středa 16. července 2014

15. 7. 2014

Cejtil jsem se tím víc sám, v čím větším jsem stál davu. A když vypadl ven a byl opravdu sám, akorát víc hlasů plnilo mou hlavu.

Když jsem v neděli večer odcházela po příjemném a náročném pracovním dni domů, v rychlosti jsem na telefonu vytočila Koťátko. Byla první, jejíž jméno mě napadlo, jakmile jsem se dozvěděla, že mě čeká celých pět následujících dní volno. V celých třech měsících brigádničení to byl docela vzácný úkaz, a tak jsem byla rozhodnutá sbalit kufr ještě toho večera a ráno nasednout do vlaku. Na druhém konci telefonu se ale ozvalo překvapení. Byla jsem zaměněna za našeho nového slovenského kamaráta, který se rozhodl zdržet o týden déle, než původně plánoval.

Odjet na horskou chatu sama, abych se přidala k už tak početné skupině čítající babičku, její sestru a vnoučat tolik, že je nezvládám spočítat, by bylo značně kontraproduktivní. Místo s úsměvem na rtech bych se vracela s polovičkou vlasů, které by mi z panujícího šílenství vypadaly. Snažila jsem se tedy přijít na další jména, bez úspěchu. Architektka hlídá tříleté dítě, K. pracuje a Spolubydlící stejně tak.

Když se jednou Dobrodružná vrátila z měsíční dovolené za oceánem, udělala jsem výjimku a společně s ní a další kamarádkou jsme odešly do místního baru. Bylo kolem druhé ráno, když jsem odešla ven vdechnout čerstvý vzduch a ve dveřích se potkala s Bubeníkem. ,,Jsi tu sama?", zeptal se. Jako odpověď jsem mávla rukou směrem k mé krásné společnosti, která s drinkem v ruce zářila uprostřed parketu. Zakroutil nesouhlasně hlavou, naklonil se ke mně blíž: ,,Ty víš, jak to myslím, Mládě.", snažil se překřičet hudbu. Já jsem omluvně pokrčila rameny, protože měl zase jednou pravdu. Vzal mě za ruku, odvedl k parketu, chytil i tu druhou a spustil vlnu improvizace, která je v jeho podání neskutečně uvolňující. Bubeník se v mém životě pravidelně zjevuje jako superhrdina - jakmile ho nejméně čekám, ale nejvíce potřebuji, přijde. Objeví se a stačí mu jediný pohled, aby poznal, co se ve mně odehrává. Nepotřebuje vysvětlení, chápe. Přehodil mi přes ramena pánské sako, které mě doprovází už od patnácti, a usmál se.

Stejně můj příběh pokračuje i dál. Dostávám pozvánky na všechny ty večírky a oslavy, počet kontaktů se rozrůstá, ale já si nejsem jistá, jestli to chci akceptovat. V průběhu let jsem se změnila z  dobíraného outsidera na oblíbence. Poznala jsem obě strany mince a snad právě to mě dělá takovou, jaká jsem. Došla jsem brzy k zvláštnímu zjištění - v obou situacích jsem si připadala naprosto stejně. Připadala jsem si sama. Ačkoli jsem staré křivdy hodila za hlavu už dávno, kdykoliv se ocitnu v té skupině úspěšných a krásných lidí, kam podle nich  teď patřím, připadám si malá. Ti, kteří tolik usilovali o mou účast mě nakonec přehlíží, já vyprávím svoje příběhy nemluvným hostům, oni překvapeně poslouchají a až se večer překlene v noc, podnapilí zástupci opačného pohlaví se mě pokouší svést.

A zítra mě to čeká znovu, udělám to pro Dobrodružnou.
Dobrou noc.
L. M.

2 komentáře:

  1. Sama uprostřed lidí, jako bych to někdy neznala. Stejně jako Bubeníka, který se sice zjevuje málo, ale je tu pro mě pořád. Jo, ještě že takové zachránce máme...
    .
    Třeba časem přijde fáze, kdy se tě budou snažit svést podnapilí zástupci stejného pohlaví...

    OdpovědětVymazat
  2. jo samota, tak si připadám často, zvlášť když něco vyprávím, a ostatní pak neposlouchají a přehlíží mě, přestože mé vyprávění slyšet chtěli

    OdpovědětVymazat