čtvrtek 10. července 2014

10. 7. 2014

Jak už víte, čekal mě oficiální nástup na vysokou a já jsem se znovu rozjela do univerzitního města. S větší obtíží než posledně. Ve čtyři ráno mi zvonil telefon a já jsem po zaslechnutí padajících kapek na parapet otevřela aplikaci s počasím, která se ještě ani nestihla vzpamatovat, a tak ukazovala úterý. Zvedla jsem se z postele a poslepu nahmatala cestu do koupelny, kde si moje máma kulmovala vlasy. S hlasem, který zněl víc jako pláč, jsem zaklepala na dřevěné dveře: ,,Dneska je úterý nebo středa?". Podpírala jsem se, protože se o mě pokoušela další vlna spánku. Středa.

Během cesty na autobus jsem kromě všude lezoucích slimáků nepotkala ani živáčka. Vystoupila jsem ve vedlejším městě, minula obří samolepku majíc vyjadřovat lásku nějaké slečně, napsanou podivně čenglicky. Kdykoliv ji čtu, chci si vypíchnout oko vidličkou. A protože během prázdnin zrušili všechny hodící se přímé autobusy, které do města jezdí, čekala mě cesta složitá. Během svého života jsem se úspěšně naučila sednout do vlaku jedoucího správným směrem, ale tři přestupy se zdály jako oříšek. Oříškem ale zůstaly jenom do té doby, než se od okýnka ozvalo ,,Do města s přestupem tady a tam.". Zbystřila jsem a poklepala svojí budoucí spolubydlící na rameno. ,,Jede stejně jako my, musíme se na ni pověsit." Nenápadně tak jak to jen šlo, jsme společně se slečnou nastoupily do stejného kupé a po očku sledovaly, jestli náhodou nemá stejné úmysly jako my dvě.

Když nás slečna úspěšně a s lehkým podezřením dovedla až do města, zbývalo nám ještě spoustu času. Spoustu času pro skvělou snídani, kterou si po tak bolestném ránu tolik zasloužíme. Lilo jako z konve, vlasy mi bobtnaly v nezkrotné afro, a tak přišel šálek kávy s ještě teplou bagetkou vhod. Vychutnávala jsem si každé sousto a postupně se přestávala třást nervozitou. Než servírka přišla a my zaplatily, přišly jsme o dalších 15 minut, které se nám staly v následující chvíli osudnými.

Měla jsem na sobě svoje nejlepší černé pouzdrové šaty, stejně barevné baleríny a vlasy spletené do precizního copu, první dojem děláte jen jednou. Abych vyvážila svůj až-příliš-mladistvý vzhled, nasadila jsem si ty krásné brýle, které nemají žádné dioptrie, ale to zůstává pouhým tajemstvím mezi námi, dalším z mnoha. Za pár minut jsem mohla na první dojem zapomenout.

,,To je ještě o jeden blok dál? Kolik je hodin? To nemůžeme stihnout! Dohajzlu!". S panickým rozhazováním rukou jsem se rozeběhla po chodníku kolem cesty a aniž bych si to uvědomila, minula jsem podchod a mířila k přechodu přímo naproti budovy, který tam... Nebyl?! Běžely jsme dál, vracely se dva metry pro vyzutou balerínku, a pak se rozhodly obrátit směr a zvolit podchod. Dvě minuty do deváté a škola stále daleko. ,,Nesmím přijít první den pozdě! Chci tou školou proplout, nesmí si mě nikdo zapamatovat." Pod brýlemi se mi začal roztékat makeup, který ještě při příjezdu maskoval tmavé pytle pod očima, šaty se za mého vražedného tempa vyhrnovaly až k bokům a z copu zbyl chumel vlhkých a upocených vlasů. Děvět hodin a já se stavím do řady před přednáškovým sálem. Do řady, kterou znuděně čekám hodinu.

Čekala jsem, kdy se celá moje snídaně vrátí v celé své parádě a s rostoucí nervozitou se snažila zachránit, co se dá. Konečně podávám potřebné dokumenty pověřené osobě, která uznale pokyvuje nad mým životopisem, mezitím co od vedlejšího stolu se ozývá naštvaná stížnost na chybějící podpis i datum narození mého budoucího kolegy. Těkám očima po volném místě a sedám si vedle kluka v kostkované košili, nemohla jsem zvolit lépe. Překvapila jsem sama sebe svojí výmluvností, seznámila se se zbytkem řady a dělala si poznámky do nového bloku pro tenhle účel. Zbytek sálu tak sdílný nebyl - ve větší koncentraci sólistů jsem se ještě neocitla. Ti, kteří přišli sami stejně jako já, mi věnovali ten nejotrávenější pohled a dali jasně najevo, že mluvit s kýmkoliv je značně obtěžuje.

Nevnucovala jsem se. Naposledy jsem zamávala svým novým známým, jejichž jména si z čisté nervozity nepamatuju, vyzvedla kamarádku ve vstupní hale a po cestě na vlak koupila košík jahod na mlsání a lepší náladu. V přestupování jsme si našly takovou zálibu, že cesta domů nám dělala vlastně i radost.

Je to oficiální, z Mláděte je vysokoškolačka.
L. M.

Žádné komentáře:

Okomentovat