sobota 19. července 2014

19. 7. 2014

Když nejste šťastní, změňte něco. Jak jednoduché, viďte. A tak jsem se dnes odhodlala k tomu, abych uklidila na stole - ať už v pravém slova smyslu,  nebo v tom přeneseném. Obojí bylo už několik dní zatraceně potřeba.

Jako první na řadu musel přijít pan Svalnatý, dlužila jsem mu to. ,,Chybí mi to duševno, po fyzické stránce se to dá přežít. Chci k někomu patřit, na někoho se těšit, někoho kdo se bude těšit na mě, kdo mě bude mít rád.", snažil se mi přiblížit svoji představu. S fyzickou stránkou můžu jedině souhlasit. Je to rok, co jsem měla sex naposledy a i když se P. vesele pokoušel všem svým přátelům vnutit myšlenku, že jsem na posteli (vaně, kuchyňské lince, sprše...) závislá, pravda je taková, že absenci sexuálního života nesu mnohem lépe než on. Stává se, že na sebe nesáhnu třeba týden (a nikdo jiný to za mě neudělá).

V další části jsme se rozcházeli, nikoliv však nějak výrazně. Ve výsledku je to všeobecně účel všech vztahů - patřit si - ale postupem času jsem v ně přestávala věřit. Není to něco, co založíte na nějaké domluvě, stejně jako když vám na základce přistál na lavici zmuchlaný kus papíru vytržený ze sešitu, na kterém byla jasně řečená otázka - Chceš se mnou chodit? Když vám to chtěl dotyčný ještě více usnadnit, stačilo zakroužkovat ano/ne a po týdnu stejný proces opakovat.

Představa vztahu, oboustranného a fungujícího, mi najednou začala připadat jako nenaplnitelná. Změnila jsem tedy úhel pohledu, neudělala jsem si však celý proces hledání nijak snažší, spíš naopak, ale v rukávu se mi objevilo jedno eso - vím, co hledám. Stále si nejsem jistá tím, zda si můžu vybírat, jestli raději nemám být za každou dobrou duši,  která by se uvolila k tomu trávit se mnou téměř každý den, vděčná. Co když ale celá příčina nešťastných konců spočívala v tom, že mám nároky (ruku v ruce se sebevědomím) příliš nízké, nikoli naopak?

Jestli jsou ženy křehké, ještě křehčí je mužské ego. Stačí ho jen polechtat a můžete si být jisti, že dostanete patřičnou reakci. Ti citlivější z nich se budou pokoušet shodit na vás vinu za věci, které jste ani neudělali, stejně jako tomu bylo u pana Svalnatého. Z něžného poupátka se najednou vyklube lhářka, intrikářka a hráčka. ,,Jasně. Hoď to na mě. Já jsem si ublížil sám." Jakoby si v tom stavu liboval. Zarýval se do hloubky, chytal mě za slovo a hledal, co dalšího by mi přišil. V té chvíli se ve mně něco zlomilo, já s odstupem oznámila, že se nemám o čem bavit, mluví-li se mnou takhle, a konverzace utichla na dalších 24 hodin.

,,Loučím se s tebou. :) Nemá cenu dál abysme se spolu bavili. Tak se měj jak si zasloužíš. :) A neboj se světa. Ahoj." Čichám čistý sarkasmus, smrdí.

Dobrou noc.
L. M.

1 komentář: