čtvrtek 3. července 2014

3. 7. 2014

Přemýšleli jste někdy, jakým způsobem vznikají všechny články? Během posledních měsíců jsem se zvládla dokonale zdegenerovat. Je to jako když můj zubař přestal chodit na zmrzlinu, kterou má moc rád, jenom protože ji začala prodávat paní s nechutně křivýma a žlutýma zubama. Jen silnější. Jdu po ulici a píšu, ne fyzicky, v mojí hlavě.

Cokoliv uvidím, můj mozek to inspiruje k dalšímu odstavci, občas se divně mračím a jindy se směju pod fousy, které jsem den předtím tak bolestivě trhala voskem. Už když jsem seděla u Černouška na posteli, nebo se klepala v nekompromisním objetí Itala, v hlavě se mi místo plánů na záchranu situace řadily slova dalšího článku. Bohužel, můj mozek nedisponuje samoukládací funkcí jako tahle aplikace od Googlu, a tak nakonec o 70% toho, co vymyslel, přijdete.

Nebýt mojí náhlé iniciativy, asi jsem právě teď doma u pana Svalnatého, venčíme jeho super psa a nechávám se mazlit - ať už od něj, nebo jeho čtyřnohé kámošky. Mládě, psi a jejich páníčci je kapitola sama pro sebe... Když jsme s Koťátkem vycházely společně z pošty, ve dveřích se objevil veselý labrador. Já ho pohladila po hlavě a automaticky se začala ohlížet, kde má pána. Byli dva - jeden vypadal sympatičtěji než ten druhý, ale to se mi ztratilo Koťátko z dohledu a já ji šla doběhnout. ,,Co se tak směješ? Nic mi neříkej, je mi to jasný. Líbil se ti ten pes a ti kluci taky.", reagovala na můj přitroublý úsměv tak široký, že na oči mi zbyly jenom malé škvíry. ,,Jestli tě jednou bude chtít nějakej kluk a nebude mít psa, tak bude v háji.", smála se. A možná nebyla tak úplně mimo.

Vraťme se ale zpět k panu Svalnatému. Byla jsem to tentokrát já, kdo páteční schůzku zrušil. I když jsem měla volný den, plány žádné a chuť k pomazlení velkou, neměla jsem ani špetku chuti vložit do toho třeba i minimum úsilí. Sednout na autobus a přepravovat se 30 minut do města kvůli jedné nejisté puse na rozloučenou mi najednou vůbec nedávalo smysl. Tak trochu čekám, kdy mi mezi nohama začnou růst koule... Stává se ze mě chlap.

Protože jsem se ještě nenaučila říkat tvrdé ne, obhájil si druhou schůzku. Všechny moje argumenty byly poraženy a on přijel. S dvacetiminutovým zpožděním, které mi tolik nevadilo, vzhledem k tomu, že čas mi krátil Angličan sedící vedle mě na lavičce. S neutrálním výrazem jsem vyslechla všechny jeho "když jsem se tehdy opil" historky a došla k závěru, že jeho život je z mého pohledu úplně o ničem. Pokud by měl zredukovat všechny příběhy jenom na ty, které nezačínají tou stejnou frází, mlčel by celou cestu, stejně jako při schůzce první. Zmrzlinu jsem si dala zase sama, ale dostala k ní fajn výplatu, která se mi v následujících dvou týdnech bude hodit víc než kdy jindy. Víc vám teď ale neprozradím.

Možná bych měla raději zůstat u psích kámošů a jejich páníčky nechat nějakou dobu na pokoji. Když si prohlížím Lyžařovy fotky z měsíčního roadtripu, začínám myslet na dobrodružství, letní nevázanost a všechny ty věci, kterých toužím být součástí, ale díky svému poseroutkovství nejsem. Stále doufám, že jen prozatím.

Užijte si července.
L. M.

Žádné komentáře:

Okomentovat