sobota 3. května 2014

3. 5. 2014

Dnes slavím další ze série nesmyslných, zvrácených výročí. Je to přesně rok, co jsem se s P. poprvé dělila o jednu postel a věci se zvrtly natolik, že z toho vznikla první z probdělých nocí. Čas se valí jako velká voda a všechno bere s sebou... Dobré nebo špatné. Změnila jsem se? Vůbec a přeci tolik.

Poslední den školy jsem strávila symbolicky za ní. Po první ranní hodině s nejoblíbenější profesorkou jsem běžela k nádraží, kde už na mě čekal u auta Kamarád a jeho pes. Ten den měl volno a já radost. Odjeli jsme kousek za město a pár hodin se procházeli po okolí. Místo oběda jsme si dali jedinou zmrzlinu, která se dala v tom psím počasí sehnat a zachvíli ji lízali pod altánem v parku, kde jsme se společně schovávali před deštěm. Kdykoliv se vidíme, dostávám pocit, že všechno je přesně tak, jak být má. S Leopardem jsem ho seznámila už před několika měsíci a fotek jsme si vyměnili tolik, že už není co skrývat - ať už jde o nahou kůži, nebo momentální myšlenky. Jeho jedinečným a přirozeným způsobem vě mně probouzí moje staré já, které mi tak moc chybí. Kolem poledne mě odvezl domů, abych nezmokla, naposledy jsem za uchem podrbala psa a rozloučili jsme se. Snad až nezvykle chladně. ,,Myslím, že spolu dnes nemluvíme naposledy. Napíšeme si, Mládě.". Bez výrazu ve tváři. Jen chvíli poté, co se za námi zabouchly dveře našich domovů, zaplavovali jsme se navzájem nahými fotkami.

V úterý jsme se měli vidět znovu, ale moje předmaturitní výčitky mě donutily dopolední schůzku ve Velkoměstě se smutkem odmítnout. ,,Možná tě ráno alespoň trochu pozlobím, zítra třeba naviděnou..." a v hlavě se mi začal rozkládat nápad, že mě možná následující ráno překvapí a objeví se tu. Jen tak, z čista jasna. Nakonec jsem překvapila více sama sebe - tři hodiny jsme strávili v posteli, každý své. Tak daleko, tak blízko. V poště mi přistálo video s titulkem "hrajsisemnou" a spojovaly nás fotky natolik detailní, že je mám i po smazání celé konverzace vyryté před očima a čas od času problesknou ve chvíli, kdy to nejmíň čekám. Je to tak krásně špatný... S přihlouplým úsměvem na rtech a třesoucí se ze všeho vzrušení a následného uvolnění jsem se zachumlala do deky a chvíli se ani nehýbala.

Jsou věci a události, které přicházejí v tu nejméně vhodnou dobu a přeci právě včas. V době, kdy mi dělá jedinou radost krabice musli bez rozinek a kopeček rybízové zmrzliny. V době, kdy je důležitější odmaturovat, což si Kamarád uvědomuje často líp než já samotná. Neuvidíme se dřív než za měsíc... Všednost následujících dní mi bude do té doby narušovat stres a milované Koťátko.

Nezapomeňte na mě, vrátím se.
Dříve či později.
L.M.

Žádné komentáře:

Okomentovat