Téměř okamžitě se stáváte postavou příběhu - zda v něm budete hrát roli záporňáka, superhrdiny, nebo křoví bude záviset právě na vás. Upřímná výpověď v podobě večerního článku se pak může znenadání stát nepříjemnou pro obě strany.

Ptáte se, proč ne vy? Jistě si to přeci zasloužíte víc než kdokoliv jiný. Snad mě očarovala jeho odvaha a přímočarost. Cesta k mému srdci je ve skutečnosti neskonale jednoduchá, když víte jak na to. Smíchal maliny s nezvyklým setkáním a dostal můj souhlas. Vím, že to není fér - mezitím, co někteří z vás četli moje dvouměsíční články během vysokoškolských přednášek a nevynechali jediný příspěvek od založení blogu, on přečetl tři.

Od té chvíle si představuji různé scénáře, přičemž v tom nejoblíbenějším procházím s kufrem nádražní halou jeho směrem, on přešlapuje na místě, aniž by cokoliv tušil navazuji oční kontakt, podávám ruku a poprvé prozrazuji své opravdové jméno... Nad hrozícím nebezpečím nepřemýšlím, nepředstavuji si ani sklep s okovy, kterými budu proklouzávat, jak často žertuje.

Přesto je tu něco, čeho se obávám, ne málo. Stejně jako od vašich oblíbených komixových hrdinů, i ode mě jistě očekáváte určité superschopnosti, minimálně jednu. Omamnou krásu, vtip, šarm, inteligenci, nebo nejlépe všechno najednou. Cítím jistou zodpovědnost za to, abych jeho i vaší představě dostála a vykreslila ji v co nejpodobnějších odstínech. O pár dní později si uvědomuji, že to nikdy nemůžu dokázat a má chuť k setkání postupně opadává. Bojím se, že způsobím zklamání, čímž bych zklamala i sama sebe.

Dobrou noc.
L. M.

pondělí 25. srpna 2014

25. 8. 2014

Po týdnu jsem včera večer zalehla do vlastní postele a překvapivě mi to nepřineslo to spokojené zabručení, které klasicky vydávám pokaždé, když mě peřina pohladí po precizně oholených nohou. Namísto pomalého buzení kolem poledne díky hrobovému horskému tichu se probouzím už v osm a hážu zaprášené, promoklé či propocené oblečení do pračky.

"Rozhodně né poslední večeře" - triko od povedené polské partičky KXM Clothing; levandulová sluchátka od Urbanears, která mají to nejlepší už rozhodně za sebou; diář od Moleskine z mé nejoblíbenější Peanuts limitky; šampon a kondicionér od Aussie pro a bit unhappy hair, který funguje i přestože moje vlasy jsou banda tragédů a byly rok rozmazlovány americkou Alternou, co se na cenové škále pohybuje úplně jinde; voňavý peeling, který mě nutí se neustále hladit po tvářích; Sweet lips od Lush, záchranář pro moje suché, často až do krve okousané rty a oblíbená sladká snídaně.

Čas na Horách plynul ve společnosti mých přátel několikanásobně rychleji. Ačkoliv se s Čarokrásnou sama znám jen velmi krátce, stačila hodina, abychom všichni zjistili, že věci do sebe dokonale zapadají. Možná s námi nesdílí lásku k zimě, lyžování, nebo skateboardingu, ale stala se naší oblíbenou součástí. S vidinou toho, že ke koupání díky panujícímu počasí a teplotě ustálené na 15 stupních nedojde, denně přes hodinu snídáme, ve čtyřech spořádáváme v jednom týdnu kilo Nutelly, svačíme hranolky v bufetu u jezera a večeříme hned několikrát za večer.

Naši mužskou čtvrtinu doprovázíme na rozličných přibližovadlech k jezeru a samy připomínajíc jeho harém vyrážíme na túry a výlety. Po několika měsících mi zase vlají vlasy, jak se na čtyřech kolečkách spouštím z místních kopců, na popud kamaráda se přidávám, poprvé za doprovodu bolestivých pádů na půjčeném skejtu skáču do rampy a vlastním tělem vytírám její povrch...

Koncem týdne se k velkému rodinnému stolu přidává další pár z Města. Ke mně a k Čarokrásné se přidává on, držíme se, abychom nabrali díky Čarokrásné jedoucí na kole ještě větší rychlost. Večer se vracíme o něco dřív a samy, a tak se pouštíme do přípravy večeře pro naše přátele. Když začínáme být nervózní, otevírají se dveře a z nich vychází spokojeně on s ostatními v závěsu. ,,Mláďátko, tak rád tě vidím. Jsi strašně šikovná. Skoro mi po tobě bylo smutno." A já nepřestávám přemýšlet, zda to byla ironie, nebo v někom stíhám vyvolat tyhle pocity po necelých dvou hodinách. Mezitím, co všichni mizí dovnitř díky klesajícím teplotám, on mě společně s večeří bere nenápadně ven a nechává ostatním brouka v hlavě. Sedíme vedle sebe na zídce u grilu, mluvíme pomalu a potichu. ,,Podívej se na ty hvězdy. Už si ani nepamatuju, kdy jsem je viděl naposledy." Sedíme tam hodinu, trochu se třepeme chladem a odcházíme, až když se vedle nás objeví náš kamarád, aby vyvrátil obavy a podezření všech uvnitř. Než jdu spát, vzpomínám po několika týdnech na Kamaráda. Je až neuvěřitelné, jak moc jsou stejní. Odjíždí dříve a my zase zůstáváme čtyři.

Sobotní počasí nás překvapilo, a tak jsem ráno vzala do ruky žiletku a místo prádla oblékla plavky. Společně s dívčí polovičkou milého páru jsme se shodly na tom, že odjet bez jediného plavání za celé léto by byl hřích, a tak rychle svlékám mikinu i kalhoty a s rozběhem skáču do osmnáctistupňové vody, ve snaze vzbudit co nejméně pozornosti v čistě mužské společnosti, což se ukazuje jako neproveditelné. Sedáme na surf, pádlujeme do větších hloubek a se smíchem pozorujeme, jak se několik z nich snaží připojit, ale po namočení chodidla se vzdávají a vrací zpět k pevnině. Po hodině po nás Čarokrásná hází ručník a připojuje se k nám nový neznámý. Z konverzace vynechal obě kamarádky - bylo to z jeho strany čistě osobní a já jsem byla uvedena v rozpaky a připravena o řeč.

V neděli jsem naposledy objala milý pár, pro své zděšení a potěšení poobědvala nepřekonatelnou svíčkovou v oblíbené restauraci Romana Vaňka s čtyřmi knedlíky a zanedlouho sedala na vlak jedoucí domů.

Máte mě zpět.
L. M.

úterý 19. srpna 2014

19. 8. 2014

Nabitý týden se uchýlil ke konci, máme tu další a já jsem rychle ztratila přehled o tom, jak jsem se k němu vlastně dostala. Stejně jako každý rok, prázdniny si začínám užívat až ve chvíli, kdy mi z nich příliš nezbývá. Přivítala jsem u sebe doma několik návštěv, poprvé zaplatila svou hovínkovou platební kartou (a zděsila se nad tím, jak jednoduché se utrácení stalo) a párkrát pro změnu vyrazila na návštěvu k někomu jinému.

Manžela kolegyně z práce jsem v letošní sezoně viděla po štípnutí do zadnice napodledy. Společně s balíky na poštu naplněnými oblečením jsem s sebou v plátěné tašce nesla diář a uvolnila se ze všech pracovních víkendů do konce září, abych poslední volné dny mohla naplnit zábavou, cestováním a přáteli, které jsem neviděla měsíce.

V posledním týdnu jsem se naučila chodit na párty s radostí a s ještě větší odcházet. Tentokrát přišel na řadu dům jednoho z mých bývalých spolužáků a grilování na pánvi, protože z venkovní terasy nás vyhnula další z bouřek. Za pár hodin se nás sešlo dvacet a o zábavu se staral, jako tradičně, Pražan. Zrovna jsem před všechny předstoupila s úmyslem předvést jednu z pantomim zlatých Activity, když zapíchl prst mým směrem. ,,Přátelé, to jste věděli? Tohle je Mládě Leopardí, nejvíce cool holka. Ona: peče, vaří, snowboarduje, lyžuje, na skejtu jezdí... (chvilka odmlky) Co ještě děláš?" Mně začal rudnout obličej a předvádění se stalo ještě náročnějším. ,,Jejda, podívejte se na ty její maličké prstíčky na nohou." O pár hodin později, kdy nálada začala zvedat obrátky, klečeli všichni u mých nohou a od země zpovídali kamarádku. ,,No řekni, nešla bys do Leoparda? Ty vlasy... To je tvoje přirozená barva? Ty prstíčky maličké. A umí vařit a jibbuje, no chápeš to?" Kamarádka je uvedena do rozpaků a já za chvíli po instruktáži na téma "jak správně skákat backflip do bagu" odcházím domů. Trochu nedobrovolně, ale naprosto nutně, protože mě čekalo bolestné ráno v práci.

V pondělí, po litém boji o výhodný vysokoškolský rozvrh, jsme s Čarokrásnou naskočily s kufry do vlaku. Přesněji hned do třech, protože cesta na Hory není úplně rychlá, nevlastníte-li auto. V sedm večer vystupujeme v mém druhém doma a odcházíme do místní hospody na teplou polévku a studenou palačinku. Ze zahrádky se ozývalo ,,Recepce je tady, slečny!". Před vstupem do hospody si vyměníme pár pohledů. V souboji tvrďáctví jsem byla zvolená jako vítěz, a tak vcházím první. ,,No može byť!", ozývá se od stolu. Na zdi tu už dekády visí cedule "III. cenová skupina" a interiér tomu napovídá. Nesmíte tu čekat žádnou gastronomii, ale za pár korun a minut dostanete polévku lepší než od mámy. Baví mě tu přístup obsluhy - přiběhnou a dají se s vámi do řeči, jako by vás znali už roky.

V jednu ráno si v posteli slibujeme ranní běh a velkou snídani. Hned v devět plán s bručením zavrhujeme, se zalepenýma očima vyzvedáváme milý pár včetně loďáků, skateboardů, lyží a užíváme si Hor. Vidíme se zase po roce, ale jako zdroj zábavy nám na několik hodin stačí vyprávění o mém prvním partnerovi a jejich kamarádovi, S. Po dni stráveném společně nemusím mít výčitky nad sklenicí Nutelly, kterou jsme nad večerní partií Bang spořádali, protože všechny kalorie jsem během dne smíchem (a desetikilometrovou túrou) spálila.

Tak zase příště.
L. M.

sobota 16. srpna 2014

16. 8. 2014

Od doby, co jsem nemocná, se můj život dělí do dvou hlavních cyklicky opakujících se etap a třetí zanedbatelné. Ty dvě velké mají jedno společné: nekončící, sílící bolest. Naprosto se však liší v pojetí situace.

Etapa první spočívá v koncentrované sebelítosti - ležím v posteli, mám na sobě to měkké triko, co mi kdysi dal P., hodiny hypnotizuju ozdobnou lištu na protější stěně a nevycházím, nevycházím klidně týdny, nejdu-li si zrovna uvařit další z bylinkových čajů.

Etapa druhá je v porovnání s první hořkosladká. V ní se znenadání zvedám z postele, dám si facku, umyju si vlasy, oholím nohy (v přesně daném pořadí) a začnu žít, stejně jako jsem to měla před všemi problémy ve zvyku. Ve většině případů mi to nedělá líp, je to spíše jako zvláštní způsob sebetrýznění. Během veškeré oblíbené zábavy se totiž jen utvrzuji v tom, že si ji už nemůžu dovolit, což nakonec bolí ze všeho nejvíc. Polykám pak ještě větší dávku léků na bolest a zkouším to znovu, ještě intenzivněji. Říkám "ano" každé příležitosti, lezu po horách, chodím na party, běžím, dokud se mi nepodlamují kolena, odjíždím do neznáma a dělám ukvapená rozhodnutí. Dělám to tak dlouho, dokud se znovu neocitnu v koupelně, krvácející, s jednou slzou tekoucí za druhou a čelem opřeným o chladivé dlaždice na zdech, které mě drží při vědomí.

Etapa třetí, jinak řečená bezbolestná, v posledním roce nezaujímá ani celé jedno procento. Nepamatuji si, kdy naposledy jsem se do ní probudila.

Krabici s luxusním prádlem přepásanou černou saténovou stuhou jsem neotevřela měsíce. Už nejsem ani posedlá chutí koupit si nové. Je to víc než rok, co mě P. vezl nad ránem do nemocnice a od té doby jsem ho neviděla. Od té doby se v mém životě nezjevil nikdo nový. Pokud ano, stejně rychle z něj odešel. Není to sex, co mi chybí, ačkoliv se znám dostatečně dobře na to, abych věděla, že moje vůle k odolávání není v tomhle ohledu příliš vysoká. Chybí mi někdo, kdo mě zmáčkne v náruči a podrží. Někdo, koho jsem doposud nenašla, ani v žádném ze svých bývalých partnerů.

O mých pokusech o lepší časy zase jindy.
Dobrou noc.
L. M.

pondělí 11. srpna 2014

11. 8. 2014

Byl pátek ráno, když jsem zrovna osiřela. Celá rodina odjela na hory a nechali mě na pospas našemu pro jedno Mládě příliš velkému domu, Kim Kardashian mezi pavouky, nástrahám tmy, zlodějům, Jacku Nicholsonovi, mé největší noční můře, a několikadenní hladovce. Nevysvětlujte si to zle, dokážu se o sebe sama postarat, vařím mnohdy i líp než většina členů domácnosti, mým nepřítelem se ale v těchto dnech stává vlastní představivost.

Když už jsem se ocitla sama doma, rozhodla jsem se toho patřičně využít. Ne snad, že by se moje svobodné rozhodování nějak měnilo, ve dvaceti už to není taková pecka, ale jakmile máte volný dům, dostanete pocit, že něco podniknout tak nějak musíte, stává se to vaší povinností. A tak začal sled několika nečekaných událostí...


Jak říká moje babička: ,,Když to pěkně zabalíš, uvnitř může být třeba nasráno.". Uvnitř tohoto milého a voňavého balíčku není víc, než sada velkých dekoračních svíček do bytu, ale přiznejte se, že po něm také tajně toužíte! Ne úplně kýčovité svatební přání, rozhodně kýčovité naušnice a jeden z mnoha kousků šatníku, které jsem si půjčila a už nikdy nevrátila.

Pátek jsem, stejně jako neděli, trávila do večerních hodin v práci. I přes fakt, že dopolední směny jsou mnohem vleklejší, jsem ráda za každou z nich. Večer mě totiž čeká setkání s manželem jedné z kolegyň. Nikdy dopředu nevím, s čím přijde tentokrát. U zmrzliny sice nepracuje, ale každý večer se tam objeví, aby nám pomohl odnosit všechny těžké věci, rozmontovat a smontovat vše potřebné a sem tam něco ujíst. První dny budil dojem nevrlého dědy, to však jen do té doby, než o mě začal budit zvýšený zájem. Začal se usmívat, chodil o hodinu dřív a postupně se odhodlával k tak nepatřičným věcem, že na ně moje tělo a mysl nenalézají rychlou patřičnou reakci. Věci se stávaly den ode dne horší. Nejdřív jsem ucítila jen ruku na zádech, pak mě zezadu chytil za hrudník, dokud nepřišel další den a s ,,Mláďátko!" mě nechytil za ramena a nevtiskl mi mlaskavou a příliš dlouhou pusu. Neminulo mnoho dní a já jsem si zasloužila jeden nečekaný štípanec do pravé půlky.

To byl den, kdy se Mládě přestalo těšit do práce. Každé ráno se teď probouzím s doufáním, že začne nezastavitelně pršet, já budu muset předčasně zavřít a jít domů. Těším se, až léto skončí, začne mrznout, zabalím se do zimní bundy, narazím si kulicha, obličej schovám za zrcadlové brýle a stanu se tak díky své výšce na svahu k nerozeznání od třináctiletých dětí.

Večer se za mnou zastavila na pár hodin Dobrodružná. Místo pečení růžových cupcakes pro dceru Mámy jsme do pozdních hodin jedly svatební výslužku v peřinách a probíraly strasti a slasti našich mladých životů. Zbytek noci jsem se pokoušela za každou cenu neusnout, každý zvuk ve mě vyvolával vlnu strachu a já jsem natlačená v rohu postele pozorovala dění kolem, ve snaze přemoct silnou únavu a zavírající se víčka.

Svatbu samotnou jsem skoro prošvihla. Jako jedna ze tří zástupkyň své věkové kategorie jsem se nesetkala s přílišnými sympatiemi. S třískáním dveří od auta se linulo ,,No nazdar, už je to tady!" z úst padesátnic a já jsem čekala, kdy mi jedna z jejich zástupkyň nařeže podpatky. Rodina je to, řekněme, zvláštní. V ruce jsem držela růžovou lahev pro dceru nevěsty, když za mnou s vážným výrazem ve tváři přišla jedna z babiček: ,,Vy jste ta chůva?". Nejsem, i když si to dost možná tak nevěsta představovala... Pravda je taková, že děti nesnáším a abysme přežily tu společnou minutu, než začala nezastavitelně řvát a já ji podstrčila jinému svatebčanovi, potřebovala jsem názorný návod od Pozlátka.

Vyšlo na mě místo u stolu vedle bratra Mámy. Ze střeleného dítěte, co si pamatuju, vyrostl malý gentleman - nosil mi pití a snažil se mě po zbytek večera bavit.
,,Nevíš, co bude k jídlu?"
,,Nudlová polívka s knedlíčkama."

,,Tu jsem měla naposledy od babičky, než umřela..."
,,Mám rád nudle.", řekl vážně a já jsem se začala poprvé zakuckávat smíchy.
 Několik hodin jsem se pokoušela v pouzdrových šatech a bosá shazovat kuželky, za doprovodu shodných pohledů z klubu ženatých. Když jsem stála v potemnělé chodbě u vstupu do restaurace a odpovídala na jednu ze zpráv, ucítila jsem, jak mě někdo hladí po ruce, a pak po vlasech. Byl to ženich.

Rozhodující moment... S Dobrodružnou jsme se rozloučily a změnily plány na načatý večer. O něco později nastupuju do jejího auta, kde už sedí Čarokrásná. Na pouti potkáváme Pražana a oznamujeme mu, že pro jeho skvělé organizační schopnosti se u něj dnes o půlnoci koná party, dříve nás totiž čekala cesta do Velkoměsta. Zaparkovaly jsme v podzemních garážích a společně kráčely nočními ulicemi, dokud nám cestu nezkřížili tři muži. Toho vpravo jsem poznala a on moc dobře poznal mě. Byl to Černoušek a jeho neméně slizcí kamarádi. Jeden z nich mě chytil za boky, ale já jsem to čekala a loktem mu uštědřila ránu. Kolem baru, kam jsme měly společně namířeno, prošli hned několikrát a já jsem věděla, že potkat je o pár metrů dál, ležím někde na chodníku v nehezkém stavu...

Domů se vracím ve tři ráno, společně s jednou opilou kamarádkou, budík mi zvoní v šest a oznamuje třináctihodinový pracovní den.

Vaky pod očima nevypadají dobře, ani kdyby byly od Prady.
Probudím se za pár dní.
L. M.

pátek 8. srpna 2014

8. 8. 2014

Stačilo přečkat dvojitou směnu v práci a já jsem zpět s pokračováním polského dobrodružství. O tom, co jsem během cesty prožila, jste se dočetli už včera, dnes se zaměřím raději na postřehy a dojmy, které na mě tohle město zanechalo.



Tři dny a dvě noci jsou zatraceně málo. Pokud chcete zažít od každého kousek, moderní ruch, dobré jídlo, umění, historii, nákupy a odmítáte u toho běžet (uchechtla jsem se nad představou joggingového fotokroužku z Yes Man), vyčleňte si na svůj výlet dní pět. Já jsem tak bohužel musela vynechat návštěvu galerie Zachęta (každý čtvrtek je vstupné zdarma), stejně tak jsem byla časem donucena Národní muzeum pouze míjet cestou. Na moderní centrum města mi zbyla pouhá hodina před odjezdem.

Pokud si můžete vybrat, nejezděte nočním vlakem. Cesta do Varšavy pro mě byla mnohem zdlouhavější, než cesta zpět. Jestliže vám stačí opřít si hlavu o kousek opěrky a v tu ránu o vás nikdo neví, protože několik hodin tvrdě spíte, pravděpodobně vám to bude jedno. Čekání na opuštěném vlakovém nádraží si ale jistě neužije nikdo z vás. Po cestě zpět vám bude milá dáma nabízet kávu a čaj, případně menu jídelního vozu - ten v nočním vlaku nepotkáte. S nenažraným Mládětem ve tři ráno se tu nepočítá.

Pokud město chcete opravdu prožít, splyňte s davem. Zahoďte ponožky, sandály a inspirujte se stylem místních. Dostanete se tak mnohem dále, než do míst zmíněných v každém průvodci. Nechte se chvíli unášet proudem a ostatní vás povedou. Až budete unavení, kupte si na všudypřítomných trzích ovoce a sedněte si na chvíli do parku, ani těch tu rozhodně není málo.

Stejně jako lidé v každé zemi, i obyvatelé Polska mají svou odlišnou mentalitu. Poláci se zdají být na svou zemi hrdí a já to upřímně chápu. Na každém památníku visely stuhy v národních barvách, vlajky v ulicích, na domech, obchodech jsem během chvíle viděla hned několikrát.

Nebojí se. Nebojí se plnit si sny a vypadat jinak. Ještě nikde jsem nezaznamenala takový počet butiků začínajících návrhářů, malých restaurací, obchodů s designem, knihkupectví a dalších alternativních prostorů. Bylo to pro mě ohromující, jen jsem se utvrdila ve svém názoru - když něco milujete a věříte v to, úspěch se brzy dostaví sám.

Varšava je prakticky plochá a neskutečně rozlehlá, možná právě to láká její obyvatele k volbě kola jako hlavního dopravního prostředku. Cinkání uslyšíte ze všech stran.

Pokud jde o městskou dopravu, nikdy nejezdí přesně. Jízdní řád visí na zastávkách jen tak, aby se neřeklo. Pokud tedy musíte být někde na čas, zvolte si velkou časovou rezervu. Může se stát, že tramvaj či autobus přijede o několik minut později, nebo rovnou vůbec.

Do Starbucks by ve Varšavě zamířil jedině idiot. Pokud jste po cestě hladoví, žízniví, nebo potřebujete nakopnout šálkem kávy, najdete zajisté spoustu míst s lepší kávou, jídlem i atmosférou. Možná vám nenapíšou jméno na kelímek, ale když se vrátíte druhý den zpátky, budou si ho pamatovat. RedBerry s ananasem a čokoládou před cestou domů budiž mi odpuštěno...

V Polsku je neskutečně snadné sklouznout k obžerství. Začalo to odpoledne, když jsem poprvé ochutnala pierogi. Nezvolila jsem jejich tradiční variantu, ale náplň se špenátem a sýrem feta. Byla to taková trefa do černého, že jsem se najednou nechtěla ani dělit se svou spolucestující. Zapiekanki na mě nezanechaly tak silný dojem, ale jako svačina před další cestou byly to pravé. Cenově se jídlo v blízkosti centra pohybovalo úplně stejně jako u nás. S hledáním restaurací nebudete mít problém, problémem je zvolit si tu jednu, kterou navštívíte, lákat vás totiž budou úplně všechny.


Přes noc jsem zůstávala v hostelu ve čtvrti Solec. Není to úplné centrum, ale na spoustu míst se odtud dostanete pěšky, nebo městskou hromadnou. Osobně jsem si zamilovala restauraci, která sídlila hned vedle. Vede ji partička, která byla mému srdci prostě blízká - několik slečen v mém věku a jeden sympaťák, Mr. Pancake himself. Skejťáci, snílci a milovníci dobrého jídla. Kromě skvělých megalomanských burgerů, lívanců a crepes dělají taky vlastní značku. Můžete zabručet něco o brouku Pytlíkovi, ale dělají to jinak, srdcem a zatraceně dobře. Až se nacpete tak, že se nebudete moct hýbat, můžete vlézt do jedné z houpacích sítí, které jsou v barevné zahrádce v ulici. Našli byste mě tam každý večer.

Lépe než skládací mapa vám poslouží její zmešená a přehlednější varianta, kterou dostanete v informačním centru vedle Kongresu, kolik jich jen chcete. Stavte se tam hned na začátku vaší cesty a vemte list na každý den - skvěle si do ní zaznamenáte denní plán a orientační body. Já ji použila jako prostor pro zaznamenání všech míst, která jsem během své první návštěvy viděla.

S angličtinou nejdál dojdeš. Pokud počítáte s tím, že vaše úroveň angličtiny je dostatečně vysoká a dostane vás z každého problému, je na čase přehodnotit situaci. Během tří dnů jsem se setkala jen s několika málo lidmi, kteří tento jazyk ovládali tak dobře, aby mi v něm byli schopni poradit nebo pomoci. Pokud mluvit uměli, příliš se jim do toho nechtělo. Rozhodně se vám bude hodit pár základních polských frází.

Spoustu nesmyslných drobásků. S každým nákupem moje peněženka těžkla pod vahou podivně drobných mincí. Většinou jsem jejich hledání vzdala a platila stejně papírovou bankovkou. Jeden groš musí být speciální mincičkou pro turisty, aby měli co házet do všudypřítomných fontán, jiné využití pro něj nevidím.

Nebojte se ztratit. Protože jen ti, co se ztratí, se dostanou na ta opravdu zajímavá místa.

Na závěr snad jen jediná rada...  
Svět patří těm, co se neposerou.
                                             - Charles Bukowski

Dobrou noc.
L. M.

čtvrtek 7. srpna 2014

7. 8. 2014

Ještě než jsem se vydala vstříc polskému dobrodružství, musela jsem čelit měsíčnímu porýpávání ze strany mé mámy - ,,Varšava? Polsko? A co tam jako budete dělat? Proč nejedete za stejné peníze radši Tady a Tam?". Nenechala jsem se a v jednu ráno nastoupila do nočního vlaku jedoucího přímo do hlavního města Polska.

Den před odjezdem jsem uznala, že moje vlasy potřebují dávku energie, a tak jsem po dlouhém přemlouvání donutila mámu, aby mi je obarvila. Z kadeřnic mám panickou hrůzu: dva centimetry vidí jako deset a barevné vnímání mají posunuté hned o několik odstínů. Zasedla jsem tedy v koupelně na stoličku od piana, v oblíbeném triku od bývalého přítele (přesně v tom, které jsem měla tak opatrovat, protože je z limitované edice a nemá ho jen tak někdo), a nechala se škrábat ve vlasech. Jestli je máma někdy lehce nevrlá, násobí se to hodinu před spaním. ,,Asi došla barva, Mládě, nezbylo na konečky, co budeme dělat?" Poradila jsem jí, aby zbytek oplácala o už obarvenou část, přičemž mé vlasy vzala do ohonu a začala s nimi šlehat po temeni hlavy tak silně, že mi barva stříkala až na čelo. Všechno to byla sranda, netrvala však déle než do druhého dne. ,,Nejdriv si oholim hlavu, a pak te prijdu zamordovat.", odeslala jsem a za pár chvil klepala na dveře její kanceláře, abych se s výtvorem předchozího večera pochlubila osobně. Od toho dne si zběsile myju vlasy v naději, že ta barva přeci nemůže vydržet věčnost...

Ve spěchu jsem naskočila do sedmého vagonu, kde už čekali dva spolucestující z Vídně. Přiznávám, že právě z noční cesty jsem měla největší obavy. Očekávala jsem minimálně jednoho opilého Hanze středního věku přes dvě sedadla, ale byla jsem příjemně překvapená. Společnost nám dělal milý rakouský pár a já jsem se mohla marně pokoušet během osmihodinové cesty usnout.

Na hlavním nádraží jsem vystoupila kolem osmé ranní - opuchlá, růžová, pomačkaná a na kost zmrzlá, protože na ovládání klimatizace jsem byla příliš krátká, doslova. Ačkoliv se všechno zdálo jednoduché jako facka, zvládla jsem se ztratit už na začátku. Dvakrát jsem nevědomky obkroužila podzemní část, několikrát se ztratila a znovu našla v podchodech vedoucích pod hlavní třídou... Po cestě do hostelu jsem omylem vystoupila o dvě zatávky (a několik uliček tak drobných, že se nikdo neobtěžoval zaznamenat je do mapy) dříve. V té chvíli zjišťuji, že s angličtinou se tu domluvím jen zřídka a polština s češtinou se podobají jen vzdáleně.

Nemohla jsem se dočkat, až se osprchuju, převléknu a zapadnu do velkoměstského davu. Potkáte-li mě na cestách, těžko na sobě budu mít ošoupané tenisky a na zádech batoh plný lepených chlebů. Občas bych si přála, aby mi tohle všechno bylo jedno, ale toho nikdy nedocílím. Je to něco, co mě nutí cítit se nejistě. Pokud mám poutat pozornost, ať je to extravagancí, úsměvem, nebo čímkoliv, na co bych dokázala být pyšná... Pak jsem schopná ji snést. Když se mě nápadně pozorující a pronásledující místní během pochůzek po okolí ptal na nejbližší autobusovou zastávku, oddechla jsem si, že jsem asi odvedla během maskování dobrou práci...

Poté, co jsem byla víc než 30 hodin neustále na nohou, na mě přišla rychlá únava a usínám v pokoji s telefonem v ruce. O pár hodin později se probouzím, přesvědčená, že musí být určitě ráno následujícího dne. Místo snídaně byl však čas akorát na večeři.

Když jde o ubytování, měla jsem zatraceně šťastnou ruku. Hned vedle se nacházelo stylové místo k letnímu posezení, z druhé strany Alkohole, 24 hodin otevřený portál plivající individua do jinak klidných ulic. Od moderního centra mě dělilo jen 8 minut autobusem, případně stopnutí jednoho z mnoha okouzlujících cyklistů jedoucích stejným směrem. Na Marienstatt jsem se dostala za pouhých 15 minut rychlé chůze a odtud líným couráním se zastávkami na lákavé jídlo a pití v ulicích dál do Starého a Nového Města.

O tom, kam všude jsem se podívala, co jsem nestihla, kde se musím vrátit a spoustě dalším zase zítra.
Dobrou noc, šelmy.
L. M.

pondělí 4. srpna 2014

4. 8. 2014

Netrvalo to zrovna krátce, ale přeci jsem se dočkala. Sbalila jsem kufr jako na týden a od škrtnutí další položky ze seznamu přání mě dělí jen několik hodin a cesta nočním vlakem. V osm ráno už budou kolečka kufru drkotat o varšavské chodníky.


Cestovní nezbytnosti. Pas a jízdenku na vlak mi hlídá německý turista Hanz (podoba mezi Hanzem a mou pasovou fotkou je čistě náhodná), náramky pro štěstí, záchrana pro popraskané ruce z L'Occitane, voňavý polibek života od Kate Moss, koloušek v kaleidoskopu od Prism of Starlings, abych vám po návratu nezapomněla nic povyprávět, vínová pašmína, kterou během cestování zneužívám jako deku a v neposlední řadě kus oblíbeného černého krajkového nic, kterého nikdy nebudu mít dost...

Protože se Brunetka ještě neozvala, peníze, které jsem celý rok šetřila v zavařovací sklenici na letní dny v Barceloně, jsem dnes odnesla do banky. Se sebevědomím posilněným faktem, že jsem internetové bankovnictví zvládla aktivovat úplně sama, jsem zasedla za stůl jedné z přepážek a pozorovala prostředí, než se mi mohl někdo věnovat. V pohledu mi uvízla samolepka dávajíc na vědomí, že banka, ve které právě sedím, byla zvolena nejatraktivnější v jistém roce. Začala jsem těkat očima mezi cyklistickými šortkami její pracovnice, kravatou s jejich logem visící na dveřích a mísou bonbonů. ,,Co si přejete, slečno?" Nevím, kolikrát se zeptala, než mě přinutila se z myšlenek probrat. Nepřišla jsem ani na to, jaká kritéria anketa mohla obsahovat, vzhledem k tomu, že má nová platební karta má barvu psího hovínka...

Spontánní cestou do Varšavy můj týden nekončí, hned den po návratu se totiž stanu hostem první svatby svého života. Pozvání jsem dostala, jak se říká, za pět dvanáct, což odpovídá o jejím charakteru a průběhu. Praštit se do toho rozhodla Máma, kamarádka z gymplu, společně s jejím o 35 let starším partnerem. Není to sňatek, kterému bych zrovna fandila a s radostí se účastnila jeho oslav. Byla bych schopná pochopit jakýkoliv z důvodů, více či méně šlechetných, pro sňatek s o tolik starším mužem - peníze, postavení ve společnosti, ryzí charakter... Muž, o kterém mluvíme, nemá ani jedno z toho. Z modelky, která pro slovo nikdy nešla daleko, se zanedlouho stala matka ročního dítěte. Dítěte muže, který ji zamykal v koupelně, skrýval před zraky ostatních mužů a stejně jako ona kdysi nešla daleko pro slovo, on nechodil daleko pro ránu. Veškerá pomoc a pokusy o ni byly marné, zvolila si jinou cestu a my se s Dobrodružnou staneme za pár dní součástí téhle frašky, ona jako svědek.

Než se nadějete, budu zase zpět.
L. M.

sobota 2. srpna 2014

2. 8. 2014

Byla jsem zrovna v práci, schovávala poslední z těžkých laviček a za pomoci milé Vietnamky z vedlejší večerky stahovala deštníky, když začalo prudce pršet. Namíchala jsem tedy poslední dávku zmrzliny, kterou jsem na sebe hned v zápětí vylila, převlékla se z pracovního trika do bílých šatů, v kterých jsem do práce přišla, a těšila se na střídání směn. Rozhodla jsem se totiž změnit ovzduší - z toho čistého vesnického na dusné velkoměstské.

Do bytu jsem se dostala kolem sedmé večerní a způsobila tím milé rušno. Jen co se otevřely jeho dveře, chodbou se začalo rozléhat hlasité ,,Mláďátkoo!", jako by právě místo mě vešla rocková hvězda. Po krátkém telefonátu přiběhla i má oblíbená Teta, která se s uchechtnutím a ,,Dej mi pusu." připojila k vítacímu procesu. Naposledy jsme se viděly snad těsně po maturitě. Na několik dní a nocí jsem se ocitla ve Velkoměstě, tentokrát s programem nabitějším než obvykle.

Program na večer byl jistý už od první chvíle. ,,Nezajdeme si večer na drink? O odvoz se postarám. Chci tě poznat už dlouho." Schůzka s Návrhářem visela ve vzduchu snad někdy od května. Když se o našich plánech dozvěděla slečna Velkoměstská, přijala jsem od ní vystrašený hovor: ,,Jsi ještě doma? Doufám, že jsi nikam nešla! Mládě, nezahrávej si. On bude gentleman, nosit ti kytky, dá ti všechno, ale jakmile ho nasereš, tak to strašně zle dopadne. Veřejně tě poníží, bude tě pronásledovat a nikdy tě nenechá jen tak odejít." Tehdy jsem nahodila zpátečku. Nějaké zvláštní pouto mě ale k němu táhlo dál, jeho silný charakter mi stejně zvláštně imponoval a já jsem tak po několika měsících kývla. Znáte mě až příliš dlouho na to, aby vás moje rozhodnutí překvapilo.

Před schůzkou jsem odběhla do centra, abych vyzvedla v obchodním domě další ze zbytečných nezbytností. Jestliže občas dostáváte pocit, že v hlavě nosím spoustu extravagantností, ještě více a s větší radostí je nosím na hlavě. Na každém kroku jsem k sobě poutala zvědavé pohledy, zastavovala chůzi a řeč ostatních a nedělala si z toho vrásky. Když jsem zrovna sjížděla po eskalátorech o patro níž, v protisměru se na mě usmíval pár v důchodovém věku. Jakmile jsme se míjeli, paní mým směrem prohlásila: ,,Slečno, vy jste tak neuvěřitelně krásná.", manžel jen mlčky přikyvoval a já tomu po zbytek dne věřila. Můj zevnějšek však utrpěl újmu hned o pár minut později, kdy jsem v městě jako po vymření přebíhala přes celé náměstí v neutuchajícím dešti. Při čekání na městský autobus, protože tramvaje přestaly jezdit, jsem schytala dvoumetrovou vlnu z kaluže u obrubníku, a tak jsem nasraně sklapla zbytečný deštník a přebrodila se dovnitř.

Schůzku jsme přesunuli na následující odpoledne, byla tak schůzkou v tom dni hned třetí. Počasí mi připravilo skutečnou oblékací krizi. Jak moje džíny nasály minulé odpoledne s vodou taky všechen bordel světa, začaly se na nich objevovat nepatrné skvrny. Boty neuschly ani po mém urputném fénování a během balení jsem zapomněla na jakýkoliv jiný spodek, nepočítám-li krajkové kalhotky. Babička začala vytahovat celý její botník a předhazovat mi alternativní obutí. Béžové sandále? Hnědé sandále? Hnědobéžové sandále s podivnou přezkou? ,,Do prdele! Já se mám potkat s návrhářem, nemůžu mít na sobě tohle!", když v tom jsem vylovila úplně nové kotníkové boty na podpatku z pravé kůže a udělala z nouze ctnost.

Nejdříve jsem se setkala se svou společnicí na polské dobrodružství, které mě čeká následující týden. Za úsměv mě stála vlaková jízdenka hned o několik set méně, a tak jsem je mohla s čistým svědomím jít utratit za další černou věc v mém šatníku. Po dvou měsících jsem poobědvala sushi v oblíbeném bistru a přemístila se o kus dál, když jsem pohledem zavadila o dobře známou kostkovanou košili. Byl to Zima, osobně a zatraceně sexy. V ruce držel cigaretu a pochodoval směrem k jeho bytu. Když už to vypadalo, že bez povšimnutí proklouznu, stočil pohled ke mně. Pokud čekáte další z lechtivých historek, mýlíte se. Zastavil se mu dech, zrudnul, začal vykašlávat kouř a já s jízlivým úsměvem pokračovala v cestě. Neunesl váhu svých vlastních slov a představ.

Další na řadu přišla slečna Velkoměstská. Poznaly jsme se dost nezvyklým způsobem - osud nás k sobě zavedl na premiéře porna, krátce předtím, než mi na zadku přistála porňácká samolepka... Od té doby se vídáme vždy párkrát do roka, pokaždé v novém zákoutí Velkoměsta. Ani teď tomu nebylo jinak. Tentokrát to pro mě byl však ze všech zážitků nejsilnější. Po pár minutách jízdy autem jsem se ocitla uprostřed továrního bloku. Proběhly jsme přes vrátnici a vešly do té obrovské haly. Všude panoval chaos, každá zeď disponovala kusem umění a za rohem se schovával malý kávový bar s nejlepšími baristy ve městě. Prázdný prostor haly vyplňovaly rozlišné charaktery hostů a pár palet s matracemi. Dokázala bych tam trávit hodiny, sedět u jediného dlouhého stolu společného pro všechny hosty... Byl to zvláštní zážitek - abyste zapadli do kolektivu, nebo se tak alespoň cítili, stačilo si sednout na židli a nasávat atmosféru, společně s něčím k pití. Rozhodně jsem tam nebyla naposled.

,,Musím už běžet...", zvedala jsem se po dvou hodinách. ,,Mám ještě schůzku s Návrhářem, psal mi, že už je ve městě." Chvíli na to se Velkoměstská zvedla taky a rozhodla se mě na schůzce doprovázet. ,,Strašně miluje holky s vlastním názorem, ty co se dokážou prosadit, mají vlastní styl, nebojí se experimentu, baví je móda... Navíc jsi strašně milá.", pokračovala a já zjišťovala, že pokud tohle nechci nechat zajít dál, čeká mě půlhodina sebezapírání. Než přišel, zmizla ve mně jedna vanička Chunky Monkey a já jsem byla na hodinu zase úplně klidná. Společně s ním vešla do místnosti krásná vůně. Je to zvláštní, obzvlášť u mužů - když už některý voní, je to jedna z dalších tuctových mýdlových voňavek z drogerie. Tahle vůně měla osobnost, stejně jako on. Byla kořeněná a zvláštně vřelá, nic, co bych cítila už někdy předtím.

Mezitím jsem já na obličeji neměla po makeupu už ani památky, vlasy mi neposedně trčely do stran a schovávala jsem se za svoje designové brýle, kterých si okamžitě všiml. Já jsem mu s nadšením vyprávěla příběh, který za nimi stojí, on s úsměvem poslouchal a občas něco dodal tichým, klidným hlasem. Než odešel, dostala jsem příjemné obejmutí a slib: ,,My dva se jistě ještě uvidíme."

Domů jsem se vrátila plná dojmů a nové inspirace, s doufáním, že slib opravdu dodrží.

Dobrou noc.
L. M.