středa 28. května 2014

27. 5. 2014

Pamatujete na dny, kdy jsem si stěžovala na nedostatek dobrodružství a pasivní život? Měly svoje kouzlo. Dnes se mi totiž dostalo dobrodružství hned tolik, že jsem se z ložnice přestěhovala s dvěma polštářky na záchod, abych to stihla až se mi znovu začne chtít zvracet - a že to nebude za dlouho.

Den nezačal vůbec tak marně - po čtení 100letého staříka do brzkých ranních hodin jsem se líně probouzela za společnosti Kamaráda, tedy alespoň jeho zpráv. Mezi zprávami se objevila i jedna od Černouška: ,,Good morning, would you like to come to my place for a lunch? I'm cooking.". Abych byla upřímná, pořád ve mně zůstával kus té nasranosti od minula, kdy jsem na něj čekala v nákupním centru 3 hodiny a on se neozval ani neukázal. Do toho všeho přišlo zjištění, že už je to zase měsíc, co mě matka příroda navštívila naposledy a já měla chuť se tou bolestí začít stavět na hlavu - ne snad že by to nějak pomohlo.

Počet plánů na dnešní den byl však nula, a tak jsem ve dvě hodiny sedla do tramvaje jedoucí jeho směrem. Úpěšně jsem minula zastávku před Zimovým bytem, kritický bod, aniž bych byla zpozorována a vystoupila na domluvené zastávce. Byla jsem tam a Černoušek tam nebyl. Zase. Místo toho přišly zprávy s dalšími instrukcemi a já přesedla do autobusu. ,,Honey I'm late because I'm cooking. Call me when you'll arrive at the bus stop.". Stála jsem tam pár minut a zírala na panelákovou zástavbu před sebou, místo toho mě překvapila pusa na tvář z opačné strany...

Odemknul dveře do malého bytu v přízemí. ,,My room-mate is in Australia for two months...". Soudě podle ohořelé kuchyňské linky od plynového sporáku na pravoboku a nápadně zatažených žaluzií a tří hořících svíček v ložnici nalevo jsem měla zařadit zpátečku dokud jsem mohla. Otoč se a jdi! Chytil mě za ruku, posadil na barovou stoličku v kuchyni a já jsem pozorovala, jak z hrnce dostává těstoviny rozvařené na kaši, na pánvi se mu připaluje smetana na vaření společně s dvěma kusy nivy a tepláky má nasazené tak nízko, že jsem počítala kdy mu vlastní vahou spadnou. Možná jsem trochu litovala, že jsem se před odchodem nenasnídala. To není jen tak, běž!

,,Do you want to eat now or after...". Na chvíli se překvapeně odmlčel, když mě viděl do ruky brát vidličku. K obědu tu budeš evidentně ty, seber se a běž! Pohlazení po celé délce páteře. Po třech soustech, kdy jsem zařezaně seděla a hypnotizovala sýrové hrudky, mi talíř sebral a odnesl ho do kuchyně. Ode dveří na mě přiletěly modré Orbitky. ,,Take one.". Popravdě přišly vhod, jídlo bylo tak strašně přesolené, že jsem potřebovala tu pachuť něčím srazit. Vypila jsem asi tři sklenice vody a přemýšlela jak se nepozorovaně dostanu k telefonu uvnitř svojí kanárkově žluté kabelky, abych mohla někoho informovat o míře průšvihu, do kterého se závratnou rychlostí řítím. Tam jsou dveře, dělej!

V tu chvíli mě pevně svíral za zadek a nesl do rozestlané postele. Snažila jsem se mu vysvětlit, že sex mít ani nechci, ani nemůžu a on mě mezitím líbal, kousal do krku a jazykem objížděl cestičky na pravém uchu - věci, co by mi za běžkých okolností činily potěšení, ale místo spokojeného vrnění jsem spíš prosebně kňourala, aby přestal. ,,Don't be scared. We're not gonna have sex. Not at this point. I just want to play a little.". Neměla jsem to pod kontrolou. Přibližně od toho okamžiku si všechno pamatuju už z jiného pohledu. Jako bych nebyla součástí svého těla, ale všechno pozorovala shora jako nezúčastněný divák. S oddychnutím si mě přirazil do klína a pokoušel se sundat mi těsné džíny, přičemž já jsem je se skleněnýma očima navlékala zase zpátky. ,,Come on baby, I just want to feel your soft skin! Take them off.". Když se mu to nepodařilo, rozhodl se, že se svlékne alespoň sám. Než jsem se ze všeho stačila vzpamatovat, tlačil mi hlavu mezi jeho nohy. Tím, že jsem sevřela rty, jsem nepomohla ani tak sobě jako spíš jemu...

Teprve v tu chvíli jsem popadla svoje espadrilles z chodby, nazula se přede dveřmi a odešla na zastávku, kde jsem nastoupila společně s pár lidmi do prvního přijíždějícího trolejbusu jedoucího neznámo kam. O pár zastávek dál jsem nastoupila do správné tramvaje, která mě vysadila v centru a prodírala jsem si cestu davem s jasným cílem dostat se k nejbližšímu záchodu, abych se mohla vyzvracet.

O tašku těžší kvůli mikině, kterou jsem si po cestě koupila, protože mnou začala otřásat zima, jsem nasedla do posledního autobusu jedoucího do bytu, na rtech jsem měla svůj klasický úsměv. Zůstává tam v každé situaci, i když mi do smíchu zrovna není. Někdy bych si za to nejradši vrazila pár facek, ale stejně by to nic nezměnilo. Přes uličku seděla čtveřice tak hlučná jako jeden plný fotbalový stadion. Nikoho jsem si nevšímala a nikdo si nevšímal mě, až na ně. ,,Podívej se na ni! Tu asi někdo musel dobře udělat, když se tak usmívá." aniž by věděli jak neskutečně daleko jsou od pravdy. Celý autobus koukal zarytě do země a nikdo se neozval na moji obranu. Zvedla jsem se, abych odešla k co nejvzdálenějším dveřím, ale oni taky. Pak jsem na lopatce ucítila cizí ruku - přejížděla mi po ramínku podprsenky. Neměla jsem sílu se otočit, ani dát ruku v pěst a uhodit. Křečovitě jsem zavřela víčka a zatla zuby a doufala, že se dveře brzo otevřou.

Dlužím Vám zmrzlinu.
L. M.

Žádné komentáře:

Okomentovat