pátek 4. července 2014

4. 7. 2014

Možná si někdy ani neuvědomujete, jak podstatnou část tohoto blogu a zároveň mě samotné tvoříte. Jen pět lidí dostalo možnost poznat obě moje poloviny - tu vnitřní i vnější. Byli to lidé, kteří v té době nepředstavovali tak podstatnou složku mého života a tím pádem ani velkou hrozbu prozrazení Leopardího tajemství. Dříve nebo později se ale stali jeho neodmyslitelnou součástí - začali ony příběhy sami psát.

Když se sem každý večer vracíte, dáváte mi pocit, že na té vnitřní stránce třeba přeci jenom něco bude. Něco, co máte rádi, nebo to ve vás vzbuzuje alespoň nějaké emoce. Třeba i vy znáte obě Leopardí poloviny, ale ani ve snu by vás nenapadlo je spojit k sobě. A pokud ano, je to náš dar i prokletí. Je pak jen otázkou času, kdy se jednoho večera o sobě dočtete taky. Třeba to ponesete hrdinně, budete si dál číst před spaním, nebo dostanete náhlý popud mi radit, kam se v životě vrtnout dál a pokoušet se mě zachránit, čímž byste mě akorát dokonale nasrali.

Není to zas tak dávno, co jsem jednoho ze svých čtenářů potkala osobně. Čistá náhoda. Byly jsme zrovna na výletě ve Velkoměstě s Architektkou, K. a její malou sestřičkou, když jsme se míjeli. Měli jsme společný cíl cesty a on ani tušení. Přiznávám, že to není fér, ale udělalo mi to radost.

Mezitím, co každý z článků je pro vás pohádkou na dobrou noc, nebo příloha k rannímu dortu a kávě, pamatujte, že na druhé straně sedí za notebookem někdo, kdo příběh prožíval a v mnohých případech i nadále prožívá. Dny, týdny, měsíce. Jsem stejně opravdová jako vy.

Hezký večer.
L. M.

Žádné komentáře:

Okomentovat