úterý 24. června 2014

24. 6. 2014

Poté, co jsem shodila z ramenou první závaží a škrtla jeden bod ze svého seznamu, přišly další povinnosti, na jejichž splnění mi nezbývá příliš času. Během následujících dní totiž musím pořídit novou fotku, sepsat svůj bezobsažný strukturovaný životopis, poznat město, které jsem 4x v životě jen míjela cestou na hory a v neposlední řadě si v něm zajistit bydlení na následující rok.

A jakmile jsem se ocitla v kolotoči zjišťování informací, proklikala jsem se až k seznamu předmětů na nadcházející tři roky. Povinně volitelný - němčina/francouzština. Na pět minut by se ve mně krve nedořezal. Za šest let jsem docílila toho, že mluvím plynule španělsky na základní komunikační úrovni - kde je na výběr španělština? Jistě víte, že "naučit se německy" na mém seznamu stojí taky, ale jak mám, do hajzlu, dohnat šest let za dva měsíce, co mi zbývají do začátku zimního semestru?

,,Jsi na jazyky neuvěřitelně talentovaná, cítíš to, navíc máš jako eso v rukávu svoje příjemné vystupování. Smekám před tebou klobouk.", slýchávala jsem od jazykářů. V téhle situaci však talent není dost - chtělo by to ještě vílí prach, slzy prvorozené panny, šupinu zlaté ryby a zlatý vlas děda Vševěda, alespoň jeden ze tří... Jediná věta, kterou totiž dokážu říct německy, zní: ,,Du bist ein esel.", a něco mi napovídá, že ta mě ze zimního semestru nedostane. Nebo naopak ano, ale rovnou taky z letního a všech následujících, napořád. Asi budu zvracet.

Do toho všeho mi čím dál častěji přichází zprávy od pana Svalnatého, včetně básně ve tři ráno, i když si z mého pohledu nemáme příliš co říct. Nikdo ale nemůže popřít, že nebude špatný člověk. A protože jsem se v říkání věcí narovinu tento týden nějak rozjela, schytal to taky. ,,Překvapuje mě, že se chceš vidět znovu. Měla jsem pocit, že tě otravuju a radši bys byl někde jinde. Neměli jsme skoro o čem mluvit už během prvních pár hodin, takže otázkou zůstává, o čem bysme se vůbec bavili potom...", čímž jsem naši konverzaci ukončila na dalších 24 hodin. Nedělala jsem to s úmyslem ho ranit, nebo donutit ho o sobě pochybovat.

Když jsem po celodenním chození odběhla ještě večer do parku za Brunetkou, přišla na něj řeč znovu. Ačkoliv jsem svoje myšlenky nechtěla vyslovit nahlas, bylo to všechno zřejmé. Nechtěla jsem se ho úplně vzdát, i když jsem necítila jiskry ani motýlky. Jevil se totiž i tak jako vhodný kandidát pro další vztah - ten, který zahojí staré rány, ale nebude trvat déle, než po nich zbyde jen drobná zapomenutá jizva. Povídání by v tomhle vztahu asi nehrálo klíčovou roli. Sama sobě jsem pro ten nápad byla odporná, protože přesně tohle jsem znamenala pro P.. Narozdíl od něj se však obávám, že bych ho ze zvláštní sentimentality a odpovědnosti nedokázala ukončit, protože bych vůči němu cítila určitou vděčnost, a tak bych nakonec setrvávala ve vztahu, který mi nic nepřináší, ani špatné, ani dobré.

I přesto, že jsem sex měla nesčetněkrát, z jiného úhlu pohledu jsem pořád ještě panna - stále čekám na noc, kdy se se mnou někdo pomiluje. Poprvé. Nebude nikam spěchat, ani křečovitě usilovat o vrchol můj, jeho vlastní, nebo nedej bože o oba na vteřinu současně. Bude vnímat každý centimetr holé kůže, každý pohyb... A až bude po všem, zmáčkne mě v objetí a s úsměvem dá pusu na šíji.

Dobrou noc.
L. M.

sobota 21. června 2014

21. 6. 2014

Červen se konečně přehoupnul za jeho půlku a já si s příchodem několika novinek můžu odhodit zase jedno závaží za sebe. Vysoké školy, kam jsem podala přihlášky, rozeslaly výsledky a mně ve schránce přistávají první dopisy. Věci nejdou tak, jak bych si přála, ale nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř...

Práci, kde jsem byla v pondělí jen na zkoušku, jsem se rozhodla přijmout. Každá koruna navíc se mi hodí, obzvlášť pro všechna ta dobrodružství, o nichž pochybuji, že jednou uskutečním. Začala jsem dostávat strach, že celé tři měsíce prosním nad všemi svými seznamy a inspirujícími obrázky z Tumblr, a tak se práce zdála jako lepší varianta. Celý den míchám a točím zmrzlinu, nabírám kopečky, prodávám bonbony, vařím kafe a na všechny se usmívám, protože nemám důvod to nedělat. Mám super kolegyně, ačkoliv na věkové škále jsou na opačné straně, zábavnou šéfku a neustále měnící se tváře před sebou. Občas se vyskytne výjimka, které bych zmrzlinu naservírovala přímo do obličeje, ale užívám si pocit, že někomu dělám radost.

Vypadá to, že moje kroky od září povedou do úplně nového města, čistý štít, noví lidé, nové prostředí, nový život. V pátek ráno přišla zpráva od jedné ze spolužaček, že výsledky jsou tu. Ačkoliv jsem svoje přihlašovací údaje zadávala ve strachu, byla jsem přijata. Nejdřív mi ze srdce spadl kámen, protože po měsících doufání jsem dostala konečně nějakou jistotu, ale čím déle jsem nad tím přemýšlela, přestávala jsem si být jistá tím, jestli tohle je doopravdy to, co chci. Možná se vážně raději vidím rok v zahraničí, protože jsem si jistá, že jakmile jednou na vysokou školu nastoupím, už nikdy nebudu mít tak dokonalou záminku se sebrat a odjet. Hned odpoledne přišel i dopis z Města - prohlášení o nepřijetí na listu jednom a sprostými reklamami na drahé soukromé vysoké školy na milionech dalších.

Mezitím Kamarád plní všechny moje sny... Jen jeho přítelkyni a nikdy nezapomíná mi o tom povyprávět. Tehdy u zmrzliny jsme se viděli naposledy, už je to měsíc. Slíbený ním uvařený oběd i výlet za dobrodružstvím se rozplynuly společně s jeho vůní ve větru. Je zvláštní najít přesný obraz toho, co celou dobu hledáte, aniž byste si to uvědomovali, a hned vzápětí zjistit, že to nikdy nemůžete mít.

Když se teď cokoliv v mém životě stane, ať už maličkost, chvilkové drama, velké rozhodnutí, nebo mi něco udělá radost, už nemám chuť běžet k telefonu a všechno mu to říct. Nečekám na známé zacinkání. Najednou není první, jehož jméno mě napadá. Nenapadá mě žádné jméno. A tak svoje momentální úvahy ukládám denně do článku 'Myšlenky', z kterého pak čerpám během nočního psaní a vnucuji je vám.

Udělala bych něco jinak? Vzala bych cokoliv zpátky? Nic. Párkrát se vyspíte a všechno je pryč nebo jinak. Dobrý nebo špatný - vy se s tím jen musíte smířit.


Nula a jedna. Tma verzus světlo. Pro nic za nic z ničeho všechno. Samotná tma je nebýt, moc světla oslní...

Dobrou noc.
L. M.

úterý 17. června 2014

17. 6. 2014

Možná bych teď měla být vyděšená... Sedět v koutě pokoje ve svém černém křesle, brečet, nejíst, nepít, odmítat jakoukoliv společnost a do konce svého života na sebe nenechat sáhnout. Nedělám ani jedno z toho. Možná jsem silnější než ostatní, silnější než staré Mládě. Zvedla jsem se, oklepala a šla dál. Uvědomuju si to všechno - co se stalo, co se mohlo stát. Čas od času mi z toho zamrazí v zádech a udělá se mi šoufl, ale to je tak všechno, co s tím můžu dělat.

Místo toho jsem strávila prvních několik hodin v nové práci na léto, upekla dva dorty pro narozeninové oslavy milované Architektky, sbírala maliny a jahody na zahradě, viděla divadelní zpracování jedné z mých nejoblíbenějších knih, vyšlapala na kole několik kopců, které jsem hned zase prudce sjela a propila jeden večer v nově otevřeném Velkoměstském baru za společnosti krásných kamarádek. Snažím se nedávat si příliš prostoru pro boční myšlenky. Každou noc se mi teď zdá sen, jak mě někdo zabíjí, pokaždé novým, originálním způsobem.

V pátek za mnou Architektka přišla s čerstvými vejci a z krátké schůzky vzešel několikahodinový rozhovor. Neviděly jsme se dlouho, a tak jsem jí vyprávěla svůj čerstvý zážitek. ,,A kolik mu vlastně je?", řekla, když se podívala na společnou fotku. Upřímně jsem neměla tušení, a protože jsem od přírody zvědavá, stalkovala jsem tak dlouho, dokud jsem to nezjistila. ,,Hmm... Ročník '80, to znamená..." To znamená šok. Zakryla jsem si oči a začala vydávat zvláštní zvuky, něco mezi křikem, pláčem a smíchem. Najednou všechna ta urputnost začala dávat ještě větší smysl. Byla jsem na rande s čtyřiatřicátníkem.

...

Méďa je pravděpodobně jediný kamarád, který může říct cokoliv, ale nebudu za to uražená ani naštvaná. Donutí mě se zamyslet, i když jeho slova na mě občas působí jako taková virtuální výchovná facka. ,,Musím přiznat, že se mi občas hnusíš, když na Leopardovi čtu všechno, co provádíš. Pak si ale uvědomím, že tě nemůžu vychovávat, měnit, ani zůstat s tebou, a tak na to zase na chvíli zapomenu..." Přiznávám, že mě to zarazilo. Nejsem to já, kdo je vyhledává. Nějakým způsobem si mě najdou sami, jsou milí, ale pak se to stane, ukrývaná pravda vyjde najevo. ,,Ty jsi prostě krásná, chytrá, super holka, znám takových jen hodně málo. A ty si najdeš vždycky nějakej objev, a pak se trápíš... Kdyby jednou, dvakrát, ale ty se nikdy nepoučíš. Takovou holku má někdo hýčkat, milovat a ne s ní vyjebávat."

Jestli všechno zlé je k něčemu dobré, tak ze všech těch sraček, kterýma jsem se probrodila za poslední rok, vysaju maximum. ,,Někdy bych si přál, aby přišel někdo v pohodě a všechny tyhle dementní stránky ti jednou smazal." Jenomže právě ony budou jednou klíčem ke všemu, co udělám. Třeba opravdu napíšu knihu a se škraboškou na obličeji ji společně pokřtíme. ,,Kdybych tě neznal a četl tenhle blog jako ostatní, nevěřil bych, že ho píše reálná postava, která to všechno prožívá." A přitom tu sedím, ležím a píšu. Většinu času nahá nebo v obřím triku, které jsem vyhrála na závodech v zimě, kdy nikdo nečekal, že by mohla vyhrát holka...

Zase jednou má pravdu, jsem až příliš přátelská a naivní. Jednou to mám ale v povaze. Mohla bych to zkusit potlačit, ale byla by jen otázka času, kdy to znovu vyleze, jen jinou stranou. Kdyby na světě nebylo naivních Mláďat a tolika vypočítavých mužů, hajzlů a kreténů, přišli bychom s 99% pravděpodobností o všech šest sérií Sexu ve městě a taky dva celovečerní filmy. A na co byste se potom dívali o osamocených nocích?

Dobrou noc.
L. M.

pondělí 16. června 2014

15. 6. 2014

Náhoda tomu chtěla a rozhodla se mě přivést k "poslednímu rande" číslo dvě. Vzpomněla jsem si na Kamaráda a jeho just say yes, a tak, když jsem během odpoledního chillování na hradbách ve Velkoměstě náhodou potkala po dvou letech Itala, neodmítla jsem jeho pozvání. Protože, upřímně, kolikrát za život vás Ital pozve na večerní kurz salsy pod širým nebem?

Dovolte mi ale vrátit se o těch pár let zpět, abych váš obraz udělala ještě jasnější... Bylo zrovna před Vánoci a já jsem neměla ani jeden dárek, moje kroky tedy směřovaly do nákupního centra ve Velkoměstě. Ačkoliv jsem jako bývalá redaktorka módní rubriky byla k odolnosti vůči davovému šílenství v obchodech trénovaná, Vánoce jsou tak trochu hardcore, a tak jsem obsadila své oblíbené místo v neoblíbené kavárně, sledovala lidi vystresovaně procházející/utíkající uličkou, pila hnusné kafe a jedla nejlepší dort. Za chvíli stejný nápad dostalo spoustu dalších lidí, a tak se stalo, že poslední místo k sezení zůstalo na barové stoličce vedle mě. Ne na dlouho. Přisedl si muž v turistickém outfitu a začal si se mnou povídat. Zrovna se do Velkoměsta přistěhoval ze severu Itálie, pracoval pro počítačovou společnost a chtěl se naučit česky. Seděli jsme tam společně hodinu, já jsem mu překládala slova z angličtiny do češtiny a krátila si čekání na Koťátko...

Setkání po dvou letech proběhlo docela spontánně, v poledne mi přišla zpráva v krkolomné češtině a o pár hodin později jsem hodila do kabelky malé černé, které jsem celé dva měsíce šetřila pro teplý letní večer, krajková tanga a pár oblíbených černých lodiček. Abyste si udělali o šatech lepší představu, byly to právě ony, které spustily Zimovy nemravné představy a po cestě z bytu na tramvaj zastavovaly dopravu. Moje hladce oholené nohy navíc zdobily boty, pro které by stálo za to zemřít. Snad poprvé v životě jsem si připadala vážně sexy a krásná.

Na smluvené zastávce jsem byla na minutu přesně, stejně jako vždycky. Rozhlížela jsem se kolem a v zorném poli se objevil muž otočený zády, držící velkou kytici červených růží. Ne, nebyl to Ital, ačkoliv jsem stejně jako vy doufala, že ano. Podívejte se se mnou ještě jednou, trochu doleva. Tam stál on. V zaprané polo košili, ve světlých džínách, obřím batohem a v teniskách. Malinko zklamaně jsem se usmála a šla ho vysvobodit ze zmateného hledání a pobíhání. Dostala jsem dvě pusy na tvář, pak jeho prsty propletl mezi těmi mými a vedl mě směrem k hradu. Nad hlavou mi vyběhl nad tou suverénností jeden otazník, ale nic jsem nenamítala - podpatky, kopec a zámecká dlažba si zrovna netykají. Opora se hodila.

Mou ruku pustil až ve chvíli, kdy jsme dorazili na terasu zalitou zapadajícím letním sluncem. ,,Zapomněl jsem ti říct, že se platí vstupné.", řekl Ital s koktáním, vydal se vpřed a zaplatil. K mému překvapení však jenom za sebe. A tak jsem vytáhla svou ušmudlanou Roxy peněženku, těžce nekorespondující s tím, co jsem měla na sobě, a podala 30 korun paní, která se na mě s pohledem to-je-blbec usmála. Na mou vyjádřenou obavu, že salsu jsme v tanečních nebrali, odpověděl jen ,,Neboj, naučím tě to, já velmi patient člověk.", což, jak brzo zjistíte, byla lež číslo 1. Když se rozezněla první salsa, odvedl mě doprostřed parketu a aniž by mi vysvětlil základní krok, začal se mnou točit na všechny strany, zaklánět dolů, zvedat nahoru a já jsem přestala mít přehled o tom, co vlastně dělám. Svou neschopnost jsem se pokoušela vyvážit odzbrojujícím úsměvem, který jsem podle K. okoukala od Julie Roberts. ,,Za chvíli bude bachata, ta se ti víc líbit."

A bachata přišla hned vzápětí. Kdybych zrovna nestála na tanečním parketu, byla bych klidně schopná tvrdit, že je to nějaké speciální italské pečivo... Špatně. Jeho noha se najednou ocitla natlačená v mém klíně, začaly mu svítit oči a já po pár pohybech začala pochybovat o tom, jestli ještě tančím, nebo už mám sex na veřejnosti. Netrvalo dlouho a s překvapením jsem měla jeho jazyk málem až v krku. S nakrčeným čelem jsem ho odtlačovala, on pořád pokračoval v tanci a já jsem nenápadně otírala svoji od něj oslintanou tvář do jeho košile.

Usoudila jsem, že potřebuji pauzu. Sedla jsem si na volnou lavičku a pozorovala lidi kolem. Myslím, že toho večera jsem se nacházela v místě s nejvyšší koncentrací atraktivních lidí v republice. Mezitím přišel Ital a nesl si svůj drink. Na mě zapomněl, a tak jsem vytáhla malou lahev s vodou z vaku na boty. Po chvíli mě vzal za chodidlo, položil moje nohy na ty svoje a začal po nich přejíždět cestičky. Další kolo tance se zdálo být neúnosné - o uslintanou invazi do mého krku se pokoušel každou půlminutu, s každou další bachatou se přestával ovládat a s šaty se při osahávání mého pozadí
zrovna neobtěžoval - prostě je přede všemi sprostě vyhrnul, několikrát zmáčkl a s přivřenýma očima zhluboka vydechl.

Z mých pokusů vymanit se z jeho rádoby polibků a sevření mylně usoudil, že za sebou nemám žádnou love experince a protože on je tolik zkušený a noc je ještě mladá, mohl by mi v tom pomoct. Protože na dvacet vím co chci, jsem tolik krásná, velice inteligentní, když mě viděl poprvé byla jsem jediná social a not scared at all (pro jeho dobro doufám, že měl na mysli sociable). Mám podle něj však jednu chybu, jsem takzvaně blokovaná. Uvažuji negativně a jsem easily embarrassed, o což se ten večer tak dokonale postaral. Nebyl první, od koho jsem to slyšela, předběhl ho Kamarád už před několika týdny, ale pomineme-li fakt, že Ital toho jenom využíval pro svůj prospěch, nemůže být náhoda, že tak působím na svoje okolí i po pouhém třetím setkání...

V rámci pudu sebezáchovy jsem sundala taneční boty, nazula lodičky a rozhodla se odejít. ,,Doprovodím tě." Nezbylo mi než souhlasit, protože cestu k tramvajové zastávce bych měla problém najít i ve dne, natož tak ve tmě. Otázkou zůstává, jestli by můj samostatný odchod a slepé hledání cesty nakonec nevyšel jako ta bezpečnější varianta. Jakmile Ital vycítil, že brzo zmizím, v zoufalosti přitlačil ještě víc na pilu, ačkoliv byste stejně jako já mohli čekat, že víc už to ani nejde.

Procházeli jsme hradbami a každá zatáčka, každých několik schodů odhalovalo nové tmavé zákoutí. Zastavil se u každé lavičky, kde, pro svou neschopnost mluvit česky, hlasitě a s gestikulací jeho národu vlastní prohlásil "tohle skvělé místo pro letní mimimilování" a neúnavně se snažil mě strhnout na jeho stranu. Ani jsem nevěděla jak a ocitli jsme se v tmavém parku, odkud se nedalo nikam utéct. Kousek od nás byl už jen spící bezdomovec na lavičce a opilý pár. V tu chvíli byla moje duše ještě menší než moje tělo. Začalo se se mnou všechno točit a já jsem věděla, že jsem někde, kde už jsem byla a ne tak dávno. Hrubě mě k sobě přitiskl a nasával můj parfém z levé kliční kosti, celý spokojený vydechl, když nenahmatal žádnou podprsenku, přitlačil ještě víc a sjížděl svýma rukama níž. Vyhrnul ty černé šaty a sevřel můj zadek ještě jednou. Nahmatal krajková tanga a několikrát po nich přejel, dokud nezůstal prstem na jednom bodě a nepřitlačil.

Mě přepadl ten tolik známý stav strnulosti. Mohla jsem mu udělat díru v chodidle svým podpatkem, kopnout ho do koulí a utéct, ale neudělala jsem to. Zase jsem to nedokázala. Vteřinu od vteřiny jsem se zmenšovala. On začal mluvit ve svém rodném jazyce s přestávkami pro vzdechy. Jediné, na co jsem se zmohla bylo ukňourané prošení, aby přestal. ,,Good salsa, good bachata, good sex.", naposledy se ke mně přilepil. V tu chvíli mě nohy začaly poslouchat, rozešla jsem se k předpokládanému východu a přestala se obtěžovat se zdvořilou pomalou češtinou. Vysypala jsem na něj anglicky všechno, co mi přišlo pod jazyk, ale i přesto se nevzdával a přesvědčoval mě k tomu, abych odešla do jeho bytu a strávila tam noc.

Ve spěchu do tramvaje jedoucí co nejdál od něj jsem málem na zastávce nechala vak s tím nejdražším párem bot, který moje chodidla kdy okusily. Ačkoliv byste mohli namítnout, že se v porovnání s Černouškem zas tolik nestalo, moje ego neslo nechtěné Italské dobrodružství mnohem hůř, než to předešlé. Nikdo totiž nemá tušení, co se děje za dveřmi cizího bytu. Pokud to nikomu neřeknete, zůstane to navždy vaší vnitřní záležitostí a bude na vás, jak se s tím vypořádáte. Můžete vyjít na ulici a tvářit se, že se nic nestalo. Pak ale přijde jeden temperamentní kretén, vyhrne vám uprostřed davu šaty a celé to ponížení nebude jen vnitřní otázka vás samotných, ale zahrne do celého procesu rovnou desítky soudících lidí.

,,Já už na to randění radši seru..." Podruhé.
Dobrou noc.
L. M. 

neděle 15. června 2014

14. 6. 2014

Jak už jste určitě zjistili, Mládě je tvor nepoučitelný. ,,Já už na to randění radši seru..." - věta, kterou ode mě mí přátelé slyšeli za posledních pár dní hned třikrát, slouží jako dokonalý důkaz. Nebyla bych to ale já, kdybych vás ochudila o barvité detaily...

Všechno začalo schůzkou s panem Svalnatým v nedalekém městě. Ten den jsme se viděli poprvé, na internetu se prezentoval sympaticky, měl krásné tetování a mluvil tak, jak mu to přišlo na jazyk. Měla jsem tak naspěch, že jsem nezvládla před odjezdem sníst ani připravenou snídani, a tak jsem celý den trávila o hladu. Procházeli jsme zahrady kolem zámku a město, míjeli několik kaváren a restaurací. Být tu právě s Koťátkem, se stoprocentní pravděpodobností už jsme v jedné z nich seděly.

Když se blížilo ke třetí hodině a horkem a hlady jsem padala k zemi, mezitím co on trval na tom, že hlad nemá ani trochu, rozhodla jsem se na první dojem vykašlat a odešla si sama koupit obří kopec mangové zmrzliny, přičemž mi Svalnatý vysvětlil z jakých všech důvodů si ji on dát nemůže a já bych tím pádem taky neměla. Po cestě si zapálil asi tři cigarety, aniž by se mě zeptal, jestli mi to vadí. Na otázku kolik jich zvládne za den a jestli kouří často, přišla odpověď jako lusk. ,,Záleží, jakou mám náladu." A já jsem začala přemýšlet, jestli jsem vážně nesnesitelná a stresující, nebo jaká nálada ho nutí pálit jednu za druhou.

Moc toho nenamluvil a když ano, každá z historek začínala ,,Když jsme jednou večer šli s kámošem pít a už jsme byli v náladě...". Několikrát zmínil jeho mámu, s kterou se ve svých 25 letech chystá na dovolenou, protože mu to tak vyhovuje. ,,Jak se něco stane, hned jí se ségrou voláme." Usmál se až ve chvíli, kdy jsem se já sama začala dlouze smát, aniž bych si pamatovala čemu.

Témata ke konverzaci docházela, a tak jsem našla v telefonu nejdřívější autobus jedoucí domů. Dvacet minut jsme vedle sebe beze slova stáli na nádraží. Autobus přijel, chtěla jsem ho přátelsky obejmout a místo toho jsem obdržela chlapáckej high five. Dlouho jsem se tak od srdce nezasmála.

Slíbila jsem si, že toho dne jsme se viděli naposledy. Člověk, který si nedokáže vychutnat jídlo, si podle mého názoru neumí vychutnat ani život. Do města jsem se vrátila ve čtyři hodiny tak hladová, že moje rychlé kroky směřovaly k místnímu bufetu, kde jsem si za nervózního přešlapování objednala smažený sýr v bulce se zeleninou, přestože jsem přesvědčená, že smažák je to největší zlo na světě, hned po pavoucích a kapustě. A protože se stydím jíst fast food, schovala jsem se uvnitř obchodního domu v rohu za dveřmi a s nervozitou, že mě někdo uvidí, hltala sousto za soustem...

Po týdnu se ozval znovu a navrhl další schůzku. Neuměla jsem říct ne. Ačkoliv jsem si slíbila, že nepůjdu nikam s někým, kdo se ani netváří, že by mu má společnost dělala radost a pronesla jsem hned po příchodu domů onu větu, potvrdila jsem další setkání. Za podmínky, že přístě si dá tu zmrzlinu se mnou...


Zítra jsem tu s pokračováním, buďte tu taky.
Dobrou noc.
L. M.

středa 11. června 2014

11. 6. 2014

Už dvacet dní jsem doma a užívám si mám prázdniny. Nedělám řidičák, jak jsem si slibovala, nemám ani brigádu, protože myšlenka, že kvůli několika stovkám zůstávám uvázaná po dobu tří měsíců ve své rodné vesnici, se mi ani trochu nelíbí a neblíží mojí představě léta...

Šla jsem běhat, ale jako bych zůstala sedět doma v mém černém křesle a nedělala nic. Nikdo mě nepoplácával uznale po zádech, ani mých 923 virtuálních insta fanoušků. Můj velkolepý odchod z Facebooku následoval méně velkolepý návrat. Mezitím z virtuálního světa zmizel Kamarád a s tím taky všechno to, co bylo. Symbolicky se uzavírá jedno období, končí to, kde to všechno začalo. ,,Nech toho, Mládě. Pochop, že jsi nemusela být a dost pravděpodobně ani nebyla druhá, ale třeba třetí, nebo čtvrtá... Moc si to idealizuješ." Rozhodla jsem se ale zůstat u svojí idylické verze a Méďovo promlouvání k srdci si k němu tolik nepřipouštět. Možná si jen zachovat trochu naděje, že jsem byla v něčem speciální a jiná...

Na jednu stranu si nepřeji nic jiného, než se sama zavřít mezi čtyři stěny, ale na stranu druhou chci, aby mě ostatní registrovali a vnímali. Chci být jiná, ale zároveň součástí nečeho velkého. Nedokážu být sama, nedokážu ani udělat první krok životní cesty. Stejně jako jsem před lety objevila svůj oblíbený parfém, nechci se vzdát ani toho stejně sladce vonícího zdání oblíbenosti, které se mi v tom opravdovém životě nikdy nedostane. Všichni ti lidé, které sledujete a oni sledují vás, působí jako zvláštní útěcha. Úlevně si oddychnete, že si pravděpodobně nevedete v životě tak špatně, když tisícovka lidí denně čeká, co si dáte k snídani a jaké šaty to vyhrají dnes. Otázkou však zůstává do jaké míry to štěstí cpeme jen jim, ale taky (a to hlavně) sami sobě. Je to past.

Dobrou noc.
L. M.

pondělí 9. června 2014

9. 6. 2014

Dnes jsem si po dlouhé době znovu vzpomněla na svého oblíbeného Charlieho. Nekoukala jsem po sté na The Perks of Being a Wallflower, i když možná dnes večer na řadu přijde, ale vybavila se mi jedna z jeho vět. Things are starting to get bad again.

Poslední z řady přijímacích zkoušek připadla na úterý minulého týdne, a tak jsem společně se svými rodiči, kteří si kvůli mě vzali v práci volno, sedla v půl šesté ráno do auta, abych stihla být ve škole, která nemám tušení kde se nachází, v 9 hodin. Už když jsem se probudila a vší silou se práskla hned v zápětí do oka o hranu pojízdného nočního stolku, měla jsem něco tušit. Bleskově jsem oblékla svoje černé pouzdrové šaty, přehodila přes ně béžový trenčkot a v autě ještě opakovala poslední zbytky americké a britské historie.

A tak jsem se znovu ocitla ve Městě, upršeném, ale stejně docela sympatickém. Podle toho, že statistika ukazovala 140 uchazečů na fakultu, která má minimálně 10 různých oborů, jsem usuzovala, že konkurence nemůže být veliká. Třeba mě přijmou už jenom za to, že jsem přišla. Matika mě ale zase jednou zradila. Když jsem mezi prvními napochodovala do posluchárny, která se začala nezadržitelně plnit, přišla jsem k závěru, že největší zájem je o můj obor a na ty ostatní sere pes. Volba oblečení se taky zdála nešťastná. Ve snaze udělat dobrý první dojem jsem docílila ve společnosti oděné v riflích a mikině pravého opaku, a tak se stalo, že místo v lavici vedle mě bylo obsazeno až jako úplně poslední. Navíc jsem zapomněla docela zásadní věc, což se mi stalo v závěru osudným - nechala jsem doma hodinky.

Dostala jsem test s rozsahem na několik stran a pouhých 50 minut k jeho vypracování. Padesát minut, které ubíhaly rychleji, než bych očekávala. V posledních desíti jsem panicky listovala stránkami a bez rozmyslu doplňovala alespoň něco. S otázkami z historického přehledu jsem byla úplně vedle, protože tak malicherné detaily jsem během příprav opomíjela. Nikdy o testu neříkám, že je těžký, u těch z cizích jazyků obzvlášť - přečetla jsem několik knih v originálním jazyce a rozumněla bez problémů, maturitu dala relativně bez přípravy, percentil jsem měla jeden z nejvyšších... Tohle ale bylo nereálné.

O den později jsem se o tom přesvědčila i na informačním serveru univerzity. V rozhodnutí stálo "Nepřijata pro neprospěch u zkoušky". Návrh na přijetí mi utekl o jeden hnědý bod. Do hajzlu.

A tak teď doufám, protože nic jiného mi nezbývá. Odvolání v případě této školy nemá žádný význam. Můžu jen čekat, že valná většina uchazečů si nakonec vybere jinou školu a na mě se třeba dostane řada. Jinak mi zbývá celých 11 dní na to, abych se dozvěděla výsledky ze školy v novém městě.

Držte mi palce.
L. M.

pondělí 2. června 2014

2. 6. 2014

Po úterním nechtěném dobrodružství mi v hlavě lezlo hned několik brouků. I když jsem s Černouškem při jeho hraní odmítala spolupracovat, byl schopný mě hladit po zádech a ptát se mě, jestli jsem happy. Byla jsem jako nafukovací panna. Neudělala jsem prakticky nic a stejně ho něco nutilo chtít znovu, víc a ještě, a tak jsem si od něj večer přečetla hned několik zpráv, na které jsem neodpovídala.

Každou hodinu jsem lezla do sprchy, abych ze sebe všechno smyla, ale nic nefungovalo. Jeho parfém jsem na svém krku cítila ještě když jsem se pokoušela usnout. V myšlenkách mi probíhalo jediné - mohla jsem utéct, kdykoliv se zvednout a odejít. Nikdo mi nevázal ruce k posteli, ani nezamykal dveře. A já jsem tam střídavě ležela, seděla a jako loutka dělala cokoliv, co si se mnou Černoušek zrovna usmyslel.

Hned ráno jsem v posteli hodiny upravovala soukromí na Facebooku. Postupně jsem zablokovala všechny, kteří můj den dokázali jedině otrávit, smazala staré fotky společně s těmi z pláže a pokračovala dál, až se mi před očima zobrazila deaktivace účtu. V tu chvíli jsem se ani nerozmýšlela, jednou jsem se dotkla obrazovky a bylo po všem. Nikomu jsem nic neříkala, prostě jsem z minuty na minutu zmizela. Myslela jsem na jedinou osobu, které jsem to chtěla říct, ale protože jsem Kamarádovi nechtěla udělat problémy a bála se, že mou zprávu ještě před ním přečte jeho přítelkyně, nechala jsem to být. Večer se ozval sám - s podezřením, že on je důvod, proč jsem to řešila tak radikálně. Pravda byla taková, že byl jediný důvod, proč mě moje radikální řešení mrzelo...

Několikadenní půst, který způsobil můj zrušený facebookový profil, měl svůj vliv patrně na obou stranách. Přišlo s ním spoustu času k přemýšlení. Najednou jsem byla vyvržena do svého vlastního života, který mi dal první kopanec do zadku zjištěním, jak prázdný ve skutečnosti je. Přišel dokonalý příklad Senecova odsouzení ke svobodě...

Ztratila jsem spoustu času tím nejkrásnějším způsobem - odtržená mimo realitu, uzavřená v té vlastní. Ve světě, kde někomu připadám atraktivní, pamatuje si den, kdy jsme spolu mluvili poprvé, někdo si na mě vzpomene, když slyší tu písničku a usmívá se, když mě vidí. S přestávkami na opravdový svět pokaždé, když ze mě všechno to silné vzrušení opadlo a uvědomila jsem si, že žádná z našich společných představ nikdy nespatří světlo světa. K tomu, aby zrealizoval všechno po čem touží, mu stačí jen položit telefon na noční stolek a přetočit se na opačnou stranu postele, kde leží jeho přítelkyně. A tak to asi má být...

Právě ve chvíli, kdy se začaly ty dva světy prolínat, jsem věděla, že je čas udělat změnu. Ve chvíli, kdy jsem se přistihla, že mi v krvi proplouvá i kapka žárlivosti, na kterou nemám ani ten nejmenší nárok. Byla jsem si svým rozhodnutím najednou jistá jako nikdy jindy. Přišla ta správná chvíle se probrat a jít dál.

Nebudu mlžit a nalhávat sobě, tudíž ani vám, jak se mi ulevilo a cítím se šťastná. Pravda je taková, že mi dlouho nebylo tolik mizerně. Jednou se to ale zlomí. Kamarád na mě zapomene a já přestanu hledat jeho obličej za výlohou pokaždé, když půjdu kolem. Jen těžko uskutečníme plánovaný výlet, oběd, nebo spontánní odjezd na zasněžený svah. Nebo se možná budeme i dál vídat u zmrzliny a držet si svůj neutrální úsměv, i když ve vzduchu bude pořád viset to naše staré něco, které už nikdo neodpáře.

Kdo se vzdá dobrovolně něčeho, co dělá každý jeho den lepší?
Někdo se tu hlásí...
L. M.