úterý 29. července 2014

29. 7. 2014

Jak se říká, do třetice všeho dobrého a zlého. Nasedla jsem tedy se Spolubydlící po čtrnácti dnech znovu do vlaku jedoucího směrem k univerzitnímu městu, našemu budoucímu domovu. K naší výpravě se tentokrát připojila i Spolubydlící máma, zvědavá na nové prostředí a nadšená z životní etapy, která nás dvě za tak malou chvíli čeká. ,,Máš všechno, Spolubydlící? Nechybí ti žádné dokumenty?", ujišťovala se a svým dotazem málem způsobila, že jsme jely zase v původní sestavě. ,,Mami, vystup si! Okamžitě. Ještě to stihneš, jedeme pomalu." A moje ráno se se smíchem a zakousnutím do ještě teplého toastu stalo veselejší.

Naše nová společnost vyzařovala tolik entusiasmu, kolik byste nevydolovali ani ze mě a Spolubydlící dohromady. Zastávka v kavárno-čokoládovně se pro nás oficiálně stává nevyhnutelnou, nechávám se mámit tou krásnou vůní z pražírny sídlící hned vedle a bořím nos do zaručeně nejlepšího latté, které jsem kdy pila. Stejně jako po vynikajícím jídle upadám do stavu hodinu trvající blaženosti, nic mě nedělá tak instantně šťastnou. Není to smutné a krásné zároveň?

Zbývala minuta do začátku zápisu a my jsme se znovu ocitly u toho podchodu. S rozdílem, že tentokrát jsme se u toho řehtaly jako koně. ,,Tohle město je šílený, tráva je tu zelenější a vysávaj tu dokonce i v podchodu." Po zkušenostech z Velkoměsta, kde podchodem jen se strachem probíháme, se to zdálo jako dobrý vtip. Ze zpoždění jsme si vůbec nic nedělaly. Mezitím, co pod Spolubydlící se vahou nových informací a povinností prohýbala židle v posluchárně, já jsem běhala po rektorátu a zařizovala všechny formálnosti, abych se tu v následujícím měsíci už nemusela ukázat. Pro někoho se to může zdát jako noční můra, mně to činí potěšení. Formální schůzky si užívám se vším všudy - baví mě jejich dresscode, ráda si s ostatními podávám ruce a jsem zdvořilá.

Na třetí obchůzce městem jsme objevily nová místa, která budou v následujícím akademickém roce zachraňovat moje psychické zdraví, ne-li rovnou život. Má představa, ve které se v průběhu prvního školního týdne vracíme se Spolubydlící na kolej, společně brečíme nad nástrahami studentského života a čokoládu zapíjíme další čokoládou, se rozpadla ve chvíli, kdy mi oznámila, že odjíždí na čtyřdenní adapťák. Únavou mi čelo padlo na okýnko vlaku a probudila jsem se pořádně až v Maloměstě, naší konečné zastávce.

Využila jsem volna v práci a odešla splnit svou poslední dospěláckou povinnost. Otevřela jsem dveře banky a mířila k slečně, která nemohla být starší než já samotná. ,,Dobrý den, chtěla bych si zařídit osobní účet." Byla stejné mládě jako já, jen jí chybělo velké M. Odešla jsem se složkou plnou dokumentů a dalším kamenem táhnoucím mě k zemi. Nebo to byla ta plněná pita uvnitř kabelky větší než moje hlava.

Dům byl jako fata morgana... Po cestě jsem se málem zastavila uprostřed chodníku a začala brečet. Zevnějšek říkal dáma, ale podvědomí jeskynní žena - maso, maso, jídlo! Byla jsem unavená, přehlcená zodpovědností a informacemi a hladová. Mohla jsem se najíst už před půl hodinou, ale mé postižení spočívající v psychické neschopnosti jíst na veřejnosti mi to nedovolilo.

Postavila jsem se na vlastní nohy. Stačil den a už se začínají objevovat první puchýře. Mládě bylo donuceno dospět.

Dobrou noc.
L. M.

pondělí 28. července 2014

28. 7. 2014

Když jsem si udělala čas i na small talk se Zimou, to by bylo, abych si ho neudělala na večer s vámi. Na rozdíl od Zimy totiž představujete, jako (ne)pravidelní čtenáři, mnohem dlouhodobější zdroj radosti.

Po předešlé probdělé noci mi pondělní ráno podkopávalo nohy a dávalo facky z každé strany. Ráz nového dne předznamenaly už všechny večerní sny. Přišla jsem v nich do práce o hodinu později, čekali mě u zadního vchodu všichni kolegové a i přes moje provinění byli neuvěřitelně milí. Ne tím milým způsobem, víc "my jsme tak obětaví a ty tak nezodpovědná, zamysli se nad sebou" způsobem. Nechybělo málo a sen se stal skutečností.

Ve spěchu a bez přehledu jsem naházela do plátěné tašky kvanta jídla. Dopolední směny si tolik neužívám, jediný člověk v okolí, který jí zmrzlinu v devět ráno, jsem snad já samotná. Abych vyplnila čas, leštím už čistou výlohu, vytírám lesknoucí se podlahy a přeskládávám zmrzlinu v mrazáku podle barev. Dnes jsem ale měla o zábavu postaráno.

Než jsem došla k obchůdku, zastavila jsem se ještě na poště s jedním voňavým balíkem. Před stánkem už stál místní bezdomovec, největší hulvát, kterého za život potkáte, a nakukoval větrací škvírou v roletách dovnitř. Začal se mi svírat žaludek a tušení, že nic dobrého mě nečeká, se nezastavitelně násobilo. Převlékla jsem se do nového pracovního trika a připadala si, jako bych vlezla zpátky do pyžama. S ospalým náměstím jsem usínala i já.

Jako rozptýlení přišlo moje osobní vítězství, když jsem vlastními silami otevřela obří slunečníky, co nikoho během směny nestihly sklapnout dovnitř a sežrat. Plácala jsem se po rameni za to, že jsem ty squaty s výskokem dělala poctivě... A hned druhou polovinu na ně pro změnu šplhala a věšela se celou svou vahou, pod předtuchou další z letních bouřek. Marně.

Každý den se na druhé straně pultu objeví někdo, komu se podaří vyvést mě z míry úplně novým, inovativním způsobem. To, že na kopeček šmoulové chodí mnohem více než usmrkané děti kluci, kterým je hrubě přes dvacet, je prostě fakt. Můj dnešní desetiletý zákazník však pro ni našel kreativní využití. Než jsem stačila odložit drobné do kasy, začal dělat linky po výloze mrazáku. Nebyla to žádná nehoda, kreslil s nimi obrazce po celém obsahu. Kreslil a já ho s otevřenou pusou a vykřičníky vznášejícími se nad hlavou pozorovala. Pokřoupal kornout a odešel.

Mezi moje nejoblíbenější zákazníky však patří věční pochybovači. Vy k nim přiběhnete z kuchyně, kde právě třikrát cedíte a mixujete ovoce do zmrzliny strojem, který mnohem víc než mixér připomíná sbíječku. ,,Točenou nesnášim, je to jenom ředěnej prášek." Jsou tu poprvé. Zeptají se na každou příchuť - jak chutná? Z čeho se míchá? Co je to za polevu? Zeptají se patnáctkrát, protože přesně tolik vaniček je uvnitř mrazáku. Dají si stejně vanilku nebo čokoládu, když se rozjedou, tak obojí. Přesně v těch chvílích si představuju, jak s chladným výrazem v očích vezmu jeden z kornoutků, dám jim ho před obličej, teatrálně zmáčknu a drť toho křehkého těsta se mi posype z dlaně.

O hodinu později se u zmrzliny zastavuje řidič meziměstského autobusu, společně s cestujícími, a běží pro další na zastávku, kterou omylem přejel. V závěsu za ním přijíždí policie, která kolem obchodu obcházela hodiny a já neměla tušení proč a tanga místní starostky jsem viděla i ze stometrové vzdálenosti.

Za šest hodin jsem viděla tolik, že jsem svůj pondělní příběh začala vyprávět labradorovi uvázanému před večerkou a mazlila ho, jako kdyby byl můj vlastní. On mi za to položil obě tlapy na ramena, takže jsme byli stejně velcí a s radostí olizoval z tváře zbylý makeup.

Všechno je lepší, když máte psa.
L. M.

neděle 27. července 2014

27. 7. 2014

Když jsem jednoho dne posbírala všechnu odvahu a zbytky sebevědomí, ozval se Zima. Bude to skoro měsíc od večera, co se to stalo naposled. Tehdy mi přistála ve schránce fotka jeho chlouby rýsující se v dalších z jeho stylových trenek, které pravidelně ladí se zbytkem oblečení, co já už většinou nevidím. ,,Pojď se se mnou pomazlit." Poprvé jsem zareagovala chladně.

Zkoušel to dál, nevzdával se. Sladce skloňoval moje jméno a doufal, že budeme pokračovat jako obvykle. ,,Jsi unavená, viď? :) Ozvu se později, kočičko. Nic se neděje." Nevím, kde se ve mně ten nával upřímnosti vzal. ,,Vůbec nejsem unavená, jen mě to už s tebou prostě nebaví.", zasadila jsem ránu. Jestli tato věta dokáže někoho ranit, tak muže, jenž si na svém sexuálním životě tolik zakládá, to uhodí dvojnásob. Nebyl to však prvotní účel, srazit ho. Během našich nočních a brzce ranních konverzací jsme stačili teoreticky vyzkoušet všechno a vytasit se s něčím novým se začalo stávat nemožné. Jediný krok, který by našemu virtuálnímu mileneckému vztahu mohl dát jiný rozměr, by bylo opravdové setkání tváří v tvář, nebo spíš tváří v... Mrk, mrk.

Čekala jsem, že o něm už nikdy neuslyším, ale včera večer jsem byla vyvedená z omylu. ,,Jak se máš, slečno krásná? Pořád se mnou nemluvíš?" Byl to ale on, kdo se urazil. Na řadu přišel náš obvyklý small talk, pár lichotek a předhánění se v tom, kdo teď víc běhá, nebo jinak sportuje. Abych zas tolik nelhala, obula jsem tenisky, staré pruhované kraťasy, co mi ve skříni leží od základky, a šla oběhnout město.

Když jsem se vrátila, už svěží po pár tempech v bazénu, pořád na mě čekal. ,,Tentokrát mě nezlákáš, Zimo. Žádné fotky, žádný Facetime." On ale pokračoval. ,,Máme tu moc krásný balkon, Mláďátko, vzal bych si tě tam... Hezky pomalu, potichu." A moje spící kraťásky začaly odpovídat samy za sebe. Ve snaze se naposledy vzchopit a dostát vlastního slibu, který jsem na začátku večera dala, jsem odolávala až do půlnoci. Jakmile se ale sobota přehoupla v neděli, přijímala jsem další hovor.

Jestli jsem kdy použila Facetime, rozhodně to nebylo pro úmysly slušné a čisté. Jakmile uslyším ten tón, automaticky se ve mě něco sevře a začínám vlhnout, protože už moc dobře vím, kdo volá, a co bude následovat... Každý z hovorů se zvrhne úplně novým způsobem, za který si pak v práci dávám zpětně facku, když si na to jenom vzpomenu. S každým dalším se Zima víc uvolňuje a odhazuje veškeré zábrany, čímž se stává zvláštním způsobem dostupnější a důvěryhodnější. Z ,,Jen ho prosím přijmi, když nebudeš chtít, nemusíš se koukat, jen ti chci říkat, jak moc bych tě chtěl. Co všechno bych s tebou chtěl dělat." brzy vznikla situace, kdy jsem zarývala pěstěné nehty do svého pevného pozadí a on se svíjel a vzdychal vzrušením. ,,Bože, Mládě, jsi tak... Omamná. To tvoje krásné tělo, úsměv. Nevím, kde se to ve mně bere, vždycky mě dokážeš tak dokonale vyrajcovat.", jmenoval přerývaně.

Nepředstavujte si ho jako podivína, jehož jediné životní zpestření závisí na sjíždění internetového porna. Ve skutečnosti je to docela atraktivní mladý muž - má přehled o umění, cestování i kultuře, úspěšně vystudoval právo na nejprestižnější tuzemské univerzitě a našel si zálibu v adrenalinových sportech, což na mě funguje jako zatraceně silné kouzlo. Jsou to však témata, ke kterým se spolu příliš nedostáváme. Navíc mu nechybí ani dávka sexappealu.

Noční lampu ve svém pokoji jsem zhasla až nad ránem, kdy nás za doprovodu smíchu zradila rychle docházející baterie v našich telefonech. Chci být překvapená a všechny tyhle představy zažít, jakkoliv se zdají zvrácené. Chci vyzkoušet všechno, než to odsoudím já, nebo to za mě stihnou jiní.

Užijte si neděli.
L. M.

úterý 22. července 2014

22. 7. 2014

 Po dlouhé době jsem začala randit s múzou. Je to teď jediné rande, na které chodím. Nikdy se nezlobí, když přijdu jen v černém saténovém županu, bez makeupu (možná zbytkem pod očima) a s vlasy staženými do šíleně vypadajícího skřipce. Všechny ostatní schůzky odmítám - neobjevila jsem se ani na grilovací party u Dobrodružné, ačkoliv jsem to společně s domácí levandulovou limonádou slíbila. Místo toho jsem si na hlavu narazila slamák, obula staré Vansky a odjela za Spolubydlící do parku.

Poslední z MoleskineMoments v sešitu darovaném Láskomankou, které můžete pravidelně sledovat na Twitteru a Google+, jsem věnovala drahému Koťátku. Na stole mi dělají radost svačinové pytlíky od Fluffy Oak, které zneužívám jako obálky na dopisy, obal na telefon od Zoot Original, jejichž přístup mě baví, a nový brush fix, kterého se nemůžu nabažit.

V práci teď trávím mnohem víc času, než jsem původně plánovala. Zrovna jsem horkem znavená přešlapovala za pultem, když se otevřely boční dveře a v nich kolegyně, která mě měla střídat - s opařenou pravou rukou plnou bolestivých puchýřů. Pracovní doba se mi zdvojnásobila a já jsem začala uvažovat nad tím, že do osmi tu začnu okusovat omítku, protože mým posledním jídlem byla ofušovaná snídaně. Po cestě domů jsem si pod obřím deštníkem přeříkávala, jestli jsem všechno potřebné zapla, vypla a přepla. Celé to připomínalo scénu z Vrchní, prchni.

Stejně jako vy jsem očekávala, že padnu do postele obličejem napřed a probudím se za několik hodin. Pak přišlo to překvapení, které dostalo podobu mé o pět let mladší sestry. ,,Máma je rozvedená." Informace, kterou po deseti hodinách v práci nejsem schopná vstřebat. Zavrčím něco do peřin, na znamení, že má zmizet. ,,Dívala jsem se na její rodný list a ostatní papíry a je tam jasně napsaný, že je rozvedená!", zopakovala, protože se jí nedostalo reakce, kterou očekávala. Upřímně, jak na to chcete reagovat? Zanedlouho mi bude dvacet let, žiji stále v tom stejném domě, s těmi stejnými lidmi. Nevěděla jsem o tom stejně jako ona, ale víc než nad novými fakty jsem se zamýšlela nad tím, že pro to musela mít nějaký důvod, aby to nikomu z nás neřekla.

Abyste se zorientovali v tom, jak to všechno bylo, pokusím se vám přiblížit svou roli, kterou sehrávám v širokém rodinném okruhu. Byla jsem vlastně důvod, proč tahle rodina vůbec vznikla. Když se rodiče brali, moje máma byla ve třetím měsíci těhotenství. Ačkoliv verzi, že jsem byla vlastně nehoda odmítají, nikdy mi ji nevezmou. Už od té doby zastávám funkci pojiva a diplomata - jakmile nejsem doma, nikdo s nikým nemluví. Z mého nového pokoje se brzy stal, z mé strany naprosto nechtěně, druhý obývák. Na něčem pracuji u stolu, když se někdo posadí na postel, hlasitě oddychne a čeká, až se zeptám co se děje. Sednou si a vzduch v té malé místnosti ztěžkne pod vahou dalších problémů, které se na mě kupí a očekává se, že je budu řešit, nebo alespoň poslouchat. A já to dělám. Je to rituál, který nedokáží praktikovat mezi sebou navzájem, chodí ho vykonávat výhradně za mnou.

Ze všech reakcí, které jsem si mohla z široké škály vybrat, jsem zvolila tu útočnou. ,,Jak si vůbec můžeš dovolit hrabat se jí v dokladech, já nic nechci vidět. Starej se o sebe.", vrčela jsem, když s jedním dokumentů přišla až za mnou. Tím jsem spustila vlnu pubertálních zvratek, které přišly v podobě zpráv na Facebooku vzápětí. Najednou jsem byla špatná sestra, která tu mladší nedokáže podržet a nikdy tu nebyla proto, aby pomohla, když to nejvíc potřebovala, mezitím, co ona vždycky. ,,Proč si nemůžeme říkat všechno jako ostatní sestry? Vždycky jsi pro mě byla vzor, ale ty se se mnou nedokážeš ani normálně bavit. Celej tvůj život jsi jen protivná. Nemyslím si to jenom já. A víš proč? Protože jsi sama! Od všech se odstrkáváš. Sama si totiž stačíš. Všem je nám jasný, že na to máš..."

Byla jsem sprostě obviněná ze samotářství. Nepředstavujte si mě jako hořkou, zapšklou holku s jedním beďarem na čele za každou zlobu, nejsem ani jedno z toho... V tu chvíli jsem si vzpomněla na Kamaráda a to ráno, kdy jsem smazala i poslední aplikaci, díky které jsme do té doby byli v kontaktu, bylo na čase začít myslet na sebe. Nebyl první člověk, kterého jsem znala, kdo se k oblibě být sám přiznal. Všichni ti lidé měli totiž jednu věc společnou - nikdy nebyli doopravdy sami.

Dobrou noc.
L. M.

neděle 20. července 2014

50 věcí, které nevíte ani po 100 článcích

Dnes slavíme další ze série podivných výročí. Pokud jste tu se mnou od samého začátku, právě čtete jubilejní stý článek. Aby toho nebylo málo, stránku jste společnými silami navštívili desetitisíckrát. A to je pro mě důvod k nemalé radosti. Ačkoliv by se mohlo zdát, že po tolika sebestředných článcích o mně víte úplně všechno, musím vás vyvést z omylu, a tak jsem se vás rozhodla obohatit o celkem 50 dalších nepodstatných faktů a ochudit o několik minut života.
  1. Zbožňuju plameňáky a ananas - čistě pro jejich vzhled.
  2. Blogovat jsem začala v 15.
  3. Neustále chodím po domě nahá.
  4. Nikdy jsem se neopila.
  5. Máma mě chtěla poslat do léčebny pro podezření z anorexie.
  6. Od 13 doteď zapírám, že jsem chodila s jedním klukem, protože dvakrát propadl a stydím se za to.
  7. Fotím jídlo, které často ani neochutnám.
  8. Vždycky jsem si chtěla založit módní blog jenom proto, abych byla pozvaná do H&M showroomu, ale nikdy jsem to neudělala.
  9. Nesladím a nesolím.
  10. Miluju caffé latte, ale nesnáším latte macchiato a všechny, co si myslí, že dělat mezi nimi rozdíl je hloupé. Když si můžu vymrčovat, vždycky upřednostním sojové mléko.
  11. Ráda pozoruju lidi - jak se oblékají, jak se chovají.
  12. Sprchuju se tak dlouho, dokud nedozpívám alespoň dvě písničky.
  13. Nejsem vysoká.
  14. Předstoupila jsem před plný Evropský parlament ve Štrasburku.
  15. Mám spoustu sexy prádla, které nenosím, ale s láskou ho shromažďuji.
  16. Neustále používám jen tři parfémy a nehodlám to změnit.
  17. Na základce jsem byla šikanovaná.
  18. Pracovala jsem jako redaktorka prestižní módní rubriky, ale po půl roce toho z vlastní vůle nechala, protože práce v redakci nesplnila moje očekávání. (Pro ilustraci mých představ zkoukněte třeba Ďábel nosí Pradu.)
  19. Miluju dobrý kýč v kombinaci se striktní klasikou.
  20. Na notebooku mám nalepenou píču od Minimonu, protože je to roztomilý a sprostý - tak jako já.
  21. Mám odpor k "posilovnovým lidem".
  22. Chodím k tak pohodovému zubaři, že mu téměř vždy omylem řeknu ahoj, místo dobrý den a nutí sestřičku, aby mi nabídla čokoládu, protože to by on jako zubař neměl.
  23. Ve čtvrté třídě jsem několikrát denně volala na jedno číslo, protože jeho majitel měl nastavenou super uvítací melodii.
  24. Za půl roku jsem zhubla o 4 konfekční velikosti.
  25. Mám slabost pro tmavovlasé muže s vousy a rádoby nedbalým účesem.
  26. Jsem jedna z těch, kteří dokážou v galerii zírat hodinu na jeden obraz.
  27. V šestnácti jsem vědomě vyfoukla práci snů svému nejlepšímu kamarádovi.
  28. Mám otřesný orientační smysl.
  29. Ráda mluvím s cizinci.
  30. Tři čtvrtiny mého šatníku tvoří černá.
  31. Nikdy nechodím do restaurace sama.
  32. Umím hrát na piano.
  33. Jsem alergická na latex.
  34. Všechno, co dělám ráda, dělám v posteli.
  35. Ze všech barevných barev mám nejradši kanárkově žlutou.
  36. Jako leoparda mě bolí oči pokaždé, když vidím svůj oblíbený vzor zkombinovaný špatnou cestou.
  37. Když mám zrovna přítele, chci sex alespoň dvakrát denně.
  38. Největší radost mi uděláte dárkem z papírnictví.
  39. Voním jako Candy od Prady, Burberry Brit, nebo Baiser Volé od Cartier, už několik let, nikdy jinak.
  40. Neustále píšu seznamy.
  41. Občas mám problém udržet svou pravou identitu v tajnosti, protože dostávám chuť vás poznat osobně. Zatím odolávám. Neodolala jsem.
  42. Ze všech květin mám nejraději pivoňky a pryskyřníky asijské.
  43. Vážím se třikrát denně.
  44. Všechno letní ovoce zběsile zamražuju, protože mám strach, že mi na vysoké nezbydou peníze na jídlo.
  45. Nikdy jsem neměla sex ve vlastní posteli.
  46. Když jsem šťastná, nosím černou a podpatky.
  47. Dostala jsem nabídku na focení od jednoho z předních českých fotografů.
  48. Jsem nepříjemně naladěná, když se jedna z mých oblíbených skupin, kterou roky nikdo neznal, stane populární.
  49. První verze Leopardice měla zakryté oči jenom proto, že jsem je nedokázala nakreslit. Pak jsem se rozhodla jí přidat šátek a hlubší význam.
  50. Za měsíc odesílám průměrně 10 balíčků, pohledů a dopisů.
Tak bych mohla pokračovat až do stovky, ale k ostatním bodům zajisté brzy dojdete sami během dalšího čtení. Věci se mění tak rychle, že než mrknete, ocitnete se někde jinde. Na jiném místě, s jinými lidmi, v jiné situaci. Body přestanou platit a vytvoříte si nové, které se pro vás možná stanou záchytnými, stejně jako pro mě.

Díky, že jste tu se mnou.
L. M.

sobota 19. července 2014

19. 7. 2014

Když nejste šťastní, změňte něco. Jak jednoduché, viďte. A tak jsem se dnes odhodlala k tomu, abych uklidila na stole - ať už v pravém slova smyslu,  nebo v tom přeneseném. Obojí bylo už několik dní zatraceně potřeba.

Jako první na řadu musel přijít pan Svalnatý, dlužila jsem mu to. ,,Chybí mi to duševno, po fyzické stránce se to dá přežít. Chci k někomu patřit, na někoho se těšit, někoho kdo se bude těšit na mě, kdo mě bude mít rád.", snažil se mi přiblížit svoji představu. S fyzickou stránkou můžu jedině souhlasit. Je to rok, co jsem měla sex naposledy a i když se P. vesele pokoušel všem svým přátelům vnutit myšlenku, že jsem na posteli (vaně, kuchyňské lince, sprše...) závislá, pravda je taková, že absenci sexuálního života nesu mnohem lépe než on. Stává se, že na sebe nesáhnu třeba týden (a nikdo jiný to za mě neudělá).

V další části jsme se rozcházeli, nikoliv však nějak výrazně. Ve výsledku je to všeobecně účel všech vztahů - patřit si - ale postupem času jsem v ně přestávala věřit. Není to něco, co založíte na nějaké domluvě, stejně jako když vám na základce přistál na lavici zmuchlaný kus papíru vytržený ze sešitu, na kterém byla jasně řečená otázka - Chceš se mnou chodit? Když vám to chtěl dotyčný ještě více usnadnit, stačilo zakroužkovat ano/ne a po týdnu stejný proces opakovat.

Představa vztahu, oboustranného a fungujícího, mi najednou začala připadat jako nenaplnitelná. Změnila jsem tedy úhel pohledu, neudělala jsem si však celý proces hledání nijak snažší, spíš naopak, ale v rukávu se mi objevilo jedno eso - vím, co hledám. Stále si nejsem jistá tím, zda si můžu vybírat, jestli raději nemám být za každou dobrou duši,  která by se uvolila k tomu trávit se mnou téměř každý den, vděčná. Co když ale celá příčina nešťastných konců spočívala v tom, že mám nároky (ruku v ruce se sebevědomím) příliš nízké, nikoli naopak?

Jestli jsou ženy křehké, ještě křehčí je mužské ego. Stačí ho jen polechtat a můžete si být jisti, že dostanete patřičnou reakci. Ti citlivější z nich se budou pokoušet shodit na vás vinu za věci, které jste ani neudělali, stejně jako tomu bylo u pana Svalnatého. Z něžného poupátka se najednou vyklube lhářka, intrikářka a hráčka. ,,Jasně. Hoď to na mě. Já jsem si ublížil sám." Jakoby si v tom stavu liboval. Zarýval se do hloubky, chytal mě za slovo a hledal, co dalšího by mi přišil. V té chvíli se ve mně něco zlomilo, já s odstupem oznámila, že se nemám o čem bavit, mluví-li se mnou takhle, a konverzace utichla na dalších 24 hodin.

,,Loučím se s tebou. :) Nemá cenu dál abysme se spolu bavili. Tak se měj jak si zasloužíš. :) A neboj se světa. Ahoj." Čichám čistý sarkasmus, smrdí.

Dobrou noc.
L. M.

čtvrtek 17. července 2014

17. 7. 2014

Po několika letech jsem se našla v horizontální poloze u bazénu a strávila tam s novou knihou v ruce celý den. Ačkoliv jej mám k dispozici 24/7 a kdykoliv se můžu rozběhnout a skočit, třeba i nahá, jen s vědomím, že sousedům zpestřím den, chuť k tomu dostávám opravdu jen výjimečně. Dnes jsem nemohla dostat lepší nápad. Ležím tu i teď, jen o něco víc zahalená a s šálkem řepíkového čaje po ruce.
Klidu jako je tenhle ale předcházela úterní spleť nečekaných informací a shon středečního odpoledne. Během týdne se tu ukázaly K. a slečna Inteligentní, abysme si navzájem sdělily dojmy z našich budoucích studií. Když jsem zjistila, že sprchy jsou na kolejích nejen společné pro celé patro, ale taky pro obě pohlaví, smířila jsem se s faktem, že budu týden smrdět a koupat se v umyvadle, kterým disponuje každý pokoj. Pokud tedy nebudu jedna z těch šťastlivců, co si tam chodí užívat sex, aby nerušili svoje spolubydlící na pokoji.

Vrchol všeho přichází až o několik hodin později, kdy se válím v posteli a dočítám poslední stránky staletého staříka. V tu chvíli mi zazvoní telefon, na jehož druhé straně se ozve K., která zrovna slezla z kola po cestě z práce, aby mi mohla říct novinku tak horkou, až mi spálila ucho. S pauzami pro popadnutí dechu: ,,M-Mládě, jsi doma? Sedíš?". To, co přišlo potom, se mi nezdálo ani v nejčernější můře. ,,Potkala jsem holky a ty potkaly Maturantku..." Ale notak. Ne. Ne! NE! ,,Mládě, oni dobírali na práva sto lidí. Maturantka bude studovat práva na jedné z nejprestižnějších škol." V té chvíli se celý můj svět zbořil společně s nadějemi, že karma ji dostane a patřičně si ji podá.

Jelikož předpokládám, že Maturantku si z předchozího čtení nepamatujete, dovolte mi ji vám trochu přiblížit a věřte, že si budete přát držet se co nejdál. Vzhledem k tomu, že jsme společně byly jediné studentky, které maturovaly z daného předmětu, trávily jsme spolu denně více času, než bych si přála. Nebýt mojí měkkoty, sedíme ve škole ještě teď nad třetím maturitním okruhem z padesáti. V případě potřeby byla smrtelně nemocná, ale když se dostavila, hýřila optimismem, po místnosti šířila tabákové aroma a na svém tabletu, který získala supervýhodnou smlouvou od pouličního dealera, neúnavě mydlila CandyCrush, přičemž se tvářila, jakoby právě uzavírala světovou mírovou dohodu. Je veřejným tajemstvím, že kdyby vedoucí maturitní komise v průběhu její maturity z angličtiny pila kávu ve třídě a ne v místnosti s občerstvením, neměla by Maturantka ještě teď ukončené ani středoškolské vzdělání. V jeho průběhu se vyhla propadání tak těsně, že z toho měla odřeniny ještě zbytek léta, ale to jejímu egu, posilovaném matkou jejího přítele, které s oblibou říká tchýně, to nebránilo v tom, aby si dala přihlášky pouze na psychologii a práva. Na přijímací řízení se nepřipravovala, do doby, než před ni na univerzitě položili test, nevěděla ani jak probíhá.

,,Tak asi bude chytrá, no.", řekla zcela vážně máma, čímž si podepsala rozsudek smrti. ,,Mluvíme tu o Maturantce, o Maturantce, dochází ti to?". Pokrčila rameny a dala mi jasně najevo, že by byla nejradši, kdybych tam byla taky. Odpusťte mi můj postoj, ale představte si následující... Prvních 650 uchazečů dostalo šanci, stovka se rozhodla jít jinou cestou, ale ten zbytek se najednou ocitl na úplně rovné úrovni. Na vysoké už nikdo nezjistí, kým jste byli na střední, percentil vám na čelo nevytetují. Jednou jste zkrátka tam a stáváte se součástí té uzavřené společnosti. Pak si vzpomenu na všechny mé spolužáky, kteří se nikam nedostali, můj chybějící bod do Města a hledám spravedlnost a logiku v nastalé situaci, marně. Štěstí je svině.

Vzdávám se svojí účasti na strazech gymplu. Dobrovolně a napořád.
Dobrou noc.
L. M.

středa 16. července 2014

16. 7. 2014

Vzhledem k tomu, že té běžné a přesto nejcennější radosti se mi nedostává, snažím se ji hledat jinde a získávat ji alespoň materiální cestou, třebaže je to radost o něco nižší koncentraci. Jakmile totiž na radost nemáte čas, můžete si být jistí, že jednu takovou zrovna potřebujete. A tak vznikl další ze seznamů - seznam věcí, které mi přináší radost. Abych byla upřímná, samotné psaní seznamů zaujímá hned první místo onoho žebříčku...
  • Nákup v Lush - Honey I washed the kids, Trichomania, Mask of magnaminty
  • Andy Warhol - I'm OK
  • zlatá stírací mapa světa
  • nude balerínky nebo lodičky
  • 100 Pantone postcards box
  • fascinátor s holubicí od Jane Bond
  • pivoňky
  • zlatá sluchátka od Happy Plugs
  • čaj Pink lemonade od Whittard
  • polaroid
  • sada pastelových Moleskine sešitů
  • leopardi
  • kostkovaná košile
  • rtěnka
  • samolepky
  • prádlo
  • zlatá barva
  • Touch fixy
  • Ben & Jerry's Chunky Monkey
  • výlety a cesty
  • klobouky a čepice
  • farmářské trhy
  • psi a štěňata
  • masking tapes
  • Retart tkanička
  • voda a sníh
  • dopisy
  • nový parfém - My honey od Toni Gard, nebo Agent Provocateur

A co dělá v poslední době radost vám?

Užijte si krásný letní večer.
L. M.

15. 7. 2014

Cejtil jsem se tím víc sám, v čím větším jsem stál davu. A když vypadl ven a byl opravdu sám, akorát víc hlasů plnilo mou hlavu.

Když jsem v neděli večer odcházela po příjemném a náročném pracovním dni domů, v rychlosti jsem na telefonu vytočila Koťátko. Byla první, jejíž jméno mě napadlo, jakmile jsem se dozvěděla, že mě čeká celých pět následujících dní volno. V celých třech měsících brigádničení to byl docela vzácný úkaz, a tak jsem byla rozhodnutá sbalit kufr ještě toho večera a ráno nasednout do vlaku. Na druhém konci telefonu se ale ozvalo překvapení. Byla jsem zaměněna za našeho nového slovenského kamaráta, který se rozhodl zdržet o týden déle, než původně plánoval.

Odjet na horskou chatu sama, abych se přidala k už tak početné skupině čítající babičku, její sestru a vnoučat tolik, že je nezvládám spočítat, by bylo značně kontraproduktivní. Místo s úsměvem na rtech bych se vracela s polovičkou vlasů, které by mi z panujícího šílenství vypadaly. Snažila jsem se tedy přijít na další jména, bez úspěchu. Architektka hlídá tříleté dítě, K. pracuje a Spolubydlící stejně tak.

Když se jednou Dobrodružná vrátila z měsíční dovolené za oceánem, udělala jsem výjimku a společně s ní a další kamarádkou jsme odešly do místního baru. Bylo kolem druhé ráno, když jsem odešla ven vdechnout čerstvý vzduch a ve dveřích se potkala s Bubeníkem. ,,Jsi tu sama?", zeptal se. Jako odpověď jsem mávla rukou směrem k mé krásné společnosti, která s drinkem v ruce zářila uprostřed parketu. Zakroutil nesouhlasně hlavou, naklonil se ke mně blíž: ,,Ty víš, jak to myslím, Mládě.", snažil se překřičet hudbu. Já jsem omluvně pokrčila rameny, protože měl zase jednou pravdu. Vzal mě za ruku, odvedl k parketu, chytil i tu druhou a spustil vlnu improvizace, která je v jeho podání neskutečně uvolňující. Bubeník se v mém životě pravidelně zjevuje jako superhrdina - jakmile ho nejméně čekám, ale nejvíce potřebuji, přijde. Objeví se a stačí mu jediný pohled, aby poznal, co se ve mně odehrává. Nepotřebuje vysvětlení, chápe. Přehodil mi přes ramena pánské sako, které mě doprovází už od patnácti, a usmál se.

Stejně můj příběh pokračuje i dál. Dostávám pozvánky na všechny ty večírky a oslavy, počet kontaktů se rozrůstá, ale já si nejsem jistá, jestli to chci akceptovat. V průběhu let jsem se změnila z  dobíraného outsidera na oblíbence. Poznala jsem obě strany mince a snad právě to mě dělá takovou, jaká jsem. Došla jsem brzy k zvláštnímu zjištění - v obou situacích jsem si připadala naprosto stejně. Připadala jsem si sama. Ačkoli jsem staré křivdy hodila za hlavu už dávno, kdykoliv se ocitnu v té skupině úspěšných a krásných lidí, kam podle nich  teď patřím, připadám si malá. Ti, kteří tolik usilovali o mou účast mě nakonec přehlíží, já vyprávím svoje příběhy nemluvným hostům, oni překvapeně poslouchají a až se večer překlene v noc, podnapilí zástupci opačného pohlaví se mě pokouší svést.

A zítra mě to čeká znovu, udělám to pro Dobrodružnou.
Dobrou noc.
L. M.

sobota 12. července 2014

12. 7. 2014

Tak jako každou sobotu a neděli odpoledne jsem stála za pultíkem se zmrzlinou a obsluhovala další a další zákazníky, když se mě moje starší kolegyně zeptala...

,,Tak co dovolená? Jsi tu skoro pořád, nikam nejedeš? Nechystáš se?" A já jsem upřímně ani nedokázala jednoznačně odpovědět. S Brunetkou jsme se neviděly snad od začátku prázdnin a ačkoliv naše plány byly velkolepé, zůstala celá cesta jen u představ, možná prozatím. Nedokázaly jsme se ještě shodnout ani na termínu plánovací schůzky, co teprve na datu odjezdu.

Ještě před několika měsíci jsem navštěvovala v rámci výuky seminář filozofie, který vedla osoba, jenž mě v mnohém inspirovala. Dokázala kouzelně snadno odvést pozornost od probírané látky k vlastnímu životu a zkušenostem, což jsem obzvlášť po ránu dokázala náležitě ocenit. ,,Několikrát za rok teď cestuju. Když přijdu do kabinetu, všichni se mě ptají s kým. Já se vždycky naštvu a odpovím: S kým bych jela? Sama!". Vyprávěla to s takovým nasazením, že spoustu nadšení přenesla i na mě a já jsem se ve svých myšlenkách už skláněla nad polovičně sbaleným kufrem. ,,Měla jsem v životě dvě období, období kompromisů, kdy jsem měla partnera, a období, kdy jsem single. To bylo pořád ,A co si dáme, miláčku, já si dám to, co ty. A půjdem dneska do kina, nebo do divadla?' Ale to ne. Já si, doprdele, budu nosit co chci, jíst co chci, koukat na co chci, v čase kdy chci." A tak opustila manžela a rozhodla se být šťastná - sama. Za rok studia mi dokázala dát víc, než kterýkoliv jiný profesor za let osm.

Kdybych neměla před maturitou a nehořelo mi u zadku, pravděpodobně jsem tehdy strávila několik dní v jarní Paříži. Čím víc jsem měla času na rozmyšlenou, nadšení nad single cestováním postupně opadávalo. ,,Když člověk cestuje sám, má větší snahu se zařazovat do kolektivu, seznamovat se, odnese si toho mnohem víc." Začala jsem si ale uvědomovat, že to není ani tak samostatnost, kterou k cestování potřebujete, musíte v sobě najít i špetku samotářství, možná rovnou dvě, nemalé. To je ta vlastnost, která mi chybí, abych v minutě zabookovala letenku pro jednoho do nové destinace.

Několik let čekám na kamarády, kteří budou mít o cestování stejnou vizi, nebo na přítele, který kromě stejné vize bude mít taky chuť na sex na všech těch zvláštních místech, které spolu jednou navštívíme. Bojím se, že se jednou ze všech snů probudím a zjistím, že ačkoliv mi nechyběla ani kreativita ani prostředky k jejich prožití, budu stále čekat na někoho, kdo se neobjeví. Na Godota. Zůstanu stát u toho stejného stromu a neudělám ani jeden krok dopředu.

I'm just a dreamer, I dream my life away...
L. M.

čtvrtek 10. července 2014

10. 7. 2014

Jak už víte, čekal mě oficiální nástup na vysokou a já jsem se znovu rozjela do univerzitního města. S větší obtíží než posledně. Ve čtyři ráno mi zvonil telefon a já jsem po zaslechnutí padajících kapek na parapet otevřela aplikaci s počasím, která se ještě ani nestihla vzpamatovat, a tak ukazovala úterý. Zvedla jsem se z postele a poslepu nahmatala cestu do koupelny, kde si moje máma kulmovala vlasy. S hlasem, který zněl víc jako pláč, jsem zaklepala na dřevěné dveře: ,,Dneska je úterý nebo středa?". Podpírala jsem se, protože se o mě pokoušela další vlna spánku. Středa.

Během cesty na autobus jsem kromě všude lezoucích slimáků nepotkala ani živáčka. Vystoupila jsem ve vedlejším městě, minula obří samolepku majíc vyjadřovat lásku nějaké slečně, napsanou podivně čenglicky. Kdykoliv ji čtu, chci si vypíchnout oko vidličkou. A protože během prázdnin zrušili všechny hodící se přímé autobusy, které do města jezdí, čekala mě cesta složitá. Během svého života jsem se úspěšně naučila sednout do vlaku jedoucího správným směrem, ale tři přestupy se zdály jako oříšek. Oříškem ale zůstaly jenom do té doby, než se od okýnka ozvalo ,,Do města s přestupem tady a tam.". Zbystřila jsem a poklepala svojí budoucí spolubydlící na rameno. ,,Jede stejně jako my, musíme se na ni pověsit." Nenápadně tak jak to jen šlo, jsme společně se slečnou nastoupily do stejného kupé a po očku sledovaly, jestli náhodou nemá stejné úmysly jako my dvě.

Když nás slečna úspěšně a s lehkým podezřením dovedla až do města, zbývalo nám ještě spoustu času. Spoustu času pro skvělou snídani, kterou si po tak bolestném ránu tolik zasloužíme. Lilo jako z konve, vlasy mi bobtnaly v nezkrotné afro, a tak přišel šálek kávy s ještě teplou bagetkou vhod. Vychutnávala jsem si každé sousto a postupně se přestávala třást nervozitou. Než servírka přišla a my zaplatily, přišly jsme o dalších 15 minut, které se nám staly v následující chvíli osudnými.

Měla jsem na sobě svoje nejlepší černé pouzdrové šaty, stejně barevné baleríny a vlasy spletené do precizního copu, první dojem děláte jen jednou. Abych vyvážila svůj až-příliš-mladistvý vzhled, nasadila jsem si ty krásné brýle, které nemají žádné dioptrie, ale to zůstává pouhým tajemstvím mezi námi, dalším z mnoha. Za pár minut jsem mohla na první dojem zapomenout.

,,To je ještě o jeden blok dál? Kolik je hodin? To nemůžeme stihnout! Dohajzlu!". S panickým rozhazováním rukou jsem se rozeběhla po chodníku kolem cesty a aniž bych si to uvědomila, minula jsem podchod a mířila k přechodu přímo naproti budovy, který tam... Nebyl?! Běžely jsme dál, vracely se dva metry pro vyzutou balerínku, a pak se rozhodly obrátit směr a zvolit podchod. Dvě minuty do deváté a škola stále daleko. ,,Nesmím přijít první den pozdě! Chci tou školou proplout, nesmí si mě nikdo zapamatovat." Pod brýlemi se mi začal roztékat makeup, který ještě při příjezdu maskoval tmavé pytle pod očima, šaty se za mého vražedného tempa vyhrnovaly až k bokům a z copu zbyl chumel vlhkých a upocených vlasů. Děvět hodin a já se stavím do řady před přednáškovým sálem. Do řady, kterou znuděně čekám hodinu.

Čekala jsem, kdy se celá moje snídaně vrátí v celé své parádě a s rostoucí nervozitou se snažila zachránit, co se dá. Konečně podávám potřebné dokumenty pověřené osobě, která uznale pokyvuje nad mým životopisem, mezitím co od vedlejšího stolu se ozývá naštvaná stížnost na chybějící podpis i datum narození mého budoucího kolegy. Těkám očima po volném místě a sedám si vedle kluka v kostkované košili, nemohla jsem zvolit lépe. Překvapila jsem sama sebe svojí výmluvností, seznámila se se zbytkem řady a dělala si poznámky do nového bloku pro tenhle účel. Zbytek sálu tak sdílný nebyl - ve větší koncentraci sólistů jsem se ještě neocitla. Ti, kteří přišli sami stejně jako já, mi věnovali ten nejotrávenější pohled a dali jasně najevo, že mluvit s kýmkoliv je značně obtěžuje.

Nevnucovala jsem se. Naposledy jsem zamávala svým novým známým, jejichž jména si z čisté nervozity nepamatuju, vyzvedla kamarádku ve vstupní hale a po cestě na vlak koupila košík jahod na mlsání a lepší náladu. V přestupování jsme si našly takovou zálibu, že cesta domů nám dělala vlastně i radost.

Je to oficiální, z Mláděte je vysokoškolačka.
L. M.

úterý 8. července 2014

8. 7. 2014

Po několika letech jsem dostala chuť podívat se znovu na An Education. Není to ten z filmů, na které máte náladu kdykoliv, je třeba ho vnímat naplno, protože jinak ztrácí svou hodnotu. Těžko říct, čím očaroval mě, snad hudba, francouzština a to úžasné bohémství hlavní hrdinky...

Přiznávám, že výběr to nebyl úplně náhodný, hned zítra mě totiž čeká zápis na vysokou v novém městě. Na vysokou, kam jsem se dostala docela s přehledem a vlastně si ani nejsem jistá, jestli tam chci. Začíná mi nové dobrodružství, o kterém ani nevím, jestli ho zvládnu. Není to samotné studium, co ve mně vyvolává obavy - jestli na něčem vyhořím, bude to jedna z těch malicherných oficialit, o které se píše drobným písmem na konci stránky, nebo se očekává, že je všeobecně známá a ví to každý debil, kromě Mláděte.

Minulý týden jsem si domluvila v práci volno a společně s mou již bývalou spolužačkou jsme vyrazily vstříc novému městu. Nikdy jsme nebyly zrovna velké kamarádky, máme za sebou pubertální boj o nejlepší kamarádku a naše lavice byly na střední od sebe zkrátka nějak daleko, abysme od sebe třeba jen opsaly úkol. Situace nás ale svedla na stejnou cestu a jsme rády, že máme jedna druhou. Ukazuje se, že toho máme hodně společného, dokážeme se spolu zasmát a o trávení následujícího roku máme úlně stejné představy, což je dost důvodů pro to, abychom spolu začaly sdílet jednu místnost o velikosti krabice od bot.

Ačkoliv jsem ve městě byla poprvé, dokázala jsem se neztratit. Všechno tu dává dokonalý smysl, ať se rozhodnete vydat kamkoliv, nějaká cesta vás vždycky dostane k hlavní třídě. Všude je blízko. Město se nachází na docela strategické poloze, přesně uprostřed trasy domov - hory. Nejsou tu žádní podivní lidé ani bezdomovci, všechno a všichni působí neuvěřitelně akorát. Trávníky jsou tu posekané tak precizně, že se na ně bojíte vkročit, protože očekáváte, kdy to spustí nějaký alarm, ale ostatní úplně přirozeně leží uprostřed města na dece a vychutnávají si jahody, co koupili na pravidelném farmářském trhu o kousek dál. Když jsme s budoucí spolubydlící zapadly v čokoládovně uprostřed zeleně nad sendvičem a popíjely milkshake, postupně jsem přestávala být tak skeptická.

S nadšením jsem projížděla každou brožurou, prohlížela programy galerií, kin a divadel a začala si v hlavě utvářet vizi kulturně bohatého nového života, která může a nemusí být v následujících měsících naplněná.

,,If I go to university, I'm going to read what I want and listen to what I want, and I'm going to look at paintings and watch French films and I'm going to talk to people who know lots about lots."
- An Education (2009)

Nebo taky ne...
L. M.

pondělí 7. července 2014

7. 7. 2014

Ačkoliv by předchozí článek mohl navodit dojem nikdy nekončící zábavy a bezstarostného léta, věci se mají trochu jinak.

Den za dnem se mi vrací vzpomínky na P. společně s rostoucí bolestí. On se mezitím pomocí stalkování mého instagramu vrací o rok později do doby, kdy jsme spolu trávili všechny volné týdny a já během pár měsíců projezdila vlakem víc kilometrů, než za celý život. Odstraňuje likes z mých starých fotek, aby o pár sekund později mohl poklepat na obrazovku svého telefonu, udělit je znovu a upozornit mě tak na to, co právě provádí. Když jsem během hovorů s Méďou chtěla přijít na motiv jeho chování, prohlásil jeho legendární ,,Hučí mu v kládě." a tím celou diskuzi pro můj nával smíchu utnul. Občas se mi v noci zdají sny o tom, jak jel několik kilometrů z Města, aby na mě někde počkal, a pak mě zoufale s pláčem prosil, abych se vrátila zpátky. Většinou v tom snu končím přitlačená na stěhu jeho starého bytu s nohama omotanýma kolem jeho boků a nechávám se vášnivě líbat.

I přes poctivé pobírání léků a dodržování pravidel znovu krvácím. Krvácím víc než kdy jindy. Pokud jste tu se mnou už déle, jistě vám došlo, že tu nemluvím o každoměsíční návštěvě matky přírody, to pro změnu nepřišlo již druhý měsíc. Kdyby se k tomu faktu připojil i sex, který nemám, byla bych pravděpodobně dost znepokojená. Když jsem se po pár probrečených nocích smířila s tím, že jiné už to nebude, přestala jsem brát všechny ty veledůležité léky a jíst. Pod očima mám vaky a cestu z práce, která mi normálně trvá 5 minut ve svižném tempu, teď chodím minut dvacet.

Od poslední schůzky s panem Svalnatým dostávám ještě více zpráv a víc básniček, které pro mě v každé volné chvíli píše. Od čtvrtka jsem neodpověděla na jedinou z nich, pokud nepočítám některé z krátkých výmluv, které jsem použila pro vyhnutí se jakékoliv konverzaci. Je patrné, že mě chce, ale já si jsem jistá opakem. Přiznávám, že mě to svírá, a tak dělám přesně to, co ze všeho nejvíc nesnáším - nechávám ho v nejisté naději. Stydím se.

Važte si toho, že jste zdraví.
L. M.

neděle 6. července 2014

6. 7. 2014

Můj život už zase začíná nabírat úplně jinou rychlost. Z práce většinu dní utíkám do sprchy, abych ze sebe smyla všechnu sladkost, kterou jsem na sebe během jedné odpolední směny stihla nachytat, převlékám se do něčeho přitažlivějšího, než je o dvě velikosti větší černé pracovní triko a za rychlé chůze se přemisťuji dál, vstříc novým setkáním a společným večerům s přáteli.

Přiznávám, že nová práce mi dělá radost, i když má své mouchy. Volno připadá zpravidla na deštivé a chladné dny, kdy mi dělá společnost postel s další z nastřádaných knih a během těch největších veder stojím za pultem, odkud pozoruju každé projíždějící auto a mávám na děti v nich, aby přemluvily rodiče k zastavení. Občas někdo přijde sám a zůstane na kus řeči, otcové dětí mi nechávají vysoké dýško, které si stejně nemůžu nechat, jindy si někdo zaslouží naservírovat vytouženou zmrzlinu přímo do ksichtu, ale já se slušným poděkováním a přesládlým úsměvem pokládám zmrzku do stojanu. Po pár týdnech praxe jsem se naučila, že kdykoliv mě poctí návštěvou žena, zpravidla kolem 30, a tváří se, že jí uletěly včely a já jsem to zavinila, dá si citronovou. Já se potom vduchu ironicky zašklebím, řeknu si ,,No jakou taky jinou..." a hřeje mě myšlenka, že v té citronové je stejně nejvíc cukru, ale ona si myslí opak, a tak si dala dva kopečky. Na světě jsou zkrátka lidé, kterým by čokoládová prospěla.

Ve středu moje kroky směřovaly do bytu Pianisty, který jeho rodina teprve před několika hodinami opustila kvůli dovolené. Je to už pár let, co se na stejném místě pravidelně scházela ta stejná skupina lidí. Když jsem po dlouhém hledání do bytu vešla tentokrát, osazenstvo se úplně změnilo. Jeden ze spolužáků si našel novou přítelkyni, která je až děsivě stejná jako ta předchozí, Pianista se rozešel s mou zvláštní kolegyní ze semináře s ne zrovna cudnou pověstí, jen První pusa zůstala a opakoval ty stejné fráze, jako před lety. ,,Ne, já dnes nepiju. Zítra musím jít běhat. Takové ..., to musí mít alespoň 6000 kilojaulů." A já jsem se nemohla přestat smát. Posledním autobusem jsem se po několika vítězných kolech Activity vracela domů a s neodlíčeným obličejem šla spát.

Dům mého milovaného Koťátka pro změnu obsazují další osazenci z různých koutů - náš nový slovenský kamarat a sympaťák z Města. Každý den chodíme vítat někoho nového na vlakové nádraží, každý den s někým jiným a končíme u drinků - necháváme je kolovat, ochutnáváme a společně vyhodnocujeme ten nejlepší, kterým večer zakončíme. Tou největší oklikou se ke mně doneslo, že Koťátko ukončilo dvouletý vztah, který jsem se smíchem a ,,Tak kam spolu jedeme tentokrát?" tak dlouho kryla před všemi ostatními. Něco mi říká, že teď spolu strávíme vel'a času v Bratislave.

Víc zase zítra, dobrou noc.
L. M.

pátek 4. července 2014

4. 7. 2014

Možná si někdy ani neuvědomujete, jak podstatnou část tohoto blogu a zároveň mě samotné tvoříte. Jen pět lidí dostalo možnost poznat obě moje poloviny - tu vnitřní i vnější. Byli to lidé, kteří v té době nepředstavovali tak podstatnou složku mého života a tím pádem ani velkou hrozbu prozrazení Leopardího tajemství. Dříve nebo později se ale stali jeho neodmyslitelnou součástí - začali ony příběhy sami psát.

Když se sem každý večer vracíte, dáváte mi pocit, že na té vnitřní stránce třeba přeci jenom něco bude. Něco, co máte rádi, nebo to ve vás vzbuzuje alespoň nějaké emoce. Třeba i vy znáte obě Leopardí poloviny, ale ani ve snu by vás nenapadlo je spojit k sobě. A pokud ano, je to náš dar i prokletí. Je pak jen otázkou času, kdy se jednoho večera o sobě dočtete taky. Třeba to ponesete hrdinně, budete si dál číst před spaním, nebo dostanete náhlý popud mi radit, kam se v životě vrtnout dál a pokoušet se mě zachránit, čímž byste mě akorát dokonale nasrali.

Není to zas tak dávno, co jsem jednoho ze svých čtenářů potkala osobně. Čistá náhoda. Byly jsme zrovna na výletě ve Velkoměstě s Architektkou, K. a její malou sestřičkou, když jsme se míjeli. Měli jsme společný cíl cesty a on ani tušení. Přiznávám, že to není fér, ale udělalo mi to radost.

Mezitím, co každý z článků je pro vás pohádkou na dobrou noc, nebo příloha k rannímu dortu a kávě, pamatujte, že na druhé straně sedí za notebookem někdo, kdo příběh prožíval a v mnohých případech i nadále prožívá. Dny, týdny, měsíce. Jsem stejně opravdová jako vy.

Hezký večer.
L. M.

čtvrtek 3. července 2014

3. 7. 2014

Přemýšleli jste někdy, jakým způsobem vznikají všechny články? Během posledních měsíců jsem se zvládla dokonale zdegenerovat. Je to jako když můj zubař přestal chodit na zmrzlinu, kterou má moc rád, jenom protože ji začala prodávat paní s nechutně křivýma a žlutýma zubama. Jen silnější. Jdu po ulici a píšu, ne fyzicky, v mojí hlavě.

Cokoliv uvidím, můj mozek to inspiruje k dalšímu odstavci, občas se divně mračím a jindy se směju pod fousy, které jsem den předtím tak bolestivě trhala voskem. Už když jsem seděla u Černouška na posteli, nebo se klepala v nekompromisním objetí Itala, v hlavě se mi místo plánů na záchranu situace řadily slova dalšího článku. Bohužel, můj mozek nedisponuje samoukládací funkcí jako tahle aplikace od Googlu, a tak nakonec o 70% toho, co vymyslel, přijdete.

Nebýt mojí náhlé iniciativy, asi jsem právě teď doma u pana Svalnatého, venčíme jeho super psa a nechávám se mazlit - ať už od něj, nebo jeho čtyřnohé kámošky. Mládě, psi a jejich páníčci je kapitola sama pro sebe... Když jsme s Koťátkem vycházely společně z pošty, ve dveřích se objevil veselý labrador. Já ho pohladila po hlavě a automaticky se začala ohlížet, kde má pána. Byli dva - jeden vypadal sympatičtěji než ten druhý, ale to se mi ztratilo Koťátko z dohledu a já ji šla doběhnout. ,,Co se tak směješ? Nic mi neříkej, je mi to jasný. Líbil se ti ten pes a ti kluci taky.", reagovala na můj přitroublý úsměv tak široký, že na oči mi zbyly jenom malé škvíry. ,,Jestli tě jednou bude chtít nějakej kluk a nebude mít psa, tak bude v háji.", smála se. A možná nebyla tak úplně mimo.

Vraťme se ale zpět k panu Svalnatému. Byla jsem to tentokrát já, kdo páteční schůzku zrušil. I když jsem měla volný den, plány žádné a chuť k pomazlení velkou, neměla jsem ani špetku chuti vložit do toho třeba i minimum úsilí. Sednout na autobus a přepravovat se 30 minut do města kvůli jedné nejisté puse na rozloučenou mi najednou vůbec nedávalo smysl. Tak trochu čekám, kdy mi mezi nohama začnou růst koule... Stává se ze mě chlap.

Protože jsem se ještě nenaučila říkat tvrdé ne, obhájil si druhou schůzku. Všechny moje argumenty byly poraženy a on přijel. S dvacetiminutovým zpožděním, které mi tolik nevadilo, vzhledem k tomu, že čas mi krátil Angličan sedící vedle mě na lavičce. S neutrálním výrazem jsem vyslechla všechny jeho "když jsem se tehdy opil" historky a došla k závěru, že jeho život je z mého pohledu úplně o ničem. Pokud by měl zredukovat všechny příběhy jenom na ty, které nezačínají tou stejnou frází, mlčel by celou cestu, stejně jako při schůzce první. Zmrzlinu jsem si dala zase sama, ale dostala k ní fajn výplatu, která se mi v následujících dvou týdnech bude hodit víc než kdy jindy. Víc vám teď ale neprozradím.

Možná bych měla raději zůstat u psích kámošů a jejich páníčky nechat nějakou dobu na pokoji. Když si prohlížím Lyžařovy fotky z měsíčního roadtripu, začínám myslet na dobrodružství, letní nevázanost a všechny ty věci, kterých toužím být součástí, ale díky svému poseroutkovství nejsem. Stále doufám, že jen prozatím.

Užijte si července.
L. M.