neděle 6. července 2014

6. 7. 2014

Můj život už zase začíná nabírat úplně jinou rychlost. Z práce většinu dní utíkám do sprchy, abych ze sebe smyla všechnu sladkost, kterou jsem na sebe během jedné odpolední směny stihla nachytat, převlékám se do něčeho přitažlivějšího, než je o dvě velikosti větší černé pracovní triko a za rychlé chůze se přemisťuji dál, vstříc novým setkáním a společným večerům s přáteli.

Přiznávám, že nová práce mi dělá radost, i když má své mouchy. Volno připadá zpravidla na deštivé a chladné dny, kdy mi dělá společnost postel s další z nastřádaných knih a během těch největších veder stojím za pultem, odkud pozoruju každé projíždějící auto a mávám na děti v nich, aby přemluvily rodiče k zastavení. Občas někdo přijde sám a zůstane na kus řeči, otcové dětí mi nechávají vysoké dýško, které si stejně nemůžu nechat, jindy si někdo zaslouží naservírovat vytouženou zmrzlinu přímo do ksichtu, ale já se slušným poděkováním a přesládlým úsměvem pokládám zmrzku do stojanu. Po pár týdnech praxe jsem se naučila, že kdykoliv mě poctí návštěvou žena, zpravidla kolem 30, a tváří se, že jí uletěly včely a já jsem to zavinila, dá si citronovou. Já se potom vduchu ironicky zašklebím, řeknu si ,,No jakou taky jinou..." a hřeje mě myšlenka, že v té citronové je stejně nejvíc cukru, ale ona si myslí opak, a tak si dala dva kopečky. Na světě jsou zkrátka lidé, kterým by čokoládová prospěla.

Ve středu moje kroky směřovaly do bytu Pianisty, který jeho rodina teprve před několika hodinami opustila kvůli dovolené. Je to už pár let, co se na stejném místě pravidelně scházela ta stejná skupina lidí. Když jsem po dlouhém hledání do bytu vešla tentokrát, osazenstvo se úplně změnilo. Jeden ze spolužáků si našel novou přítelkyni, která je až děsivě stejná jako ta předchozí, Pianista se rozešel s mou zvláštní kolegyní ze semináře s ne zrovna cudnou pověstí, jen První pusa zůstala a opakoval ty stejné fráze, jako před lety. ,,Ne, já dnes nepiju. Zítra musím jít běhat. Takové ..., to musí mít alespoň 6000 kilojaulů." A já jsem se nemohla přestat smát. Posledním autobusem jsem se po několika vítězných kolech Activity vracela domů a s neodlíčeným obličejem šla spát.

Dům mého milovaného Koťátka pro změnu obsazují další osazenci z různých koutů - náš nový slovenský kamarat a sympaťák z Města. Každý den chodíme vítat někoho nového na vlakové nádraží, každý den s někým jiným a končíme u drinků - necháváme je kolovat, ochutnáváme a společně vyhodnocujeme ten nejlepší, kterým večer zakončíme. Tou největší oklikou se ke mně doneslo, že Koťátko ukončilo dvouletý vztah, který jsem se smíchem a ,,Tak kam spolu jedeme tentokrát?" tak dlouho kryla před všemi ostatními. Něco mi říká, že teď spolu strávíme vel'a času v Bratislave.

Víc zase zítra, dobrou noc.
L. M.

2 komentáře:

  1. Mládě, bylo by zajímavé napsat typologii lidí podle zmrzliny! Myslím, že během tvé brigády budeš mít v malíčku víc typů než "citronových dámiček" :) Fakt by mě to strašně zajímalo, cos vypozorovala :) (Pokud by to nebylo na článek, tak mi to můžeš, prosím, napsat do komentářů, byla bych moc ráda!)
    Já miluju čokoládovou. Ale tu pravou, hořkou, tmavou.... tu nejlepší dělají v cukrárně vedle bývalého gymplu a v pak v jedné cukrárně v Rakousku, kde jsem byla s našima před x lety. Přísahám, že lepší čokoládovou zmrzlinu jsem v životě nejedla! Plus je také to, že se nejedná o kopeček, ale o dávku špachtlí! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky se na to chystám, brigádničím až do začátku září, takže nějaké nové zkušenosti určitě ještě přijdou. :)

      Vymazat